Vlastní cestou (1.)

            Když jsem se již dost podroušeným krokem lehce před půlnocí vmotal do místnosti jedné z našich nejnavštěvovanějších diskoték, ani v nejmenším jsem nepomýšlel, že dnešní noc skončí tak, jak nakonec skončila.  

            Podobně podnapilý pijan Tonda, o jehož rameno jsem se přidržoval, si to rázoval se mnou v zádech napříč diskotékou a já zmateně pozoroval nenávistné pohledy servírek, které naší návštěvou byly řádně rozladěny. Proč by taky ne! Mé mátožné tělo naráželo do ostatních návštěvníků, posunovalo stoly stojící mi v cestě; židle padaly na zem a obsahy sklenic, jež jsem svým rozjařeným chováním uvedl do pohybu, stékaly po čirém skle na laciné ubrusy.

            „Jééé, to je Tonda s Honzou,“ ozvalo se od obrovského stolu. „Co vy tady?“

            Tonda okamžitě zaregistroval stůl obklopený našimi vrstevníky. Hbitě mě chytil za rukáv bundy a odtahoval mě za nimi. Přistrčil mi židli, na kterou mě doslova upustil, a sám se podobným způsobem usadil vedle mě.

            „Vy máte teda dost,“ ozvalo se z davu.

            „To teda máme,“ zaskřehotal jsem.

            „Kde jste se tak zlinkovali?“

            Má těžká hlava nebyla schopna podat jim odpověď, a proto jsem ji nechal pomalu dopadnout na hospodský stůl.

            „Tož, u Johna jsme si dali půllitru slivovice,“ začal Tonda. „Pak jsme vyrazili do ulic, dal jsem pár pivek. John si dal nějaký citrusy. Kolik jich bylo? Čtyři?“

            „Šest,“ usmíval jsem se na stole.

            „Pak už to šlo ráz naráz … dal si pár zelených a několik Beefeaterů … tak jsme si řekli, že se sem za váma podíváme.“

            „Tondo, Tondo, co dáme?“ dorážel jsem na Tondu stále ležíce na stole.

            „Já dám pivko. Ty chceš asi citrus, co?“

            Přihlouple jsem se usmál. Tonda věděl, co mi udělá dobře. Z kapsy jsem vytáhl několik kovových mincí a podal je Tondovi. Za pár chvil se tahle sumička promění v skleničku nádherně hořké tmavočervené tekutiny, která mě při jejím pití sympaticky pohladí na horním patře a tenhle pocit mi ponechá po celou dobu, co bude pomalu sklouzávat hltanem do mých útrob. 

            Zkrátka, citrus byl tím jediným, co mi mohlo v tu chladnou dubnovou noc pozvednout náladu. Měl jsem zlost na všechno a všechny kolem sebe, i když jsem to na sobě nedával znát. Ani jsem nevěděl, co ve mně takový pocit vyvolalo. Myslel jsem na společnost okolo nebo možná na počasí. A byl to právě divošský alkohol, který mě s každým další panákem víc a víc těšil a zahříval, a zároveň lomcoval mou náladou jako vlnobití.

            Sklenka ošidné spásy zavrávorala na stole.

            „Tady to je, panstvo,“ řekl usedajíce Tonda.

            Konečně jsem zvedl malátnou hlavu. Má jediná záchrana stála přede mnou v celé své uhrančivé kráse. Smála se na mě lascivním úsměvem destilátu. Nádherně chladila, když jsem ji bral do ruky.

            „Na zdraví,“ vykřikl jsem k přípitku.

            „Ať slouží,“ dodal Tonda.

            Lahodný fernet, jež je prý nejlepší na ledu, nestydatě šplouchnul na jazyk, kde setrval skutečně jen chviličku. Změtí alkoholů zmítaný žaludek si žádal další várku, tak proč bych ho měl déle napínat. Citrus ve mně zmizel stejně tak rychle, jak rychle ho Tonda dokázal přinést.

            Před očima se mi zatmělo, hlava se zatočila a já cítil, jak se mi do krve v celém těle vstřebává trpká radost, horkost způsobená náročnou destilací a chuť plzeňského Stocku.

            „Přátelé,“ rozjařeně jsem povstal máchajíce rukama. „Kterýžpak z vás mě podaruje ruličkou tabáku, jež zovete cigaretou?“

            Děvčata se zarazila, kamarády popadl záchvat upřímného smíchu. „John chce cigaretu,“ smáli se otázce zapřísáhlého nekuřáka.

            „Uklidněte své pocity,“ opile jsem vrávoral opřený o stůl. “a podarujte kamaráda jednou cigaretkou.“

            Skutečně mě obdarovali tím kusem tabáku, jenž jsem jinak střízlivý k smrti nenáviděl, ovšem ve chvílích největšího draku pro mne nebylo problém vyvádět ty nejnevhodnější kousky. Vykouřit si cigaretku byl jeden z nich.

            Vláčným gestem jsem vložil tabákovou rolka do úst, se stejnou lehkostí jsem ji zapálil, bravurně potáhl dehetnatý kouř a… S cigaretou zpět v ruce a monstrózním boucháním se do hrudníku jsem vykašlával zrádný cigaretový dým jako bych byl v posledním tažením.

            Osazenstvo stolu řičelo chechotem.

            Oči se mi topily v oceánech kašlem stvořených slz. Rukávem jsem si je protřel a konečně se opět nadechl. Napřímil jsem se, máchl rukou, mrknul na dívky a usmál jsem se. Švihácky jsem zase potáhl z cigarety, na což mé plíce reagovaly podobně jako před chvíli.

            Teď už jsem nebyl jediným, který měl v očích slzy. Všichni leželi na stole skroucení v grimasách smíchu s očima ronícíma slzy veselí.

            „Co?“ řekl jsem s úsměvem, když jsem se konečně vzpamatoval. „Co mě nezabije, to mě posílí!“ Strčil jsem cigaretu zpátky do koutku a pro jistotu už nepotahoval. Přece jen jsem nechtěl prokašlat celý večer.

            Nad prázdnou skleničkou (Nějak dlouho na suchu, říkal jsem si.), s pomalu mne zabíjející cigaretou v puse jsem mlčky hleděl mezi své spolužáky u společného stolu. Vedle vtipkoval silně podnapilý Tonda s Jakubem a jeho bratrem Cyrilem. Z druhé strany mi dělala společnost Radka, Hanka s Ondrou, Vláďa, nemohla chybět ani Markéta s nerozlučnou kamarádkou Eliškou a Vendy. Samozřejmě Adéla se setrou Svitavou, jejíž archaické jméno mi vždy vykouzlilo hloupoučký úšklebek v obličeji.

            „Jmenuje se Svatava,“ okřikovávala mě Adéla.

            „Svatava, Svitava,“ smál jsem se. „Pro mě za mě, ať je to třeba Doubrava.“

            Adéla soptila. Ovšem jeden usmiřovací panák něčeho ostřejšího její výbušnost uhasil. Dobře věděla, že s opilcem mého kalibru, ještě k tomu v takovém stavu, se nemá cenu přehadovat. Dokázala to bez mrknutí oka přejít, vždyť jsme se znali bezmála už osm let. Věděla o mojí pijácké nátuře spojené s bezmeznou tvrdohlavostí tupce, jenž si sám pod sebou odřezává větev. Dříve by se mě snažila zkrotit či spíše uklidnit, dokonce by mi tu cigaretu rázem vyrvala z úst, „abych si zbytečně nekurvil zdraví“ , ale teď jí bylo jasné, že to vůbec, ale vůbec nemá cenu. Zbytečně by se jen rozlítila a já bych si ji pak za to dobíral. Přesto jsem jí byl za její zdrženlivý přístup k mé osobě neskonale vděčný. Kéž by se tak víc lidí snažilo nevrtat se v životech ostatních, tak jako Adéla. Bohužel takovou skvělou vlastností, jakou byla Adéla obdařena, většina lidí u stolu vůbec neznala. Rýpat se v problémech druhých, „radit“ jim, „řídit“ jejich další kroky.

Pravda, i já jsem si v tom pokrytecky liboval (vždyť jsem byl jedním z nich), i když jsem si to nechtěl přiznat. Snad  kvůli tomu nebo spíš právě proto jsem upřímně nenáviděl, když jsem se stal obětí jejich „snahy mi pomoci“, lépe řečeno „šťourání se v mém životě“.

„Moc piješ. Neměl bys to aspoň trošičku omezit,“ slýchával jsem často. „Ty máš dost. Nechtěla bych vidět ty rána. Už, prosím tě, nepij.“ Co je komu do toho?!

„Je to můj život?! Jdu svou vlastní cestou.“ Reagoval jsem povětšinou flegmaticky na takovéhle rady. Ovšem když člověk, který, obracejíce do sebe sklenku alkoholu s dvojciferným pořadovým číslem, již nejméně posté slyší, co je za ožralu a nelidské prase, které si kazí chlastáním život, tak přeci nemůže být neustále tím nevraživým beránkem, jenž si to nechá líbit bez mrknutí oka.

“Seru se já vám do života?!“ Zuříval jsem. Faktem bylo, že má vlastní odpověď na tuhle otázku by zněla stoprocentně pozitivně. „Co je vám po tom?! Ty tady čvaňháš jednu cigaretu za druhou a mě je to taky šumafuk.“ Běsnil jsem. „Jděte do řiti!“ Na což kluci obvykle máchli rukou posílaje mě obdobným směrem a holky pobouřeny mým slovníkem si ospravedlňovaly mé chování nadměrným požitím plzeňských lihovin.     

Seděl jsem na bílé luxolem natřené lavečce před nočním podnikem. V půli noci bylo venku tak ledově chladno, že i pod bundou jsem cítil, jak mi po těle běhá husí kůže. Vedle mě se krčil černovlasý Ondra a pořád si něco žvatlal. Jevil se mi už řádně pod parou, ale na mé omámené smysly jsem se v té chvíli nemohl spolehnout. Netušil jsem ani, jak jsem se zničehonic ocitl na jinovatkou pokryté lavičce, oblečený do bundy a k tomu všemu ještě bez mé tvrdě vyprošené cigarety. Chtěl jsem se jít ohřát zpátky do klubu, ale Ondra mě zarazil.

 „Na tvém místě bych to nedělal,“ hvízdl na mě. „Před chvílí tě vyhodili, já už bych raděj neriskoval. Pan majitel byl pěkně nakvašený.“

            Skelné panenky se mi dvakrát protočily. „Cože?! Mě,“ skuhral jsem. „Mě vyhodili. Proč, proboha? Co jsem, sakra, udělal?“

            Ondra se zasmál, odfoukl si tmavý pramen vlasů z čela a potáhl z cigarety. Tenhle člověk byl ten typ kuřáka, kterého si člověk představí pod označení „KUŘÁK^®“. Uměl si vychutnat každé vdechnutí i vydechnutí pro mě štiplavého šedavého čoudu, dokázal o „čazení“ hodiny barvitě vyprávět a žádná značka tabáku mu nebyla cizí. Opravdový cigaretový gurmán. Bohužel ne každý den si člověk může dovolit Cartier Vendome Lights, takže drahý Ondra žmoulal v ústech lehkou Startku. Né, že by tak v mých očích nějak klesl. Plně jsem ho chápal. Taky jsem se nemohl pokaždé nalít zlatou tequilou. Holt, každá sranda něco stojí. 

            Jak tam tak seděl zahalený v opar dýmu, podobně se třepající chladem jako já, v tmavomodré šusťákové bundě, tak jsem z něj cítil, že ho disko v budově zrovna nějak nebere. Nebyl sice zamlklý introvert, ba spíš naopak, zbožňoval společnost a svoji přítomnost v ní, ale tenhle druh zábavy mu zkrátka neseděl.

„Udělals tam pěknej brajgl,“ řekl suše. “Divím se, žes vůbec přežil.“ Koutky úst se mu natáhly. Vzpomínka na to, co jsem tam prováděl ho asi rozesmála. Musela to být fakt síla.

„Co jsem provedl?“ S vytřeštěnýma očima jsem si přisedl. Stejně tak, jak zvládal hovořit o cigaretách, uměl podat i historky týkající se čehokoliv jiného. Rozený kmenový vypravěč.

„Ani se neptej.“ Vesele, měl jsem pocit, že až výsměšně se usmál a potáhl. „Ty si to nepamatuješ?“

Jak bych si to vůbec mohl vybavit, když jsem do sebe vpravil tolik pití? Pořád jsem  měl dost v krvi, div jsem se na té lavičce udržel. Neudělal bych tři kroky, aniž bych nezavrávoral, a on se mě zeptá, jestli si to vybavuju?

„Jasně, že ne.“ Odsekl jsem.

„Tak to buď rád. Takové zvěrstvo jsem ještě neviděl.“ Konstatoval s úsměvem. „Ležels na stole a smál ses jak debil. Hrál sis furt s tou cigaretou a házels do sebe jednoho citrusa za druhým. A pak to přišlo. DJ začal hrát It´s my life od BonJoviho a tebe chytil amok…“

„Jasně,“ zachechtal jsem se. „Když se točí It´s my life, tak musím na plac.“

Ondra kývaje hlavou vyfoukl obláček kouře: “Jo. Ale kdyby jen sám. Jakmiles to zaslechl, taks zbystřil, hodil jsi očkem po reprobednách a už to jelo. Když jsi vstával, taks málem shodil stůl, Vláďovi si rozlil pivo, Markétě jsi ohodil rifle. S cigaretou´s šermoval pořád kolem sebe, žes ji málem típl Radce o obličej. Kdybys slyšel, jak vřískala…“

„Dokážu si to živě představit,“ zažertoval jsem.

„ ´Děvčata, Tondo, kamarádi, poďté, pudem si zatancovat,´ hulákals. ´No ták, nenechávejte mě v tom sami.´ Chytals je za ramena, za ruce a tahals je na plac. Skoro nikdo nechtěl jít, tak se nad tebou Hanka nakonec smilovala a společně s Eliškou, Radkou a Adélou tě odtáhly od stolu.“

„A co Tonda?“ Zarazil jsem se. „Jak to, že Tonda nešel?“ Ten by mě v tom přece nikdy nenechal samotného. Mohli jsme být sebe víc napitý, ale nikdy jsme se na It´s my life nevykašlali. To bylo naše.

„Válel se na stole vedle tebe. To, že mu po vlasech teklo Vláďovo pivo, ho vůbec nevzrušovalo.“

„Proč nešel trsat?“

„V tom jeho stavu?! Vždyť tam chrápal jak dobytek. Jak jsem ho tam viděl, tak bych řekl, že byl málem víc nacapený než ty. No, i když…“ Zachechtal se.

„Kašli na to, jó, a radši pokračuj.“

„Na tancplace jsi předváděl v hloučku našich holek ty svoje prapodivný taneční kreace. Myslel jsem, že se svalím smíchy.“ Řehtal se a interpretoval mi mé křečovité pohyby. „Ale pak přišel hřeb večera,“ podíval se na mě zcela vážně a zmlknul.

„Co se, do háje, stalo?“ vykřikl jsem.

Vybuchl v záchvat smíchu.

„Ježišmarja,“ rukou jsem si nervózně pročísl vlasy. „Já se to snad nikdy nedozvím. Nesměj se, sakra. Nech toho, vole. Debile, ty si prostě debil. Fakt idiot. Čemu se, sakra, směješ?“ Kroutil jsem hlavou.

„Pak ti z ruky vypadla ta cigareta,“ chechot se ještě znásobil.

„Co je na tom tak směšnýho?“ Nechápal jsem.

„Kdyby ses viděl. Tys tu cigaretu nemoh najít. Ležela někde na zemi, v tom bordelu prachu a bůhvíčeho, ale ty sis přesto klekl na všechny čtyři a začals ji na tom place hledat. To bylo něco. Prodíral ses tím houfem cizích nohou a pořáds sakroval. Lidi kolem na tebe hleděli jakobys spadl z měsíce. A ty nic, sunul sis to dopředu, nadávals jim a odstrkoval je…“

Začínal jsem se červenat a pokud to nebylo dostatečně navenek vidět, tak uvnitř jsem byl krvavější než sovětská vlajka.

„Potom, cos ji pravděpodobně nenašel, jsi se naštval, vstals plný vzteku ses rozhlédl kolem sebe a jaks byl napitý, taks převrátil úplně cizí stůl. Ještě, že tam neseděli nějaký vazby, to bys už tady asi ani nebyl. Ono to už ale bylo dost silný kafe aji pro barmanku a tak zaskočila pro pana majitele. Dál už si to asi domyslíš, že? V mžiku tě odchytil a odtáhl ven. Tys se sebou samozřejmě trhal jak nepříčetný, ale víš, jaká je to vazba.“

„Bóže,“ vzdychl jsem. „To už se tam skutečně raději vracet nebudu.“ Fakt, že mě pan majitel musel vyvést ven, pro mě nebyl tak trapným jako ten převržený stůl nebo to skandální hledání cigára, ovšem mrznout po zbytek večera venku před diskotékou se mi ani v nejmenším nezamlouvalo. A ještě k tomu bez kapky lahodného alkoholu.

„Ondro, prosím tě, skoč mi dovnitř pro citrusa. Já ti ho zaplatím, neboj se.“ Uklidňoval jsem kamaráda, který byl evidentně mou poslední záchranou. „A víš co? Vem mi rovnou dvojitýho, ať nemusíš lítat pořád tam a zpátky. Nebo ne. Trojitý bude lepší a dej si taky jednoho na mě.“

Típl cigaretu o opěradlo lavičky, má prosba mu zřejmě nebyla příjemná, ale přesto vstal a beze slova nesouhlasu odkráčel pro mnou milované tekuté zlato. Tenhle večer byl mnohem víc nabroušený než to u něj bývalo na podobných akcích zvykem. Ale co, klepal jsem se zimou, je to jeho věc. Nakonec jsem mu byl vděčný za samotnou přítomnost  (přece jen který blázen by v takovém počasí vysedával venku) a samozřejmě taky za toho trojitýho ferneta, kterého mi měl každou chvílí přinést.

Když nad tím teď tak přemýšlím možná jsem si měl dát grog. On totiž takový čaj s rumem ostatně taky není k zahození. Zvlášť když sedíte promrzlí o půlnoci někde venku. Zahřeje tělo, povzbudí mysl… I když, fernet citrus vlastně taky. Člověk si nikdy nevybere.

„Tak a teď ještě do druhé nohy.“ Připíjel Ondra na mého již několikaterého trojitého ferneta. Pociťoval jsem, jak mi onen polobožský nápoj dodává síly, jak má pokožka začíná odolávat chladu a moje mysl se pomalu, ale jistě začíná znovu zakalovat. Cítil jsem se zase na vrcholu blaha.

Venku jsme popíjeli prakticky sami, jen občas kolem prošla či proběhla nějaká postava, jejíž žaludek neunesl tíhu tráveného pití a žádal si svůj obsah vyzvrátit. Nám taková „milá“ společnost nevadila. Pili jsme, hlasitě řičeli, smáli se a procházejících si prakticky nevšímali. Měli jsme přece jinou zábavu.

„Tož, do třetí nohy,“ ťukali jsme s další sklenkou.

„Ondro, Ondro,“ mámil mě zrak a motal se mi jazyk. „Já ti to povím takhle,…“

„Ne ne, ne ne.“ Zarazil mě přiopilý kuřák. „To musíš správně - opilecky.“ Nahnul se ke mě a kývavými pohyby s očima v sloup rozhodil rukama: “Johnku, Johnku, já ti to povím takhle…“ Snažil se při tom mluvit co nejvíc setřele, což se mu, všechna čest, opravdu dařilo.

Upil jsem ze skleničky fernetu a začal: “Ondo, Ondo, já ti to povim takle…“ Schopnost tvořit pomocí řeči souvislé věty mě opouštěla a spolupijící Ondra, který se teprve dostával do bujaré nálady, mě učil tomu, co jsem znal sám nejlépe.

„To už je lepší,“ prohlásil zkušeně. „Johnku, Johnku, já ti to povím takhle…“ Zařičel.

„Ondo, Ondo, ja ti to teda povim takle,“ zařval jsem po jeho vzoru.

„Johnku, Johnku, já ti to povím takhle,…“ opakoval Ondra.

„Ondo,“ klátila se mi hlava do všech směrů. „Tož Ondo, ti to povim takle…“

„Johnku…“

„Ondo,…“

Naše obliba v opakování této věty byla bezmezná. Ačkoli každá následující repetice znamenala, že kýžená opilecká teze ztratí v mém podání na srozumitelnosti, my se bavili královsky. Přezpívávali jsme několikaslovný primitivní text s takovou bravurou, že kdyby mi bylo jen trochu rozumět, odvážil bych se toto nachmelené duo bez servítků přirovnat k vynikajícímu kánonu ba dokonce, a za tím si stojím a jsem na to hrdý, ke Gregoriánskému chorálu. Během naší jediné derniéry, jenž následovala po několikaminutovém opakování vět  „Ondo (nebo Johnku či dokonce Johnku Ondo dohromady), já ti to povím takhle…“,  se jednoduchá slova vyluzovaná z mých hlasivek proměnila v sérii skřeků a huhlání, jejichž význam mi zůstal skryt. Těžko šlo rozeznat zda jsem tím předposledním vzdechem mínil slůvko „povim“ či se mi jen nadmul žaludek z nadměrného pití. Důležité na tom všem bylo, že jsem naši árii zakončil srdcervoucím vřísknutím, tak teskným a smutným, že by se v člověku krve nedořezal. Sám nevím, co mě k tomu vedlo, ale stejně tak bych se mohl zamyslet nad smyslem našeho správně-opileckého rozhovoru.

Zkrátka, všechen ten alkohol, co jsem toho večera požil, mi natekl do každičkého kubického milimetru mého zhovadilého těla. Slyším bolestné výkřiky trápených jater a ledvin, cítím, jak se mi pod náporem jedu ztenčují cévy.

Obalil mi mozek a jako parazit z něj pomalu cucal zodpovědnost a stud. Bezostyšně kálel otravné výpary na mé šedé buňky mozkové s úmyslem je zničit. Ovládl mé pohyby, mé reakce, snad i pocity a chtíče. Vnutil mi každičkou myšlenku, znal kterýkoli byť ten nejmalichernější zločin, jehož jsem se kdy dopustil. Byl jsem loutkou v jeho spárech a otázky typu „proč?“ zcela ztratily na významu. Démon alkoholu si žil vlastním životem v cizím těle prochlastané nuly, dělal si to, co mu v danou chvíli přišlo nejvhodnější, a na život oné trosky v které se zabydlel nebral pražádnou zřetel.

Nuly?! Trosky?! Moment!

Vždyť tady je ještě pořád řeč o mě.

Přece zatím nejsem tak na dně, nejsem žádnou schránkou imaginárního zhmotnění lihoviny. Mám svou suverenitu, pevnou mysl, možnost ovládat své tělo dle vlastního rozmyslu. Teď, a kdykoli potom třebas tisíckrát znovu, vstanu a odejdu pryč a v tom mi žádný chlast v životě nezabrání. Stačí jen pomyslet a úponky svalů se v okamžení stáhnou a uvedou mé tělo do pohybu. Teď zvednu nohy a uteču odsud, co nejdál budu moct. Teď zvednu nohy a uteču pryč. Teď zvednu nohu. Zvednu nohu! ZVEDNU NOHU?!?!?

Osazenstvo okolí nočního klubu bylo opětovaně nuceno vyslechnout si mé drásavé zavytí. Připitý Ondra si mě se zjevným pobavením prohlížel. Bohužel nezůstal sám. Přicházeli další a další přihlížející. Ti, co procházeli, se zastavovali a, ať už z licoměrné zvědavosti nebo z údivného úžasu, pokukovali po hýkajícím ožralovi trhavě se smýkajícím na bílé luxolem natřené lavičce. Po chvilce se kolem mě vytvořil nemalý hlouček roztodivných osob smějících se, divících se, překvapených i znechucených, kteří odvraceli farizejské tváře zavrhujíce mne. Jako v řeckém amfiteátru, říkal jsem si – já, tragický herec, Ondra vedle mě v roli komedianta s věčně se šklebícím úsměvem a obecenstvo rozestaveno do kaskádovitého půlkruhu. Jak jsem se naivně mýlil. Připomínalo to spíš panoptikum s retardovaným mrzákem, který  prodává své postižení za mrzký potlesk.

Co je tak těžkého na tom vstát a odejít? Připadal jsem si, jak ryba lapající po vzduchu. Ne a ne se dostat zpátky do rybníka. A to jsem před pár hodinami proháněl sukně na tanečním parketu. Nejsem přece žádný cucák, který se po pár panácích sklátí a upadne do bezvědomí. Jasně, vím, že těch panáků bylo víc, ale to přece nic neznamená. Stačí se rozhodnout a jednoduše to udělat. Ták…

Hruď se mi vypnula, levá ruka se opřela o sedačku, pravá ji následovala. V davu zašumělo.

Dokážu to. Já to dokážu.

Nohy, jakžtakž ovladatelné, se zapřely o šedivý beton a ukotvily na okamžik váhu mého těla.

Teď vstaneš. Ptáš se proč? Protože na to máš. Nejsi žádný otrok lihu, pimprle alkoholu, marioneta opíjení. 

Tělo se pomalu zvedalo. Končetiny stále držely rovnováhu. Vítězný krok už byl nadosah, kdyby…

Zatracený ruky. Já na ně úplně zapomněl.

…mi ruce nevypověděly službu. Neměl jsem už tolik sil opírat se pažemi o sedačku. Celý ten důmyslný plán, jak vstát, se mi v okamžiku zhroutil. Jako domeček z karet. Přepadl jsem dopředu jak pytel brambor (v jistém smyslu by bylo vhodné říci pytel švestek), div jsem si nerozbil čelo. Z posledních sil se obrátil na záda, přeci jen je to pohodlnější poloha než se válet na bolavém bachoru. Civěl jsem tak do tváří těch zvědavců, které ni na zlomek sekundy nenapadlo mi pomoct. Dokonce jsem zahlédl i některé z těch přátel, s kterými jsem popíjel u stolu. Mnozí se ani nebránili úsměvům – zástupy žlutobílých tesáků rozšklebených v růžolících tvářičkách. Matně jsem si v davu vybavoval Jakuba s Cyrilem, myslím, že se tam motali i Tonda s Vláďou, samozřejmě jsem to nevěděl stoprocentně. Chtělo se mi zvracet, ale naštěstí jsem to v sobě udržel. Připadal jsem si jako na vlastním pohřbu. Desítky sklopených očí nad rakví zesnulého, včetně těch mých mrtvolně nehybných směřujících svou pozornost k černému nebi posetém hvězdami.

Kdybych snad, nedej bože, věřil, řekl bych, že mé oči směřovaly k bráně nebeské. Možná právě ta vyšší moc či prozřetelnost sama, vůle Boží, dalo by se taky říci, ve mě vyhrabala ten nejposlednější kousek soudnosti, prorazila stěnu askeze vůči posměchu a začala formovat mé myšlenky do srozumitelných slov.

„Lidi,“ vydralo se mi jako zázrakem z hlasivek.“Lidi, zabijte lidi.“

A nejen to, mocná síla, díky níž jsem znovunabyl schopnosti řeči, rozlila po mém těle energii tak blahodárnou, že jsem byl schopen rázem vstát. Radost, která mě polila v tomto okamžiku, se nedala srovnat s ničím mě dosud známým. Procítěně jsem zcela bez důvodu opakoval prosbu k usmrcení veškerého lidstva. Pokoušel jsem se o malé krůčky, vykřikoval hlášky k úplně neznámým lidem a přátelsky jim pokládal ruku na rameno s žádostí: „Lidi, prosím vás, moc vás prosím, zabijte lidi.“ Povětšinou se nevraživě odtahovali či se hlasitě smáli. Dokonce se i někteří se mnou snažili poněkud výsměšně rozvádět mou genocidní teorii, ale těm já nevěnoval pozornost a řval si svou dál: “Poslouchejte mě, prosím. Zabijte lidi. Prosím vás. Zabijte je. Teď, hned. Lidi, zabijte lidi.“ Netušil jsem, co jsem si od vět tohoto typu sliboval, snad jsem si přál být chvíli sám, cítit se jako jediný přeživší člověk na téhle umírající planetě. Nic víc. Možná jsem chtěl zmizet od těch zlostných pohledů a posměšného smíchu. Sám nevím. Alkohol ve mně stále koloval, ale naštěstí už nade mnou neměl takovou moc jako před pár minutami. Už jsem docela ovládal své tělo, i když mysl se jakoby ztrácela v temnotě nebes. Ó ano, už jsem nemusel poslouchat ony ohavné výsměšky, mohl jsem jít vlastní cestou. Nikoho jsem ani svým křičením neobměkčil, vůbec nikdo se nad mými slovy nepozastavil. Proč taky? Kdo by poslouchal řvoucího opilce. Vůbec nic jim to nedalo. Hlavně, že je čemu se smát. Nic nepochopili. A měli vůbec něco pochopit? Chápal jsem vlastně sám sebe?

Tvář se mi zkřivila v hrůzné grimasy mísící bezměrný vztek se smutkem značícím žalostnou rezignaci. Konečně jsem mohl utéci pryč, aniž by mi v tom kdokoli bránil. Naposledy jsem tedy hromově zavřískl „lidi, zabijte lidi“, načež ustrašení pokrytci ustoupili o krok vzad. Rozhlédl jsem se kolem dokola a po zralé úvaze se rozběhl k vstupní bráně. Skupinka pozorujících se rozestoupila, aby mi uvolnila cestu, a sledovala mé kroky až do té doby, kdy zmizely za vysokou betonovou zdí.

Utíkal jsem pryč, co nejrychleji to šlo. Míjel jsem páry, jež se držíce se za ruce vracely z míst, kde si alespoň pro dnešní noc slibovaly lásku. Viděl jsem pospávající opilce i taxikáře čekající na mladé zákazníky. Skákal jsem přes kaluže, přes kolejnice křižující silnici,  vyhýbal se loužím zvratků, hlavně, abych byl pokud možno co nejdříve pryč.

Po chvilce sprintu se přede mnou rýsovala silniční cedule značící konec. Konec městečka. Byl jsem tedy na konci? Dál už se rozprostírala jenom černočerná silnice občas osvětlená projíždějícím automobilem, jinak pohlcená do studivé temnoty. Nebylo už kam dál běžet.