Brána se čtyřmi závorami

Hvozdy okolo 33. úběžníku jsou místy velmi husté a neprostupné, poutník je rád, když může někde na čas spočinout a nemusí se mátožit nekonečnými dálavami bez většího smyslu. Avšak v těchto končinách můžete narazit na různé prapodivné úkazy, které přesahují naše chápání a které leží někde na pomezí řádna a mimořádna. Hledání mimořádna je odvěkou touhou námořníků, misionářů, dobyvatelů, cestovatelů, badatelů a prostě všech, které lákají krajiny za hraničním přechodem všednosti. Někdy se poutníci nevracejí a nevíme, jestli zahynuli, nebo zda se v některých zapomenutých končinách nezabydlili na tolik, že nepovažují za nutné se připomenout pohledem či emailem. Čas od času se však můžeme doslechnout o podivuhodných zážitcích některého z odvážlivců, mezi které patří i příběh prince, jenž vám chci vyprávět.

Náš princ rád dlívával na dlouhých výpravách za hradbami svého domovského hradu. Na jedné z těchto delších výprav překročil 32. úběžník a ocitl se ve zmíněných hvozdech, které se jsou neúplně zmapovány jen několika rozmazanými leteckými snímky. Princ tedy byl stejně odkázán na kompas, hvězdy, své síly a štěstí. Jda takto nivou podél řeky zahlédl na jednom zaříznutém meandru jakési stavení, když přišel blíže, zjistil že to není stavení, ale přímo zámek či hrad či něco mezi tím. Princ byl odvážný cestovatel, který už něco viděl, ale stejně vidět takový zámek byl zážitek. Jeden by nevěřil, že taková samorostlá architektura mohla vzniknout v mysli jednoho stavitele. Byla to jakási jednota v chaosu. Na kosých věžičkách prapodivných tvarů bylo vidět záměr stavitele, který jako by se ani nenamáhal dokončit svou započatou myšlenku. Prostě ji naznačil a bylo na kolemjdoucím, aby ji buď viděl nebo ne. Musím konstatovat, že ten zámek vidělo hodně cestovatelů, ale většina nebyla jím tak fascinována jako náš princ. Mnozí ji považovali za jakési ruiny, zříceninu či neobydlené místo. Ale nebyla to pravda, jak se později ukázalo. Princ totiž upustil od záměru dále pokračovat v cestě a rozbil si tábor kousek od hradu a pozoroval, co se bude dít.

Čas od času ze zámku vyjela urozená žena s dvěma dětma. Jezdívala na divokém koni, kterého sama moc neovládala, ale gracióznost, s jakou se po pádech dokázala znova vyhoupnout do sedla, fascinovala prince ještě víc než celý zámek. I obě děti byly půvabná stvoření. Dlouhé vlasy za nimi vlály, když z legrace proháněly divou zvěř v okolí zámku. Nebylo těžké se s touto ženou seznámit a podnikat s ní občasné výlety do více či méně prozkoumaných končin.

Ukázalo se, že je to sama žena, která byla stavitelem onoho zámku. I její vzezření totiž odpovídalo jejímu netypickému původu. Různé drobné ozdoby, třásně a korálky kontrastovaly s nedošitými švy, s trčícími nitěmi po šití, které se nikdo už neobtěžoval odstřihnout. Prostě i zde jako by bylo na princovi, aby si domyslel krásu myšlenky, která dala těm prapodivným šatům vzniknout, a zároveň se dokázal povznést nad všechny nedokonalosti a vady reálného provedení.

Je pravda, že to princ dokázal. Viděl krásu myšlenek urozené ženy, její pády považoval za daň, kterou se platí za originálnost a původnost myšlenek. Fascinovalo ho, jak je jiná. Nicméně princ stále znal ženu a její děti jen z projížděk do okolí zámku. Dosud nebyl v zámku. Žena s ním ráda trávila dost času, ale nejevila velké sklony k pohostinnosti. Takže záleželo na princově iniciativě, aby něco podnikl.

Jednou večer, když se vraceli z projížďky, děti projely bránou a královna za nimi. Princ chtěl už zatočit zpět ke svému táboru, ale v tom impulzivně stočil koně zpět ke bráně. Zmáčkl koně koleny, pobídl ho a na poslední chvíli prolétli přivírající se bránou. Princ se ocitl v krásném parku. Nebyl ani francouzský pěstěný park, ani anglický lesopark. Byla to zahrada, pečlivé ukrytá za zdmi zámku. Zahradou protékal potok, divné stromoví s ještě divnějším listovím se proplétalo všude okolo. Sem tam bylo vidět na stromu zásah zahradníka - byl sestřižen do nějakého prapodivného tvaru. Roztodivná zvířátka se proháněla po pěšinách, někdy byla krotká ale zvědavá s pohledem plaché laně, jindy mizela ze zraku při prvním šustnutí.

Princ měl zprvu pocit, že se ocitl v ráji. Zamiloval si tu zahradu na první pohled. Rád by v ní zůstal po celý zbytek života. Nicméně teď už byla hluboká noc, tak se vypravil hledat urozenou ženu a její děti. Našel je na jednom konci zahrady. Po tom, co už u královny viděl, by neměl být překvapen tím, co vidí. Ale stejně se neubránil pohnutí. Královna totiž žila ve vyvýšené sluji a děti ve větší, níže položené jeskyni. Slovo sluj či jeskyň však vyvolává pocit, něčeho vlhkého, studeného a neútulného. Ale nebylo tomu tak. Bylo tam až moc teplo a vcelku útulno. S jeskyní to mělo společné jen to příšeří, které tam stále vládlo. Královna již byla připravená a přivítala jej, jak se patří na královnu.

Od té doby žil princ v onom kouzelném zámku, kde se linula roztodivná hudba a kde dvoutónové zvonce odměřovaly čas. Zvonci však končívají pohádky. Bohužel i zde, jako by pohádka končila... Vyšlo najevo, že královnu ovládají střídavě andělští a jindy démoničtí sluhové. Toto zjistil princ nedlouho po svém příjezdu. Avšak láska královny a jejích dětí slibovala, že by časem mohli zlé sluhy společnými silami vyhnat. Všichni tomu tenkrát věřili.

Situace se však nezlepšovala a stávala se stále tíživější. Zlí sluhové, jako by na prince žárlili, jako by tušili, že není jejich spojenec, tak mu stražili úklady a pasti. Někdy jej do úmoru honili po zahradě, dokud nepadl, nebo dokud nechtíc nezpůsobil nějakou škodu. Když pak říkal: Promiňte, já fakt nechtěl nic zničit." Tak odpovědí mu bylo: "To nás nezajímá, udělal's to, tak jsi zlý." Když naopak sluhové princovi něco zničili či mu ublížili, tak jen odsekli: "No a?"

Démoni také ovládali slova na zámku. Dokázali je zkroutit do opaku původního významu. Takže například z věty: "Miluji tě, má královno!" vzniklo: "Jsem mrzák, který si našel ušmudlanou a zapomenutou matku rozmazlených dvou fracků, protože stejně ho žádná jiná nechtěla." Takže ani mluvit nešlo, protože démoni všechno zničili. Než se princ nastěhoval do zámku, tak společných toulkách okolím dokázali spolu krásně hovořit, ale po jeho příjezdu komunikace na před přešla ze slov do znaků, z gest do praporků a morseovky, až nakonec ustala úplně.

Pouze s dětmi komunikace dál trvala v nezměněné formě, ba se i zlepšovala. S nimi si princ rád hrával. Říkal si, že nikdy nemohl mít lepší děti a miloval je opravdu, jako by byly jeho vlastní. Ale i královnu stále miloval. Viděl jí na očích, že ho miluje, viděl z jejích pohybů, jak se snaží k němu najít cestu, viděl i na loži, že se mu celá oddává, ale démoni vládli jejich slovům. Démoni honili prince po zahradě a nedávali mu spočinouti. Kolikrát prosil královnu, aby zlé služebníky vyhnala, ale ona odpovídala slovy prokletého básníka: "Mám strach, že když vyženu své démony, tak mi uletí i moji andělé." A princ nebyl schopen jí vysvětlit, jak je to lživá věta...

Nejednou princ hleděl dolů z hradeb a komunikoval s okolojdoucími. Dokonce i princezny mu nabízely, aby s nimi prchl před démony. Několikrát to i zkusil. Vždy rozhodně dojel až k zámecké bráně, ale dále už nemohl. Byla totiž zavřená na čtyři závory. Na každé z nich bylo napsáno:

Tyto čtyři závory jej držely na zámku a dávaly mu paradoxně sílu, aby vydržel nájezdy krutých služebníků.

Takto čas plynul a bylo třeba na zámku pracovat a opravovat jej. Jednou princ opravoval zámecký příkop. Byl tedy na dlouhém laně přivázán z hradeb zámku a čistil jeho stěny, když najednou sebou lano trhlo, povolilo a princ se šplouchnutím spadl do vody. Začal se málem topit, nalokal se vody, ale naštěstí nakonec se zachytil kořenu na břehu a zjistil, že žije. Žije, ale jak to, že je mimo zámek? Zvedl se a pomalu se doplazil k zavřené bráně. Bušil na ní, volal. Věděl, že ho slyší, ale nemohou či nechtěj otevřít. Pak pohlédl skulinou dovnitř a zjistil, že v zámku je nějaký jiný muž. Že tedy královna přesekla jeho lano, když byl nad příkopem. Princi se vkradly do očí slzy a do mysli zoufalství. Vzpomínal na holčičky, na svou královnu, na zámeckou zahradu, na roztodivnou faunu a flóru...

Princ ležel před branou několik týdnů, někdy na ní škrabal, ale většinou jen tak bez ducha ležel. Nebyl moc schopný vnímat, ale jako vodu v příkopě, tak i smutek odplaví čas. Po nějakém čase se princ zvedl, oprášil kolena a pohlédl znova na bránu. Viděl, že je to práce fórová, která se dá lehce rozbít mečem, když bude trochu chtít. Už chtěl tasit meč, když se znova pohlédl na bránu a uviděl, že na ní jsou opět čtyři závory. Jen nápisy jsou jiné. Stojí na nich:

Meč jako by sám od sebe zase zapadá do své pochvy. Ví asi sám nejlépe, že jednu závoru by zmohl, ale ty čtyři jen vydatnou pomocí zevnitř.

Princ si sbírá svršky, které mu spadly přes hradby. Volá na svého koně, který přibíhá z lesa a radostně ho vítá. Princ na něj usedá a za svítání, ranní rosou vyrážejí kamsi za 36. úběžník. Necítí se vinen, že odjíždí. Řádný muž sice nechává své milované samotné, ale jeho královna a princezny přece mají roh, mohou na něj kdykoli zatroubit, kdyby potřebovaly pomoc.

Za sebou tak nechává jedno z nějkrásnějších a zároveň nejkrutějších míst, které kdy poznal. Domov a tři skvělé ženy, které stále miluje, ale stejně tak i démony, kteří jej skoro zahubili.