Beskydy

Při pohledu zdola vypadala, že se ztrácí za poslední z trojice chalup. Za mostem se nakrátko rozběhla po rovince, aby vzápětí prudce stoupala k lesu. Díval se na ní, jak se prodírá mezi ohradami, jak kličkuje mezi nízkými domky, ale jeho zrak zůstal hluchý. Neviděl ani hřebeny nad údolím, které někdo polil barvami. Žlutou, hnědou a oranžovou smíchal s krásou a rozhodil všude kolem. Temně rudé buky mezi vždy zelené smrky. A nad ně modrou oblohu. Když minul poslední plot, asfalt zmizel docela a cestu pohltil les.

„Chci být teď sama,“ řekla lehce.

Nepříjemně lehce, jako by mimochodem a usmála se. Úsměvem, který vždy miloval, nyní s nádechem bolestné lhostejnosti.

„Petro, já ...,“ a dál už nic.

Každá další vteřina ticha je stokrát těžší než ta předešlá. Měl by, musí ji povědět, čím pro něho je. Dokázat tak zachytit všechnu lásku, kterou cítí, do několika krásných, přesvědčujících vět.

Leká se vlastního hlasu, když zase začne. Zní cize. Chce ze sebe dostat vše najednou, ale slova se mu zlomyslně pletou. Nepřesvědčivý i k sobě. Umlká náhle, v půli věty.

„Asi bych na to měla něco říct.“ říká a mlčí.

Rukou vrací neposlušný pramínek vlasů, černé oči doširoka otevřeny, rtíky u sebe. V plameni svíčky působí tajemně. Krásnější než kdykoliv předtím.

Les je světem sám pro sebe. Listí tlumí kroky, voda teče mezi stromy, úzkým korytem pořád dolů a směje se. A to ticho, nebolí, hladí.