Toulky Mungilem

Armelie se toulala lesem. Snažila se najít cestu k prstenu Mungilu. Stejně jako Siruella i Dethargol se úzkostlivě vyhýbal odpovědi na otázku, jak je to dlouho, co ji našli. Zmocňoval se jí čím dál tím jistější pocit, že zmešká svou příležitost. Potřebovala najít prsten a rychle odejít - jednak kvůli Adrienovi a jeho skalnímu vévodství, jednak proto, že čím déle se někdo zdržuje v Mungilu, tím těžší je pak pro něj vymanit se z jeho moci a odejít, odkud přišel.

Utíkala, jako by chtěla celou říši prohlédnout co nejrychleji. Už od rána se potloukala mezi stromy a narůstající bezmocnost ji vnitřně drásala. O prstenech mungilských elfů věděla pramálo. Netušila, jak vypadají ani kde přesně by je měla hledat. Zkoušela na toto téma navázat rozhovor s Dethargolem, nicméně, ani ji nepřekvapilo, že její otázky nechal bez odpovědi. Občas měla vyloženě pocit, jako by ji ignoroval a jaksi útrpně a zároveň pobaveně sledoval její marné pachtění. Ostatní elfové její společnost nijak nevyhledávali a když už nějakého potkala, hezky se na ni usmíval, ale hovořil s ní s malou, přesto však znatelnou dávkou despektu a ironie. Opravdu se před nimi začala cítit trochu méněcenná, a tak zanechala zvědavého pobíhání za nimi.

V myšlenkách se vrátila zpátky k prstenu. Kdyby alespoň existovaly nějaké mapy Mungilu, kdyby tu tak fungoval její orientační smysl… Už nad svou situací nezuřila. Ani už si nezoufala. Nebylo to co platné, Mungil byl prostě jiný svět s jinými zvyky a zákony. Všude cítila neuvěřitelný klid, jež ji tak fascinoval první den po probuzení. Ale pochopila, že v Mungilu neexistuje nic, co by jej mohlo zvrátit, nic, co by narušilo harmonii. A že s ničím nemůže nijak bojovat.

Najednou zahlédla něco třpytivého na obloze. Jako by se jí zjevil vysněný přízrak. Fénix, blesklo jí hlavou, prodrala se houštinami ohraničujícími les a vyběhla na rozlehlou louku. Hrdelní skřeky ohnivého ptáka jí málem urvaly uši. Schoulila se na zemi do klubíčka a útrpně čekala, až křik utichne. První důvod, proč se Dënuel nevrátil do Mungilu, je, že tady nefunguje žádná magie, napadlo ji bezděčně.

Pták roztáhl obrovská plamenná křídla a s divokým řvaním zamířil na sever. Armelie zvedla hlavu. Jak ustupovala záře ptáka vzdalujícího se a mizícího za obzorem, všimla si mdlého světla vycházejícího z trávy. Zlaté vejce fénixe. Dřepla si na bobek a začala si je zkoumavě prohlížet ze všech stran. Na jeho skořápce byly patrné zamotané ornamenty, nedokázala však určit, co signalizují. Věděla, že se pták pro svého nevylíhnutého potomka určitě nevrátí. Pálící vejce jí nemohlo být co platné.

Zvedla hlavu a zadívala se k obzoru. Zlatavá šmouha táhnoucí se za fénixem byla stále dost patrná, aby se dala sledovat.

Fénix kroužil nad skalami jako vyčkávající dravec. Z jeho šupinatých křídel sálal spalující plamen, který sípavě syčel, jakmile se dotknul rozbouřených vln bortících se o útes pod ptákem. Zelenavě modré vlny šplíchaly vysoko a bělostná pěna vznikající na peřejích se mísila s jemným okrovým pískem protáhlé pláže, ze které vystupovaly skaliska. Pták dosedl na skálu a ta začala pod jeho žárem zlověstně pukat.

Armelie, uřícená pronásledováním fénixe, se s vypětím všech sil drápala po příkrém útesu, ostrých kamenech, jež se jí zarývaly do dlaní a chodidel, rozdíraly sukno jejího šatu a řezaly ji do obnažených paží. Nedalo se říct, že by tušila nějaký smysl ve svém jednání, ale epizoda s fénixem byla snad jediný znak, který ji připomínal normální život v Lúmenorbis, a ne stojatý Mungil uvězněný ve vlastním čase a prostoru. Rozehřátá rychlým během ani nad svým počínáním hlouběji neuvažovala.

Nahoře se utrhl kus skály a padal s hřmotem dolů. Skryla se pod výstupek nedaleko od ní. Kdyby byla skaliska živá, řekla by, že se právě chvějí ve smrtelné agónii - škubaly sebou, jako by je ovládala mocná síla, jejíž zdroj Armelie nedokázala pochopit. Rozpadávaly se. Nezbylo jí, než se co nejrychleji dostat zpět na zem. Poskakovala po zbytcích skal a kolem ní létaly rozdrcené šutry.

Když se konečně dostala na pevnou zem, utíkala po pláži co nejdál od místa zkázy. Vlny podemlely písek, po němž běžela. Zabořená v mělčině pozorovala, jak mezi sesouvajícími kameny prolétává ohnivý pták, fénix, a mizí daleko, daleko za nedozírným mořem.

Vlny se uklidnily. Armelie stále ležela na pláži a mořská voda zaplétala do jejích havraních vlasů a roztrhaných šatů drobné bílé lasturky. Kolem se válely černé kusy skalisek, rozmetané jako po zásahu mocného božího blesku.

V nitru opět pocítila na okamžik prázdnotu, jako by pták odnesl veškerý pulzující život a zanechal Mungil v jeho poklidných úvahách, ale vzápětí se vzchopila. Spíš než k vnitřnímu klidu ji poklid říše elfů vychovával k lhostejnosti a odevzdanosti. Konečně vstala; pokusila se zbavit nánosů písku. Brzy poznala zbytečnost své námahy, tiše zaklela a zamyšleně se ponořila do mořských vod. Poddala se kolébání vln a usnula v jejich náruči.

Probudil ji zvuk mávajících křídel. Dlouho nemohla objevit původce zvuku, přestože vše nasvědčovalo tomu, že nemůže být daleko.

Vystoupila z vody a zamířila směrem k hromadě černých kamenů, zbytkům útesu. Našla mezi nimi pokroucené hnízdo a v něm dvě zabitá ptáčátka barvící svou krví bývalý domov do červena. Uchopila ta drobná tělíčka do dlaní, provizorně poopravila prohnuté hnízdo a zamyšleně jej položila vedle sebe. Když zvedla oči, všimla si orla sledujícího její počínání. Tak tady jsi, pomyslela si. Zkusila se mu dostat do vědomí, ale dravec její přítomnost vycítil a vzlétl. Chvíli jí kroužil nad hlavou a pak se znova snesl dolů, k ní. Vzpomněla si na Adrienovy orlonoše. Zkusila tiše zanotovat píseň Aquirifenu, kterou vytrubovaly fanfáry, když přijela; tu, již jí Adrien zpíval, když projížděli lesem a ona jej zahlcovala otázkami o zemi skalních elfů. Orel se zklidnil. Překvapilo ji to, vlastně nedoufala, že na její zpěv zareaguje. Slétl dolů k jejím nohám. Pousmála se, pohladila jej a cosi mu špitala řečí čarodějek. Dlouho laskala jeho peří, jako by ji to uklidňovalo a dávalo jistotu, že Aquirifen je zatím také v bezpečí.

Se západem slunce orla vypustila. Dívala se, jak jí mizí za obzorem, pohrávajíc si přitom bezmyšlenkovitě s vybělenými spirálovitými lasturami, jež o sebe zvláštně zvonily. Jimi vydávaný zvuk ji rozveselil a smočila je v mořské vodě, aby z nich smyla písek, který kazil kouzelné zvonění nepříjemným škrábáním. Naplněny vodou je až se směšnou soustředěností zvedla před sebe a najednou, v náhlém rozmaru je obrátila směrem dolů, aby je vyprázdnila. Ale kapalina z nich vytékající nebyla tou samou, nebyla to nazelenalá mořská voda. Z bílých lastur tryskala neobyčejně silným proudem rudá tekutina.

Armelii se zprvu zdálo, že se mýlí, že ji spletly umírající paprsky slunce. Zmateně třeštila oči na podivné prameny. Cáry jejího šatu nasákly šarlatovou barvu, moře kolem ní lehce zčervenalo. A z lastur stále prýštila tmavě červená tekutina.