Paprsky

Celý den pršelo. Armelie seděla smutně u okna a bezmyšlenkovitě kreslila prstem na římsu elipsovité obrazce. Její zachmuřený výraz a občasné bolestné povzdychy Frederika zrovna neutvrzovaly v přesvědčení, že by mu byla ochotná vyprávět o své proměně. Pošmourná nálada nebes se jako stín vplížila i do pokoje.

Když se druhý den probudil, Armelie zrovna přes sebe přehazovala cestovní pelerínu. Její tvář si uchovávala útrpný výraz a její skelné oči prozrazovaly, že je myšlenkami někde úplně jinde. Vyhrabal se z přikrývek a stoupl si před ni. Její zorné pole jej muselo zaregistrovat.

"Odjíždíme," řekla prostě.

"Odjíždíme? My?" otázal se, protože jej náhlé rozhodnutí mírně překvapovalo.

Rovnala cosi do hedvábného vaku a pak zrakem letmo přeletěla místnost.

"My. Zůstáváš snad tady?" řekla a její tón nepřipouštěl žádné ale.

"Ocenil bych, kdybys mi příště oznámila, že se chystáme odjet," řekl ironicky. V době, kdy všichni normální tvorové ještě spí, sedím na koni a už dvě hodiny se někam ženu, aniž bych vlastně chtěl, mručel si pro sebe.

Armelie stále nic neříkala. To je společník na cesty, mlčí jako zaslíbená jeptiška, tempem jízdy připomíná zhrzeného milence a tváří se jako elf zpívající tesknou baladu… výborně, bravo!, užíral se dál Frederik.

"Jak to vůbec dopadlo se Zuruany?" otázala se zničehonic a Frederik úlekem málem spadl z koně.

"No… ehm… vlastně nijak. Skoro nijak. To tvé kouzlo mi trochu pomohlo, takže dík za ně, ale ten hlupec, co mě měl krýt…," řekl skřípaje zuby při vzpomínce na svého druha.

Rozesmála se a Frederikovi se vybavil obraz rolniček kutálejících se po ledovém zrcadle zamrzlého jezera. Její smích byl tichý a jaksi opatrný, ale… směje se, řekl si.

"A tvá zpráva pro krále Leona II.?"

"A co má přísaha posla?"

"Netušila jsem, že nějakou skládáte."

"Vlastně je to jen další formalita. Ale jsou i poslové, kteří jsou na svůj úřad pyšní, a ti ji chrání jako rodinné stříbro. Umírají ovšem osamělí, zklamaní a zapomenutí, protože jim jejich hrdost zabraňuje myslet na sebe."

"Takže?"

"Král mou zvěst ani nevyslechl. Byl příliš zaneprázdněn, a tak se omezil na jediný dotaz - je-li ta zpráva pozitivní či negativní. S lítostí jsem mu musel oznámit, že jej určitě nedonutí tančit s jeho mágem. Odmítl ji s tím, že vladařské povinnosti mu nedovolují další rozptylování pozornosti, a odkázal mě zpět k mému králi."

"Ale?"

"On byl skutečně hluboce pohnut. Víš, že královské barvy Lätiferu jsou-"

"-sytá modř a medově zlatá."

"Tak tedy - jeho syn, považ, korunní princ!, se jim zpronevěřil. Prohlásil, že medové plástve jsou právoplatným majetkem včel a nikoho jiného, pročež zakázal, aby byly nadále okrádány. A to i pokud jde jen o využívání barvy…"

"Ale jde přece o barvy korandinů, které nemají s medem nic společného!"

"No ano… král také jeho nesmyslný zákaz ihned zrušil a chtěl po něm vysvětlení. Princ se nechal slyšet, že korandiny než plně dozrají, mají slupku nazelenalou, tudíž nelze tvrdit, že zlatá barva byla určena jimi. Král se pokoušel zvrátit jeho přesvědčení, pokud jde o med, a po dlouhých hodinách se mu to skutečně podařilo. Ale syn mu přichystal další šok. Příští den po hádce nechal přešít své roucho ze zlato-modré na zeleno-modré, argumentuje přitom tím, že je mladý, tudíž symbolizuje ještě nedostatečně vyzrálý korandin a jeho duchovní povinností je nosit barvy odpovídající skutečnosti."

Armelie se potichu smála a když Frederik skončil, potřásla hlavou.

"Mezek."

"To ano. Ale kdyby tě slyšel…"

"Neslyší a pak - bojí se."

"Tebe?"

Zadívala se naň výrazem zámožné šlechtičny, jež právě dostala darem nejcennější dénamén Lúmenorbis. Zhluboka se nadechla a začala mu vyprávět, kudy vedly její cesty od okamžiku, kdy se rozdělili.

Království Meedofi nechali za zády, ale do Lycaonu, nejbližší obydlené končiny, bylo ještě daleko. Zastavili se v lese, což se jim zdálo být bezpečnější než přečkání noci v prachu cesty.

Rozložili si na zem pláště a Frederikovi trhalo srdce, když se díval, jak Armelie v těch krásných šatech musí spát na zemi. Ale jí to zřejmě nevadilo. Spokojeně se protáhla a zachumlala se do peleríny. Oči stáhla do úzkých štěrbinek, zřejmě je ospalá, pomyslel si. Než odsedlal koně, spala.

Frederik se natáhl do trávy a pozoruje hvězdy přemýšlel o jejím vyprávění. Netušil, kde vůbec Mungil je. A Aquirifen… tam byl snad jen jedinkrát, vévodu si nevybavoval, jen siluety orlonošů na cimbuří hradeb, které jej tehdy fascinovaly. Uvažoval, jak dlouho jim ještě potrvá, než dorazí do Lycaonu. Dva dny, snad jeden, když pojedeme rychle… hodně rychle.

Vzbudil se, když ho do hlavy praštila větev. Byl ve svém plášti tak zamotán, že sebou chvíli jen házel v marné snaze vyprostit se z něj. Když konečně prohlédl, začal se ostřížím zrakem rozhlížet kolem a monitoroval pozici nepřítele.

"Snídaně!" ozvalo se za ním vesele. Ohlédl se a spatřil rozesmátou Armelii, jak tančí mezi stromy. Všetečná otázka týkající se ranního pokrmu mu zůstala viset na rtech. Shýbl se k zemi a vyprášil plášť. Armelii nejspíš skončila snová skladba, v jejímž rytmu tančila, a tak se rozeběhla k němu. Když viděla, že pakuje věci, posadila se do sedla, dosud ležícího na zemi, a divila se jeho spěchu. Z dlaně ujídala malinké červené bobulky.

Sedl si vedle ní a zadíval se na lesní plody značně pochybovačně.

"Co že to je?"

"Brusinky."

"Ehm… jako hlavní chod jsem je tedy nikdy nejedl, ale…," odvětil. Jeho nedůvěra nepolevila, ale svíravé křeče z hladu její hlas přebily.

"Pokrmy u dvora-"

"-jsou občas nebezpečné," vpadl jí do řeči, "když jsem odcházel z Lätiferu, král se durdil kvůli rybě, co mu donesli. V Azreanském moři se totiž vyskytl nový druh ryb - mají dvě hlavy a jsou velmi vzácné, a tak se dostanou na stůl jen šlechtě."

"A co je na tom podivného?" zeptala se pohrávajíc si s přezkou u sedla.

"Že ta ryba má dvě hlavy. Když jednu zabiješ, ožije druhá. Propíchneš druhou a mrká na tebe zas ta první."

"Proč je neodseknou?"

"Kolikrát jsi byla u dvoru, když se stolovalo?"

Vzpurně pohodila hlavou.

"Z páteře většiny ryb se vylévá mazlavá tekutina, jed, proto se z principu hlavy neoddělují. Ne u všech… ale kdo by chtěl testovat, která je jedovatá a která ne…"

Její tvář náhle zvážněla.

"Za jak dlouho budeme v Lycaonu?"

"Dva dny?" nadhodil.

Neříkala nic, ale z jejího svraštěného čela a semknutých rtů usoudil, že ji moc nepotěšil.

Večer dorazili do Lycaonu. Když zahlédli štíhlé věžičky Zeanu, hraničního města, Frederik v duchu děkoval bohům - za sebe, ale hlavně za uhnané a zpocené koně, kteří se marně pokoušeli ochladit trhaným pohazováním hlavy a přerývavým frkáním. Armelii pohrával na rtech vítězný úsměv a zřejmě vůbec nezaregistrovala, že zemdlený kůň by pod ní mohl zkolabovat.

Frederik už už chtěl navrhnout poohlédnout se po nějakém noclehu, ale Armelie jeho nevyslovenou otázku přerušila.

"Projede kůň Hořejším průsmykem Maleorských hor?" zeptala se jej a pohodila hlavou směrem k panoramatu zasněženým vrcholkům hor.

"Tenhle kůň tedy v žádném případě."

Nespokojeně mlaskla, jako by ji vyčerpanost koně omezovala.

"Osobně bych ti doporučoval, aby ses spolehla spíše sama na sebe. Víš, že Hořejšímu průsmyku se říká pohřebiště? Za normálních okolností bych tě od myšlenky chtít tudy projít zrazoval, ale… řekl bych, že ty se z naskytnuvších problémů ‚vykouzlíš'."

Ani jej nenapadlo vymlouvat jí pokračování v pouti.

Seskočila z koně a předala jeho otěže do Frederikových rukou. Je skálopevně přesvědčená, pomyslel si. Objal ji na rozloučenou a popřál jí štěstí.

Nehledě na celodenní trysk nevypadal ani trochu unaveně, když kličkovala mezi zástupy.