Jak vzniká básen

Doufám že se Vám to bude aspon trošku líbit, není krátká, přesto a nebo právě proto prosím nespěchejte při čtení. Nehcte slova znít a probudit se.

To když je klid, a ticho.
Sednu si ke stolu s malou lampičkou.
Otevřu šuplík vzpomínek a najdu si papír.
Papír, bílý jak ledovcový sníh.
Nechám ho sklouznout jak podzimní list.

Lampičku polechtám a osvítím svět.
Pak vezmu to nejlehčí z per,
co jak pírko z Ledňáčka,
a přitom špička jak kyrys rytíře,
v světle se leskne.

Lehce do prstů uložím,
a navlhčím,
v modrých kapkách rosy z lesních borůvek.
Pak pěšinkou k papíru, ¨
otevřu dřevěnou branku vzpomínek

Když špička zastaví se odpočinkem,
ze strachu dotknout se sněhové čistoty.
Krůpěje rosy se derou z myšlenek,
s touhou uložit na papír všechny mé světy.
A rozletět se, jak vážka nad řekou.

První dotek je nesmírně důležitý.
Musí být něžný i rázný.
Má papír pohladit a požádat o odpuštění
že jeho čistotu, něčím nahradí, ale nezraní.
a z ledového spánku prvními slovy ho probudí.

Když sníh se barví básníkovou krví
A pero krouží čáry jak brusle na zamrzlém jezeře,
tu je ta báseň.
V jednom tahu zrozená,
jedním perem zapsaná.

Přitéká jak jarní řeka,
Co zpívá po kamínkách,
I postrčí první sněženky
co vykvetou navzdory chladu
kde snad svou krásou a vůní okouzlí.

Je křehká a jemná.
Jak jarní led, jak pavoučí síť.
Probuzená i rozpoznaná.
Nesmí se číst hned, to nejde.
Jen po troškách, jak kapky na kašel.

Tak zhasnu lampu.
Přítmí se vnoří, do básně utkané.
Spolu s tichem si papír šeptá,
příběhy básníkem zapsané.
Na své první oči,
tiše čeká.

---