Requiem za všechny mrtvé mouchy, co uvízly mezi okny aneb Ze života mouchy

Sluníčko svítí, křidélka se nelepí a

jsou lehká jako oblaněný výtrus.

Jen tak jsem si vyletěla ven...

A vida, pěkný je dnes den.

Z té krásy mě u srdíčka

trochu píchá jen.

Cítím se tak v bezpečí!

Ani jedno oko mé, složené, nebrečí.

A hle! Otvor.

A v něm velikánský netvor.

Prolétám tunelem...

Ejhle. Netvor mě uvěznil.

Vidím stromy, vidím nebe,

vidím holky, taky tebe

jak vyděšeně létáš vzduchem,

tvé "Mám Tě rád" mi bzučí uchem...

Promítám si celý život...

a těžko se mi dýchá

Snažím se uletět,ale jen narážím

do prapodivných čirých náplní.

... To u nás nemáme...

Už vím, že to byl můj poslední let.

Okolo leží další mrtví.

Jaká muka mě asi ještě čekají?!

...Už jen sedím a nevím, jak čekat na smrt.

Křidélka mě neposlouchají těžce,

tak těžce se mi dýchá.

A pořád vidím Tebe a holky a jejich

slzavé složené oči.

V tom netvor otvírá tunel!

Čerstvý vzduch proudí kolem a já

vám letím vstříc!

" Mám tě ráda" bzučím dojatě,

                                         "ale netvora víc."