Osudná dálnice

Tommy ji viděl už z dálky. Mávala na projíždějící auta. Zajel ke krajnici a zastavil. Dívka si přisedla a zabouchla dveře. „Já jsem Hansi!“ představila se. „Já jsem Tommy!“ odpověděl. Jeli asi půl hodiny. „Zastav mi u krajnice!“ řekla rázně Hansi. Tommy ji poslechl. Hansi vytáhla pistoli a namířila ji Tommymu na srdce. Překvapeně se na ni podíval. Ruka se jí začala třást a za chvíli se Tommymu zhroutila do náruče. „Já nemůžu!“ vzlykla. „Jindy bych mohla…ale ty jsi…tak krásný, že nemůžu!“ Tommy jí opatrně vzal pistoli z prstů. Chvíli váhal a pak ji jemně přiložil na Hansin spánek. Dívka k němu vyděšeně vzhlédla. „Promiň, Hansi! Je to jednoduché – říká se nedáš, dostaneš!“ Vzápětí zazněl ostrý výstřel.

   Hansino tělo odtáhl do příkopu a vrátil se k autu. Neujel ani pět kilometrů a zamávala na něj další stopařka. Vklouzla na vedlejší sedadlo pohybem elegantní dámy. „Jmenuju se Kristin!“ řekla. „Já Tommy!“ odvětil a rozjel se. „Bereš často stopařky?“ zeptala se Kristin. „Jednu jsem před chvílí vysadil!“ odpověděl klidně a upřel na ni své mrazivě modré oči.

   Bůh ví, jak se stalo, že Kristin a Tommy leželi vedle sebe. „Musím ti něco říct!“ řekl Tommy pomalu. Kristin ho objala nahými pažemi. „Já jsem tu stopařku zabil!“ Kristin otevřela oči. „Já ti musím taky něco říct!“ Tommy k ní otočil hlavu. „Jsi ten nejkrásnější vrah pod sluncem. A jestli…jestli jsem další, klidně to udělej!“ Tommy sáhl do šuplíku nočního stolku pro pistoli a přiložil ji na Kristinin spánek. „Počkej!“ zarazila ho. „Chci se na tebe ještě podívat!“ Otočila se k němu a snažila si vtisknout do paměti jeho modré oči, dlouhé vlnité špinavě blond vlasy, i když věděla, že to bude jen na necelou minutu. Pak se odvrátila. Prsty levé ruky křečovitě sevřela pokrývku, svou pravou rukou chytila pevně Tommyho volnou dlaň. Trochu se třásla. Zavřela oči a ticho noci proťal výstřel. Tommy ucítil, jak její stisk povolil. Ve tváři se jí zračilo odevzdání.

   Tommy vstal, oblékl si modré džíny a vydal se do noci. Spatřil ji po pár minutách jízdy. Křehkou dívku v černém svetříku a úzkých džínsech. Zastavil jí. Plaše si přisedla. „Jsem Lisa!“ řekla. „Já Tommy!“ odpověděl. Spustil se déšť. Kapky stékaly po okně jako slzy.

   Zastavil na malém parkovišti a vystoupil. Lisa vystoupila také. Na mokrém chodníku se odráželo žluté světlo lamp. Tommy k Lise přistoupil a objal ji. Připadalo jí jako elektrická rána, když se jeho rty dotkly jejích. Náhle ji Tommy prudce přimáčkl ke stěně domu. Lisa byla tak překvapená, že ani nevykřikla. Tommy vytáhl pistoli a jako vždycky ji přiložil na dívčin spánek. Lisiny bledé rty se zachvěly. „Tommy, prosím!Prosím, nedělej mi to! Tommy, nezabíjej mě, prosím tě, prosím tě!“ Díval se na ni. Připadala mu tak křehká a tak zranitelná. Snad poprvé byl v jeho pohledu soucit. „Tu první stopařku jsem zabil ze vzteku. Tu druhou z vášně. Tebe, moje malá Liso, zabiju z lásky!“ řekl. Lisa se zachvěla. Z očí jí spadlo pár slz. Drobnou dlaní pohladila Tommyho po vlasech. „Jedno mi slib!“ zašeptala. „Že budu poslední! Že první stopařku, kterou po mně vezmeš do auta, si vezmeš za ženu a budeš s ní mít moc dětí a že neskončí jako já!“ Tommy mlčky přikývl. Její poslední pohled patřil jeho očím.

   Když odjížděl, bylo mu podivně smutno. Jako by něco uvnitř něj všeho litovalo. Zatřásl hlavou aby zaplašil ty myšlenky. Pohled mu padl na vedlejší sedadlo. Ležela na něm zlatá náušnice. Zvedl ji a pohladil. Ve světle lamp se zlatě zablesklo, když náušnice vylétla z okénka…

   Netrvalo dlouho a na vedlejším sedadle seděla promoklá holka s černými, trochu rozcuchanými vlasy, v bílém triku a plandatých džínsech. Anna-Marie Luisa. Splněný slib, který dal Lise.