RDŠ

Jenom tak koukám do zrcadlajenom tak z toho zvracímradši si vezmu antidepresivaa prášek na spaní taky
nebo si radši vezmu dvaa na xicht opičí maskunarvu si hlavu pod polštářzlý denní světlo zhasnu
mám tady někde provazna půdě dokonce z lesů trámv koupelně štěkaj žiletkyradši se na ně nekoukám.

Kosa osudu

Házeli mu mince do popelníku; seděl před hospodou, protože dávno propil křídla i pozlacené opánky-Pozoroval děvky, sedmitečky, mravence, svinky, auta. Krátil si čekání hledáním né-moc vajglů. Možná usnul. Každopádně potom nastala noc, kdy přichází nenávistný poutník.

DVA

Samota tíživá jako hory nad údolímsedí tiše rozežírá vše v duši sokolazbývá jen sedět ve zbytcích trávyunavený unavený jako moře dnes
I včera se otevřela brána doširokaviděl sokolíma očima vítající pustinu světado daleka znělo vzteklé zaskřehotání jeho hlasuptačí hlas a černé oči plakaly
Před nocí ukryt do světla ohněi vlci plakali pod měsícem krvelebedíc si na rozdrcených kostech královských hostísokol se vznesl a narazil do klenby nebe
Pod temnou oblohou kvíleli jak hyenyrozlámaná křídla a zobák zarytý do kameníty oči svítily a neukojitelný hlad a bolestDva v objetí kráčeli nocí úplně sami

Malá mořská

Uprostřed moře času kroky nejsou slyšetkdo krutý kolem rychle otáčílehce se třesou city přes rány a do kružnicekroky se ztrácí v trnív bodláčínež zase zmizí do mlh Tvoje rukaa místo ní mě vezme ke dnu svět
Zas všechno, všechno bude pukatza všemi kruhy domů za hradbami městnež Tvá dlaň možná za čas zahřeje mě znovakéž bych se mohl k Tobě navždy schovatjá musím s oplzlými skřety v poledokola na lidi si slepě hrát.

Týden ve městě

I. Někdo mě praštil do hlavya teď se motám v krvihlenem a slizem lezu vensnažím se kostma probít venpřes všechny mříže, co mi dalyřetězy chrastěj jako zvonyna pláni ležím, kde mě neníutíká nebe, letí den
II. Bolí mě kurva každej pohybkaždou noc vraždí mě můj sennašel jsem něco, v čem se topímměsto zlejch holubů na mě padádo zad se žerou cizí vočiprší a smrad se line z koutůtenhle i každej jinej den
III. Utíkám přes město do zákrytusetřásám třas ve stínu stěnchoulím se v koutě pod výlevkouza oknem šumí kouř a lidičekám až zhasne černej den
IV.

...

a co mne naplňujetady, uprostřed ničehoduše je jindea občas ztrácí tělomyšlenky plynoua někdy i hořík Tobě se upínámi když nejsemnejsividí se svět. tak plný očíchladnu snemkdyž v něm hořím.
přes ticho neslyšívám zvukyjen řev v hlavěač celé dny si mlčí světje kolem všeho jen ne na dně
něco je divnéhodvě cizí cesty ve tměraději nedýchata trčet do prostoru bez volání
copak by někdo miloval mě.

Alenka v Říši stínů

Byla nebylaprotože se zhulilaAlenka v říšiněkde za DobříšíAlenka v Říši stínůchodila a chodilapo ulicíchplála a zakopávala seštěkavě se smálachechtala se jak ďábela nahlas mluvila:
Já vím, kam vedou cestya jsem poslední, kdo to vívedou dolůpo řekácha všechny sbíhají se do smrti
Nedívej se do oka nocipravil kdosi
zastavila

NENÍ TO STŘED NENÍ TO SRDCE NENÍ

Moc Tě neznám. Jako když zobák klove do spánkuMám na rozdánísebe a kusy sebe ařevdo zdí vpitej jasz přemrtvýho sněníkdyž loupu ze zdí pokojev přítmí všechny slibya usínám pakrozhozen do koutůale smotaný v uzeljsou moje ruce arum apočínáníbez kouska naděje aTebe asi i kdyžjsi jenom přízrakv tajným záhybu někde uvnitřmý duševyostřená úbytkemreality anení to příběhNENÍ TO STŘED NENÍ TO SRDCE NENÍ.

Epilog

Trs ledových rostlinaž položím Tik nohámsekneš mě střepem
rozebránajsou Tvoje znova
slyším Tě ze skorosnaa vidím Tvůj odrazna hladině vyčichlého piva.

Konec básníka

DOSTI´S MĚ ZKLAMAL, POETO. A TEĎ SI ŘÍKÁŠ O ZLATO.
Zahrál jsem nejlepší balady, Výsosti -
A JEŠTĚ MÁŠ TOLIK DRZOSTIABYS MI ODMLOUVAL. ZAVOLÁM STRÁŽE A UVIDÍŠ,KDO JE KRÁL.

kaktusage

Za mýma očima šeredně ohně plajůa já si s nimi. A já si s nimi vlajuDo ucha křičí mi rudohlav netvor"Áj lavjů, vole, áj lavjů"Taju až na konec smotkupak sny sa mi zdajajajajů
Za okny noci tak podivně, podivně hrajůhru o světě za světemkde živé stíny ti na duši závoj dajůPak kaktusy zapletou srdce tvé do věčných tajůa staneš se básníkem kouře a prachukde bez konců vláken tě navěky majů
A prostory pokoje nelibě sa přehýbajůz úst mých a nosutři nehmotní hadi vlajůmé vlasy a údy sa svobodně do strankroutí a utíkajůticho, jen kaktusy na okně líně sa chichotajů

Obloha OBLOHO Obloze

Dusím se pod příkrovem podzimního listív mělkém hrobě pro živéhokterý vytesala do skal samotaa potulní psi mi ožírají maso z tělaa nízko nade mnou se valí tlustá šedá oblohaco občas pláče jako jáa proto si s ní už i povídámzatímco slzy klikatí se přes mou tvář
JSI NEKONEČNÁ JAKO SAMOTAJSI STEJNĚ ŠEDIVÁ A NEŠŤASTNÁAPŘECE TĚ MÁM RÁDŽE JSI SE KE MNĚ SKLONILA.

TATI

Sen je poražený anděl za tmyve dneje jak oheň, který stéká po sklev noci chladnékdyž se převracím sám těžcepo polštářiletím dál, ale jsem přikovanýke své tváři
A můj slabý hlas je plný bláta.
. tak se dusímžes mě zradiljsi můj táta.

Obraz

I.
Jsi jako jehlazabodla ses mi do okaa já jsem zešílel bolestídíváš se stranoujako bys mě neslyšelaa kouříšdo šedý ulicePřipadám si zbitej a špinavejjak mě pořád bodáš do prsoumlčením
Jsi jako ozvěnazmizelasa pokaždé, když se vracíšje Tě o trochu míňnedokážu Tě popadnouta tak se opíjím a zvracím si do klínarozbíjím zrcadlaa nedívám se do výlohani do loužíabych neviděl, že nejsi se mnou
Jsi jako nebenemůžu Tě obejmouta neumím spočítat hvězdykteré se Ti usadily pod řasamaprotože se díváš jinamkoušeš se do rtua nehřeješ mě sluncempršíšmlátíš do mně bleskamaa zatahuješ se do mraků

SKOROANDĚL

Až zítra vyrazíme do boje

Na co čekáme, co hledámekam vedou ty cestypo kterých se zítra vydáme
Až skončí mše, tak možnáurčitě se dlouze rozezní zvonya lidé začnou zpívat smrti a o ní
Dívám se tam dolů a vidím tojak utíkají roky a padají hrázepadají brány a my křičíme a umíráme
Vezmu si přilbu a štít a meča vyrazím po pěšině s rekynasytím ji krví a snad se vykoupím bolestí

CIRKUS

REALITY CITY 4

HRAD MARNOST

Je to marnosta zdává se nedobytnájako hradvteřinua je tak snadná - ležjenže prasknea tisíc střepů vrazído dušesvětlo co hned zhasnejak po něm sáhnutak nePravdazabíjí snykolika zdem jsem už říkalnechci takhle žítNechcia přece žijuže jsem nikdy neviděl mořeani štěstí.

ANDĚL

H

Moje duše roky samapláču potmě: moje dramavšechno vzlíná, samá špínavšechno padá, moje vina
Upírám svý oči k smrtisamotou mě roky drtíuvnitř je to všechno nanicpo zdech kráčí tichej Zajíc
Proč si připadám tak unikátnějsem jen to, co moje zvratkyBože, zab mě. Celá moje existence smrdí zradoukradu, nenávidím ty, co kradou
Propad jsem se ve svý duši na dnouž jen na jediný místo můžu spadnoutnikdy jsem si neříkal, že skončím jinaka vím dobře, je to všechno moje vina

NEČUM (setkání)

POTKAL JSEM TĚna okraji náměstísvého zorného pole
Byla jsi rozcuchaná větremjako mořea stejně šílená a lkavá
Taky občaspláču oceányale tys řekla:
"Všechno je jen smetív koutku okaTAK NEČUM, VOLE. ".

(NEŽIJU) jenom

promiňjenom ses mě dotklanesnášímdotýkáníjako bys mi řekla"ách, my žijema život jejenom dotýkání"Ale jánežijunejsem jenom čekajícírychlíkna poslední stanicinarozena pak zemřelmezi tímskoro nicjenom dnya nocia samý uhýbání.

Jediná věrná

. už jsi tu zas jen Tytak jemná jako vždytrochu do zelena atrochu do šedamá přítelkyně která nikdyna cizí zdi sinesedá.

Tanec

V NOCI, NĚKDY I VE DNE
prodlabáváme se
na konečky
zkroucených pavoučích noh

Čumák sobě

ZprávaOd Čumák Pro Čumák Odesláno 31. 03. 2006 10:18:53 Předmět n/a
si debil
----------------------------------
ZprávaOd Čumák Pro Čumák Odesláno 31. 03.

LÁSKO

Hledám Tě
už i v blátě
proklatě.

androidní paranoid

1. (N)I(N)TERNÍ SDĚLENÍ:
chtěl bych být novýa nezkažený:bez vadných dat / zase se smáta nevnímattupou bolestznovu narodit se jinam / jinde / jinakaby mě život neškrtilvždy nožem jitří staré ránymohu jen utíkatanebo ležet poražený
2. AKCE:DEAKTIVOVAT EMOČNÍ CETRUM
3. PRŮBĚH LÉČBY:

O N ( I )

Nechce se žítsrdce mne zradilopod víčka kreslilopaprsky zlatýmiže všechno rozkvétáa zatím zchátralozešedlo, zmrtvělovyděšené oblohoutěmi hnilobnými mrakyOnavyhřezla a On. vězeň už navěky.
Ubitý její touhouzdivočelý, plný křivdyplný nehasnoucí nenávistisnídá žalobědvá bolesta večeří hrůzuz dlouhých temných nocíkdy myšlenky jsou nejostřejšívzlyká rudými ústyv panenčině tvářiZABIJ MĚ. ZABIJ, PROSÍM.

Vítr a tvoje vlasy

Sedíš jako připoutaná ke kamenistrnulostí náhodzahalená do závoje lepkavých můr smutkuvítr a tvoje vlasyzpívají píseň o vodě a spánkuchtěla bys spát, jen spátsmrt beze smrtivíš, že nelze neexistovata vítr to ví, tak žene tvoje vlasyjen dál, dál směrem po slzách
Pryčchladí tvou těžkou hlavudo ruda bílou kůži rozbodalmáš tvář ve stínu, ač jsina vrcholku - úplně nejvýš, kam se utéct dá
A znova, znova vítr tvoje vlasypopohnala vysušil tvé slzy, a taktrochu, trochu ochladil tvůj nehasnoucí žaltak trochu měla´s pocitjako by se smál
Vítr a tvoje vlasy. a na svět padá tmaa ty tam sedíš pořádsamajako zakletátvé oči nemohou nic vidětz toho strnulého hnízdadál jen tma

Slavnosti hladu

Cítili v tom nějakou zraduna slavnostech hladujak se na ně smália že loutnista a kejklíři hrálijako o život, oči vyvalenýpřipadalo jim to nějaký divnýže ty lidi měli maskya tak divně se smálitak vysoce a nedočkavěněco bylo ve vzduchuněco se mělo státale co. ale co.
Ty lidi měli bíle přepudrovanou kůživlhký studený rucea pečlivě udržovaný parukyto bylo poprvé, co je pozvali k sobědo velkejch domůa do paláců na vrcholu městaale bylo to takový divnýbyly tam stoly a talířea příbory a poháryale prázdný a tichýjako by na něco čekaly.
Krev je vínokrev je naše spasenína slavnostech hladunebudeme dejchat vlastní stracha nebudem se krčit v křečíchnebudeme plakat bolestí
Maso jako masomaso bez šatů a rozřezanýna slavnostech hladumaso rozřezanýkřičeli křičelisnažili se utýctale neutekli zavřenou bránou

Na rozcestí

Město je večer cizía světlo stínem vyprcháváza dne je město šedý a cizía světlo ze mě vyprcháváv hlavě mám jenom zmateka hlavně osamělou notuv hlavě mám samou špínua nevím, kam to všechno pletu
V poslední době cvoknudělám si srandu z tragédie světaházím se bez myšlenky davuumím jen nekonečně kecattopím se v kaši vlastních citůprotože nemám kam je strčitčekám, že něco spadne z nebea celý dny se musím krčit
Zacpávám díry v sobě špínoui když vím, nic nebude lepšía to co nenávidím, po tom prahnupro co bych vraždil, strachy nechcivím, co mi chybí a vím, co mám dělatjenže jsem zakopanej do vlastního tělavšechno to prázdno zaplnil jsem ničíma je mi vlastně fuk, že se tím zničím.

Nedotknutelní

Toho rána hustě pršelo. Provazce vody bičovaly kamenné dláždění ulic a z lesů, obklopujících město, se kouřilo. Obzor mizel v páře a nebe bylo olověně šedé. Zabalil jsem se do svého dlouhého pláště těžkého jak nasáklou vodou, tak blátem, které lemovalo jeho spodní část, stáhl si kápi přes obličej (předtím jsem si ale ulici i průchody pořádně prohlédl) a zamířil k nevelké stavbě, jejíž štít zval všechny poutníky dál.

Podzimní tíseň

Dusivá tma, lavičky jsou mokrý, v noci pršelo a táhnelistí je mokrý a v parcích ani nohav průchodech smrděj hovnaTakže kam bych se schovával. ledatak postát v pasáživ šest ráno a pět minutkdyž začíná podzim a leze po mě chladv loužích tma, houkající sanitka, desátá cigaretaA ono není kampřešlapovat, popocházet, podupávatkafe z automatu je slabý a hořký jak myšlenky poránuUTÝCT PŘED TRAMVAJÍAchjak zírajvšichni vraziJENOM ABY SE TAM DOSTALIABY JIM TO NEUTEKLO
Z nebe padá mořehořea přesto všude voní jídlopárky v rohlíku nebo třebaZMRZLINAale chtělo by to spíš kapesník místo rukávu
SamozřejměKaždej v tomhle parku může bejt úchylák nebo vrahmám se bát a otáčethladovej a zmrzlej dát ruku z vyhřátý kapsysebrat kámen a rozmlátit hlavu. a komu.
Pluju městemProcházímOd okraje k okraji

Vlčí oči

Jsem veršem noci obětí kouzelotrokem časuvlkodlakemHledám svou cestu uprostřed lesůosudem zrazenproklínám den
Modlitbou mojí je vytí vlčína oblou lununa světlo tmyutíkám lesem divý a krutýžene mě vášeňmůj krvavý sen
Mé oči šelmy jak ve tmě zářílesknou se nocídémanty hvězdPod stínem šibenic nebudu slepýcestami věkůnechám se vést
Hřbitovem prokletých v bezvětří vanoutna oltář dušeať dopadne krevSlyším volání planoucí zemězrazených padlýchandělů zpěv

Cigareta

Rozžala světlo v noci
štíhlá, bílá, malá
Rozžala ve mně vřelý cit
když tiše do mě umírala

Sebevrah

Vlhká noc se plíží přes krajinu stínůmokré oči prozrazují jeho vinučerní ptáci beze skřeku letí nocíjeho děs se rozeznívá v krocích
Černá noc je plná snů a zimyjeho duše potácí se plná špínytemní ptáci smrti nesou odpuštěníže pod hlínou zmizí všechny jeho viny
Noc se rozlévá tak tiše jako zimajen se třese, tuší, co v ní dřímánad ním mrchožrouti krouží, nebejenom v duchu naposledy smí obejmout tebe
Tichá noc se valí přes slepnoucí očiuž nic necítí, jen ten poslední pocittemní mrchožrouti stáčejí let k zeminavždy usíná a nic už černé není

APRILES 2003

O lásce II.

úlek
Kampaks odletěla,
lásko
splašilo tě mlčení.

DENÍK

Začal jsem psát deník
abych si jednou nemyslel
že to prázdno jsou jen místa
zapomnění

Havraní soud

Dopadl tvrdě na zmrzlou udupanou zem před hostinským stavením. Krátce nato mu u nohou přistála i jeho loutna a vak ze srolované přikrývky. "A už se sem nikdy nevracej, komediante otrhaná. " ozval se ještě z hlučící hospody krčmářův hlas.

Lady D.

Čtyři stěny, podlaha a stroptak si říkám. hoprovnou do oprátkyvídám se jen s jednou ladynechává si říkat Dýjako dohadychodívá celá černápřepásaná provazemřasy a rty jak noc
Čtyři stěny, podlaha a stroptak si říkám. no co. už je tady zasesedává v nohách postelenikdy na mě nezanevřemožná mě i milujeje jak ta, co míváme ji rádijen se nesměje
Čtyři stěny, podlaha a stroptak si říkám.

Jaro

Plynu si po depresijako po voděhoupavým kluzemdo kanálukolem to vlněníklid jako na krchověs vyhlídkouavšak bez obzorubřehy jsou zřetelnédále jen temno v mlhácha smutná šedá oblohahřbitovem ke kostelucítím už těžkost v noháchtrní a křížeza kliku slzou berudo chladna v kamenibez vírys touhou po trošce míruperle kliduskloněnou hlavua ruce v klíně bílézaťaté jednu v druhoušeptám modlitbu k jaruPŘINES MI LÁSKU, SLUNCEPODRŽ MĚ, PADÁM DOLŮ .

Záchodová balada

Sedím sedím na záchodětiše sním si o pohodědlaždice se nelesknoužínky ani neceknouvětrák bodře pofukujeach, jak se tu vegetuje
A v tom matka BUCH, BUCH, BUCHnarovnej se, přišel BůhÁ, to tě tu hezky mám. Palici ti vykotlám. Bez kalhot tvor bezbranný. může začít brainwashing.

SMRT

Dneska ke mně přišla smrtna pozdrav jsem třikrát prdsmekla kápi, blýskla zubemTAK SE, HOCHU, SBAL, A PUDEM.
A to ve mně páni hrklonaštěstí mě v hlavě trklo"Posaď se na stoličku,dám si ještě skleničku. "
Vodka teče, venku sněžíjazykem už pletu stěží:"Nehraj na mě tvrďana,dej si taky frťana. "
Smrtka vzala sklenku v pařátať se lihem může zahřátdopracovala se do dnaBYLA BY TAM JEŠTĚ JEDNA.

Spasitel

Jsou umučené snyzem do krve se noříty temné příběhysta hranic na obzoru hoří
Němá je Hispánie v hrůze svatézákonem víra jedna a pro kacíře žárnad životy všech teď v zemi vládnemoc Boha si soud inkvizice vzal
V milosti nebeské zní výkřiky a žalyv milosti nebeské dál panuje tu zmarmodlí se k Bohu, zrak upřený má v dáliTorquemada, ten svatý smrti král
Jsou umučené snytmy ohni zesvětlalypod tíhou svaté hrymu hříchy duši rozežraly

Zimní

Mé smutné srdceaž do krve mě bolímé smutné očislzí hrst mi dalyslepé jsou očijak nevidomí pěvci v sáleněmý je hlas můjv nemocném hrdle starém
S holuby na zápražía s mraky nad našimi čelyčekám na příchod zimytichý náš Spasitelimé smutné srdce bolízbav je té tíhy Božedovol mi položit sena holé bílé lože.

Podivná záležitost

"Ne. " Plavovlasý elf se kymácivě zvedl ze své lavice a v třesoucí se ruce pozvedl zpola vypitý korbel vína. Jeho dva společníci ztichli a upírali na něj zvědavé pohledy.
"Já vám povím, co je největší odvaha.

K modle

Smutek se zarývá hloubdo duše nabodává hranypak do děr sypeš sůlpár slovya nemusíš se ani kátnemám dar všechno říkat přímoa bruslit umíšutéct beze lhaní
Asi bezbolestná hlavamoc tě netrápí, když raníša já jsem voda, beru kalyjenom tak probublávám, hladím hranynemám proudznám jen vstřebávat a státnechám si podtít nohyjsem zvyklý dlouze umírat
Nechci se bátmám příliš slabé blányna srdci, a na očích popelrányumím přijímat a neumím žít bez nichvždyť to neznám - neutíkat, nemít, nebýt poražený
Chtěl bych být jako tyovládat bolest bez pocitu vinystát pořád mezi vzorci anděla a modlychtěl bych se schoulit, když jsem poraněnýale jak voda může měnit tvarycítím se beznadějně rozprostřenýna všechny bodající strany.

Leptání větrem

Už všechno unavuje, pohyb očí,myšlenka i nádechjen se vleču přes kameníani dívat se už nechci na světproč mě zradil.
Dnes jsem zaslechže ten Bůh je asi spasitelemještě dávím zbytek smíchutak to zabolelovždyť mě bezdůvodně zabil, jen jsem přišel na svět.
Dál se vlečupřes pustinu plnou psů a hovenvánek se zarývá do kůže tisíci jehelživot tak bolía dals mi jenom jeden.
Drcený bezbřehou samotouchycený do nádobyzkouším se aspoň dovléct do vlastního hrobupověz mi aspoň proča za co tolik bolesti a hany.

Led konce

Vylámat si zuby na soukolí časuaž zhasnou všechny hvězdya nebe spadne na zempohřbí nás až budeme plesato svátcích rozkolu a nudyzbudou z nás plošiny bez střeva v krvi zabubláme prvně spolunež všichni vydáme se na leda než se proboříme dolů.

Z větru

Utopím se ve vaně a podřežu si žílynaložím se do krve a budu spáta dlouhou chvíli budu vzpomínatjak slunce bolí do očí a vítr chladí tvářena bodání dnů a nocív loži bez polštáře
Spustí se slzy, kapky rozhřešeníaž se rozpliznu pod vodou s krvíaž mi přívod vzduchu ucpou hlenysvětlo žárovky se samo zhasnedá mi dobrou noc můj anděl strážnýpřikryjou mě stěny
Všechny omyly a noční můry zmizívšechno zvrátím na dno vanyv tanci hmyzímžádná větší bolest už mě nepotkáuž nemám chuťteď bouři sklízím.

Jedinkrát

Jen jedinkrát jsem viděl krásu lesajen jednou ponořil se v jeho stínjen jednou vzhlédl vzhůru na nebesaa viděl, co už víckrát nespatřím
Jen jedinkrát jsem slyšel hlasy mořea jedinkrát jsem slyšel elfů zpěvjen jednou pocítil jsem jejich hořekdyž země tiše pila mrtvou krev
Jen jedinkrát jsem mohl s nimi zpívatjen jednou směl jsem vyjevit svůj žalkdyž nad ohni se začínalo stmívata král elfů mi život daroval
Jen jedinkrát jsem poznal pravou milosta jedinkrát jsem cítil země dechjen jedinkrát jsem hleděl na spanilostvšak navždy uvízla mi v tajných snech

Hrdina

S mlhou v očíchs řinkotem poutzadušen vlastním prachemzlobou víří vzduchO smrt, o právobojuje se soumrakemV háji hnijících kostíhledá cestuBránu k hlubinámokno do věčnosti.

Propast

Kde je tvá radostproč tak bušíproč tmou jde decha ona mlčípláčeběl jí slušía tobě noc
Padají hvězdypadá nebepadá strachje černo kolem slova nejsoumizí v tmách
Vrať se domůsvět neumírájen běží časvrať sepro láskuvrať se domůpadá hráz
Nečekej zázrakv Propasti neníjen duši pijoudémoni a vranive tmě je pustonedohlédnešzapomeň na krevdívej se na ni

Šedivo

Z mých očí šedivopusto a šedivojak by je zapletlopavoučí předivo
Z mých vlasů prachvyvátý prachjak růže pohřebnízdobí mě strach
Z mé duše prázdnodo světa zavřenojak hlína na prsoutíží mě břemeno
Z mého srdce mrtvoprázdno a mrtvojak by mi zápěstípodřezali břitvou

Radní a upíři

Kříže a růže, trnypohřební zvony dnes zvonípod nebem bez nadějídočkám se vůbec novoluní.
Večerní tiché zaříkánía mrtvý v kříži zas mlčímodlím se k němu potisícízass tváří k zemi klečím
Tichá je opět svatá pannatišší jsou nastoupeníodplouvá další duše k nebisnad dá nám zbylým vykoupení
Co bylo lékem je teď hroznou zbraníjíž ohání se oni, křiví, pošpiněníodešlí, co se navrátili k Paníz hrobů, co byli k žití probuzeni

Svítání

přichází svítánísvětlo v šedi mrakůna pozadí lesů, stráníza křiku ptáků
. naděje svítánízítřků a snůnad propastí čekáníposlední z posledních mých dnů
. přichází svítánívěčnost je do soumraku.

Krok z okna

Sbírám myšlenky čtu ve vzduchu svoje kódyk neuchopitelným listům z propasti podvědomíoblézám zdi zaprášené nudou a lží posledního větruze stěny seškrabávám svůj stín jako krvavé flekyod mrtvých komárů kteří mi vysáli ze žil rozhodnutídívám se do kříže kolem stropu na světlo ze tmydo dne se krátí sen zarytý skrz řasydo ohně třikrát se otočím po zvuku za oknemna parapet usedá zamlklý chodecZajíc ze sna cizinec bez tváře pod hráči na dvořemezi roztahanými kabely bere mě za rukupije mě do dna ví co je za oknemšedi a kouřových vloček z komínů městabere mě ven abych neměl strach z rozletupod oknem se rozhlíží lidé a kabelysviští po zemi jako hadi uprostřed propastitřesu se zimou a píseň chladu mě žene kamnevím co dělat poslechnu neumím chodit po zdia spadnu sám.

Čarování

Čarování větrem tónůbez hranice mezi cityvyzvání-li hrana - komu. ve snu uvnitř reality
Má-li smysl čarovánímelodií skrze rányprobouzíš-li v moři očiproč tě nikdo neochrání.

Mrtvola

Sebeironicky leží v blátěprsty zohýbané křečí, ústa zvadlás neochvějným klidem civí na těhmyzí sebranka se nosem vkradla
Bez pohybu leží stranouoči otevřené pod závěsem smrtinechává se ohlodávat vránoučervi se mu ve vnitřnostech vrtí
Vůně rozkladu se šíří tišeláká mrchožrouty k řecelarvy spokojeně vrní v břišedostál naplnění přece
Vrásky vyhladil už sen a spánek

Cely

Dojeli sme na konečnou stanicitřeseme se třeseme setřeseme se v zimnicivšechno je tu cizíslova slova kecycizí voči žerou cizí tělaodkapávaj minutya teplo s vichrem mizí
Dojeli sme na koneca náhle sme tu samiuzavřený do krabicstěny stěny hranyťukáme na sklo tišes pohyby červů zpoza čelas pohyby věcí uvnitř tělaťukáme tiše tiše tišea nikdo neslyší sme sami v celách
Vzpomínka na světlo strašně bolíbyly to paprsky přes čáry v dlaníchti co nás hladili nám vždycky lhalipo smrti zůstaneme sami.

Korespondence

Prosímtě-nepišmi-dalšíSMS-10slovbezháčků-prosímtěmiláčku-napišmie-mail-aspoňpárvět-tobudeskorojako-dopis-cožjeskorojakomilostnépsaníčko-cožjeskorojako-
láska-

Nešťastní

scigaretou nad vínemsvařenýms výrazem neměnnýmv krčmáchv kavárnáchdo chvíle posledníokolo půlnocisedísedí nešťastní .

Pole

Dva tiché kůly v polistojímehledíme přes pláň dlouhoukterá nás dělí bezostyšněstojímehledíme do zavřených očí mrakůa déšť nám tiše máčí kůžiaž se bojíme
Dva tiché kůly v zemi zaraženéstojíme
Pohnem se. Ruce spojíme.

V podkroví spí

V podkroví spí básník
nebudí ho hlasy holubů
zobany bušící do skel o zrní
skel zasněných špínou

AUTOEROTIKA I.

Vypiplal jsem si těk zrůdné dokonalostijsi živější než plíseň u mé postelepřicházíš zjihlá, ale nehřeješmám ztuhlé dlanězmrzlé samotoupřes nos mi kapou slzy na rukávJsi něžná, ale nehřeješAni dnesnebudem si povídatMohu jen mluvit do zdis vlhkou plísníJsi krutánikdy nepřijdeš .

Jdem

hovoříme pryč
po mostě jdem
a dlouhou ulicí
za úsvitem

údolí

Stvoly a topoly
uhnívají v údolí
plevy se klátí
až je vítr zvrátí

Sníh

řasy zasněžiljako je zasněžila samotaten pel je těžkýz nehmotného olovavíčka se nezvedajíspoutala je námrazaoči tak unavené sněhemže je nelze dokázatUsínají a brání prstům slepceohledatdva pramínky svých slz.

Propasti

- vkruhové jámě
našich bolestí
svíráme své dlaně
plni neštěstí

Opička a já

Oplzle usedla na rameno
a civí do pohárů
a civí do lahví
a civí do džbánů

Ti

Ve stínu lesní cesty jdou
ti z příběhu
na stránkách nedopsané knihy
otrhaní a zasmušilých tváří