Vlastní cestou (2.)

Lidi, zabijte lidi

Uhnul jsem z cesty a zamířil si to do pole lemujícího silnici. Utíkal jsem blátivou nivou neznámo kam, zjišťujíc, že mi úrodná černozem pomalu ale jistě obaluje kotníky bot.  Lehce podnapilé tělo tuto informaci nestihlo správně vyhodnotit a já s žuchnutím dopadl do studené brázdy. Celý černý od lepícího bahna jsem se pokoušel vstát s domněním, že poběžím dál, když tu jsem za sebou uslyšel zadýchané hlasy: „Až ho chytím, tak ho asi zabiju.“

„Kam jen, kurva, zdrhnul? Mu dám do držky, debilovi.“

Instinktivně jsem zalehl zpět a vyčkával, co bude dál.

O co jde? Honilo se mi hlavou.   

„Je někde v tom poli.“

„Tam ale Johnka nenajdem.“

Je tedy řeč o mě. Ale proč?

„Musíme. Bůhví, co ho napadne. Ještě si lehne na koleje a usne.“

„Sakra, je napité jak doga a stejně běží rychle jak sviňa.“

Podstata slov mi unikala, ale ten poslední mluvčí mi byl povědomý. Ten hlas, to jeho sakrování a tak. Byl to určitě Tonda, ale v té tmě jsem viděl jen několik siluet a víc nic. Nicméně ani to mi neobjasňovalo,  proč by mi chtěli rozbít ciferník.

A ještě k tomu Tonda?! Neměl přeci žádný důvod. Nedávalo mi to smysl.

Trnul jsem strachy. Nevěděl jsem, co se děje. Cítil jsem se, jak letošní zajíc dubňák krčící se v oranici, kolem nějž slídí vrčící psi.

Pár nohou kolem mě proběhlo. Byl to Tonda, teď jsem si byl skutečně jistý, ale proč běžel za mnou. Proč mě nenechal v klidu. O samotě. Necítil jsem se už skoro vůbec opilý. Do té doby, než jsem je za sebou uslyšel, jsem byl úplně v pohodě, měl jsem pocit konečné svobody, ale teď… Hrůza a děs.

Pár metrů ode mne někdo prošel. Hlasitě oddechoval: „Pitomec. Nedožije rána.“

Kolik jich ještě bude? Kolikrát budu muset ještě vyslechnout tyhle výhrůžky? Nejraději bych vyskočil z ornice a sprintoval pryč, přesně jako ten zajíc. Taky se většinou takový dubnový zajíc nedočká letních paprsků slunce. Ne, musím počkat až odejdou dál a pak uteču zpátky k silnici, rozjímal jsem.

 

Z ničeho nic se na mě svalilo zpocené tělo Cyrilovo: “Kurva, co to…“

V té tmě si mě nevšiml, zakopl a zabořil špici své botasky do mého zkřehlého boku. Pokusil jsem se rychle vstát, ale jeho masitý trup mě nadobro uzemnil.

„Kubo, Tondo,“ volal na ostatní. „Mám ho.“

Ač jsem se snažil sebevíce, veškeré mé snažení přešlo v niveč. Mrskal jsem se sebou, ale marně. Nebylo úniku. Poté, co přiběhli další dva kamarádi, se mé šance na útěk zúžily na minimum. Strach ve mě pulzoval, což mi ale nebránilo v tom, abych se po útočnících neohnal.

„Co to ten debil zase vyvádí,“ opáčil se Jakub.

„Vždyť to říkám, ožralé jak sviňa,“ přisadil si Tonda.

Oba mě chytili v podpaždí a pokusili se mě postavit. Samozřejmě jsem se pořád oháněl kolem sebe, kopal a jinak se snažil dostat z jejich sevření, ale všechno zbytečně. Na ty tři jsem zkrátka neměl dost síly. Cítil jsem se jako zvíře zahnané do kouta.

„Neprodám svou kůži zadarmo,“ mumlal jsem.

„Hmmm…debile.“ Dostalo se mi odpovědi. „Teď půjdeš s náma.“ Moje rázné ne pro ně nic neznamenalo. Mohl jsem se sebou škubat, jak jsem chtěl, nohama se zarývat do země, ale sevření z obou stran nepolevovalo.

„V klidu,“ konejšili mě. „Teď si půjdeš sednout, odpočineš si…nechej toho…nic se ti nestane, vyspíš se z toho.“

Jasně, nikdo mi nic neudělá. To tvrdí teď, ale jim mám věřit, když  ještě před pár minutami mě chtěli málem ukamenovat. Radši ať mě oddělají teď než až za chvíli, trhnul jsem sebou. Žádný účinek.   

 

Než mě ti tři dotáhli zpátky na asfaltovou silnici únavou jsem odpadnul. Už jsem neměl sílu, ba ani chuť se bránit. Nereagoval jsem na otázky. Vlekli mě po cestě, nohama jsem drhnul o zem, podpaží mě pálilo bolestí. Občas jsem rezignovaně pozvedl hlavu, abych zjistil, kam mě to vlastně táhnou.

Ach né, zpátky do klubu.

 

Sebral jsem v sobě poslední zbytky sil a se znovunabyvší energií jsem se sebou mocně trhl. Jako náhodou Jakubovo sevření povolilo. Přesně na ten okamžik jsem čekal, vyrval jsem bolestí stísněnou pravačku a mého trýznitele odstrčil. Ztracená sebedůvěra byla zpátky. Teď už zbýval jen Tonda. V mžiku jsem se po něm ohnal. Slyšel jsem, jak mi Jakub domlouvá, abych byl v klidu, ale jak chcete domlouvat běsnícímu tygru, ať si vleze zpátky do klece, když už je jen malý krůček od kýžené svobody.

Dobře mířená rána, která měla býti mou jízdenkou mezi nespoutané, však na Tondovu tvář ani nedopadla. Pohotovost s jakou přiskočil Cyril mě až překvapila.

Ale ano, ten ďábelský alkohol.

V mysli jsem byl tygrem, ale tělo stále těžkopádnou želvou. Pořád mě ještě ovládal, aniž jsem si to chtěl přiznat.   

Cyril mě chytil za paži a zvrátil mi ruku vzad. Hrůzná bolest projela celým ramenem až se mi podlomily kolena a já klesl k zemi.

„Tak a teď klid, Johne,“ zatínal zuby Tonda, kterého můj atak řádně vyvedl z míry.

Kde se v něm ta zloba bere, dumal jsem s vědomím, že můj život visí pouze na pomyslném vlásku. Vždyť je to můj kamarád, jeden z těch nejlepších… Kde jsem mohl čekat, že se promění v takovou zuřící bestii? Kopnutím mne srazil na chladivý asfalt, neustále křičel, abych se zklidnil. A já se pomalu pokoušel plazit daleko daleko od něj. Jenomže kopance na solar plexus neutichaly, ba dokonce získávaly na síle.

Člověk se může snažit utéct před jakoukoliv, byť sebemalichernější, situací, ale (dřív bych si tím nebyl tak jist) nakonec si ho honící psi vždycky najdou a dají mu co proto. Nevyplácí se hledat vlastní cíle, když jsou kolem lidé, kteří vám vnutí svoje myšlenky. Po dobrém za stolem s úsměvem na rtech a sklenkou v ruce. Nebo po zlém; násilnostmi, výhružkami, přátelským domlouváním. Vždyť je to všechno „jen“ pro moje dobro. Chtějí, abych si „jenom“ sedl, abych si „pouze“ odpočinul, vyspal se z toho… Kým jim byla dána ta moc rozhodovat o mé existenci, o mé svrchovanosti? Domýšlivý šťouralové.

Zbytkový alkohol mluvil jasně, nepoddat se útlaku. Bránit se jakýmikoliv způsoby, a když to již nepůjde jinak, neprodleně utéct do bezpečí. Moudřejší ustoupí, říkává se. Přeci pokud chci, můžu se svobodně rozhodnout. Nebo snad ne?

Kopanec do žlučníku mi byl jasnou odpovědí, že nemůžu.

Nenávist, která mne stravovala, by se dala srovnat jen s bolestí a děsem, který mne obklopoval.

Tonda a ti zbylí dva byli toho názoru, že jedině jejich pomoc pro mne bude ta „správná“. Jedině tak si nebudu moci nijak ublížit a nelehnu si na koleje. Jak paradoxní. A úsměvné. Ovšem ne pro mne v ten okamžik.    

„Haničko, Haničko,“ řval jsem se slzami v očích při pohledu na kamarádku, jenž stála opodál. Na tu poslední záchranu, když mě mí trýznitelé již zdánlivě odsoudili k smrti. „Haničko, zachraň  mě, prosím.“ Brečel jsem, jak pětiletá holka, neb bolest, kterou mi jejich rány způsobovaly, se již nedala jen tak snášet, ignorovat, a tak já v tom bezmocném pláči našel poslední východisko. Čekal bych, že můj brekot ty tyrany alespoň obměkčí, byť marně. Tonda mi nasadil jeho typickou kravatu až jsem ucítil tepot jeho svalu na mém krku. Sevření se pomalu stahovalo a já tušil blížící se konec. Panická hrůza protkávala každičký milimetr tkáně mého těla. Po tváři mi kanuly slzy, velké jak hrachy, a když jsem se přiškrceným hlasem ptal Hanky, proč mi to dělají, vůbec jsem se nedočkal její odpovědi. I ona mě již odepsala? Nervózně tam tak postávala a s jistojistým běsem v očích na mě bezmocně zírala.

„Kluci, tak ho nechte,“ orodovala za mě. „Nevidíte, jak se trápí.“

„Jsi úplně blbá,“ dostalo se jí Jakubovi odpovědi. „Chceš, aby se zase rozhodl někam utéct?! Co pak? Budem ho honit po kolejích? Nevidíš, že je úplně na mol?“ Hotoví František z Assisi, ten Jakub.

Hanka zmlkla, sledujíc mé utrpení bez známky jakékoliv další pomoci. Vždyť jí také nic jiného nezbývalo. Tři utiskovatelé se už rozhodli a proti jejich úsudku by se postavil jen sebevrah. Nebo hrdina (a tím Hanka nikdy nebyla).

Tonda nepovoloval a já jsem pozvolna přestával odporovat jeho stisku. Zrak se mi kalil černotou, z dálky jsem slyšel pouze jeho křik, jak řve „klid, Johne, klid“, ačkoliv já se už nijak zuřivě nebránil. Pomalu jsem upadával do apatie smrtelné tmy a nad hlavou se mi vznášel předobraz posledního tunelu plného uklidňujícího světla.

Podruhé za tento večer jsem nahlížel do náruče smrti. Nebo náruče Boží. Klepal jsem na nebeskou bránu. Říkejte si tomu, jak chcete, ale ani tentokrát nebyl svatý Petr ochoten mi otevřít. Těsně na pokraji absolutního konce mě Tonda upustil na zem a nechal ležet. V bezvědomí? Možná. Spíš vysláblého tak, že byť sebemenší pohyb svalů mi působil šílenou bolest.

Opět jsem se ocitl ve stavu bezmocné strnulosti, reflexivně jsem se chvěl a poslouchal rozpravy katů vysoko nade mnou, jež se mi jevili jako obři, s obrovskými panděry a mohutnýma rukama, jejichž dlaně by mou nebohou hlavu rozdrtily bez mrknutí oka jako přezrálou tykev. Klepal jsem se v zimnici, pokožku pokrytou husí kůží. Dunivé hlasy v ohromným výšinách rozhodovaly o mém osudu. Ale co jsem, prokristapána, udělal? Říkal jsem si, že tohle přece nemůže být pravda. Za co jsem vůbec mohl? Je snad hřích, být svůj? Že tohle musí být jenom hrůzostrašný sen? Kdo za co vlastně mohl? Nebyl tím strůjcem snad onen chlast? Tedy alkohol nebo, chcete-li, zase jenom ten chlast. Chlast…ach, jak se tam podbízí ono líbezné slůvko „slast“. Ale no tak, nenechte se vysmát, přece byste neposlouchali tlachání takového opilce jako jsem já…

 

Probral jsem se (už si ani nevzpomínám, pokolikáté za tenhle večer to vlastně bylo) z jedovatého spánku, aniž bych vůbec věděl, kde jsem a jak jsem se tady vzal. Ale ano, už to mám. Šel jsem zkrátka svou cestou a ti tři psychopati mě dovlekli zpátky do klubu a surově zbili, když jsem je nechtěl poslechnout. Člověk si v poslední době už nemůže být jistý ničím. Kde by mě napadlo, že to dneska skončí takhle. Ovšem tohle ještě není konec…

Byl jsem zase vzhůru, mrazivý vzduch ovíval mou námahou zrudlou pleť a zároveň příjemně chladil. Zvedl jsem hlavu, byla těžká jako kámen. To víte, předešlé popíjení udělalo svoje.

V dálce svítalo, ale stále byla tma jako v pytli, přesně taková, že člověk vidí tak na deset kroků a dál už ne. Vedle mne pospával Tonda. Složený na zahradním stolku, opřený o pár svých škrtících nástrojů, jež by se mohly honosit označením „POZOR – smrtelně nebezpečné“. Hrdlo se mi sevřelo strachem. Stačil by zlomek vteřiny a jeho klepeta mě mohla rozlousknout jak vlašský ořech. Teď nebylo času nazbyt, protřel jsem si vyděšené oči, rozhlédl se. Okamžitě jsem věděl, kde jsem. Posezení před klubem, jak jinak.

Vystřelil jsem jako blesk a mazal si to pryč.

Už zase.

Tentokrát jsem měl jasný cíl. Žádná samota za železničním přejezdem, nikoli odloučení od lidí za cedulí obce, nýbrž teplo rodinného krbu bylo to, co mě přitahovalo. Jako ten dodnes populární návštěvník z hvězd jsem nyní hledal svoji cestu domů. Pádil jsem si to hlavní ulicí, kličkoval v řadách parkujících aut, minul jsem cukrovar, dřevopodnik i čokoládovnu. Teklo ze mne jak (lidově řečeno) z vola, ale co je to pár krůpějí potu, proti lavině štěstí z nabyté volnosti.

Však malátnost a únava mě donutily zpomalit. Již jsem skoro šel, když jsem zaslechl známé hřímání mých honících psů. Ovšem tamta byla lehkost a ladnost normanských harrierů, tak často využívaných při tradičních honech na lišku. Když jsem se ohlédl, tak jsem pozoroval tlupu uslintaných vrčících rotvailerů s pěnou u huby, pevně odhodlaných dostihnout kořist a roztrhat ji na kusy.

Známé „Johne, až tě doběhnu, tak tě asi zabiju“ jsem skoro již nevnímal. Chtěl jsem být, co nejdřív doma. Můj vlastní strach ochaboval s každým dopadnutím jejich podrážky na tvrdý chodník. Věděl jsem, že jsou mi stále blíž, ale pořád jsem postupoval dál svou vycházkovou chůzí jakoby nic.

Až když jsem ucítil udýchané soptění Jakuba za krkem, teprve tehdy jsem z chůze přešel v zuřivý trysk. Slyšel jsem, jak mě na okamžik následuje, ale zničehonic nastolené tempo bylo nad jeho poměry. Po pár metrech znavený zastavil a začal nadávat. Jak jinak.

Hnal jsem si to kalupem hodnou chvilku, avšak ani potom mí pronásledovatelé nestranili ani trochu ze svého elánu. Musel jsem zpomalit, abych si odpočinul (přece jen nejsem závodní kůň, ani přespolní běžec), ale oni byli hned zase u mě. Jak nečisté svědomí, pořád mi byli v zádech. Musel jsem znovu přidat, abych po chvilce opět zvolnil.

 Neustále se opakovalo naše vzájemné nahánění. Chvíli můj sprint, pak liknavá chůze, při níž mě znovu dostihli. Bylo nasnadě, kdo z nás tuhle honičku vzdá první. Byl jsem přesvědčen, že nemůžu nevyhrát.  

Držel jsem se hesla, kdo uteče, vyhraje.

Možná jsem si měl raději zopakovat jiná přísloví. Třebas pýcha předchází pád. Ješitnost či mylné přesvědčení o vlastní neomylnosti mne dohnalo až k momentu, kdy jsem vyrazil kupředu o vteřinu později než jsem ve skutečnosti měl. Ach, ten hloupý lidský sebeklam.

Do zad mne udeřila ohromná pěst, jenž by jedinou ranou složila výstavního býka, mne ale prudký náraz srazil na zem a já se rozplácl, jak dlouhý, tak široký. Hrabal jsem nohama a rukama o zem jako chromé zvíře, nicméně moment překvapení byl silnější než já.

Rezignoval jsem.

„Tak a teď buď v klidu,Johne.“ Zahromoval Jakub.

Klečel jsem a zíral do bezcitného asfaltu. Černého, hladkého, jednolitého kusu silnice, jenž matně odrážel první sluneční paprsky. Je se mnou konec, pomyslel jsem si. Už není kam zmizet. Ti tři mne obestoupili a já čekal na poslední vše očisťující úder. Na všech čtyřech s hlavou sklopenou do temnoty asfaltu, jako to nejmizernější zvíře, ten nejhorší vořech, čekající na výprask, s ocasem stočeným mezi nohama. Svatá trojice udýchaných mamlasů se smála nad dobře vykonanou prací. Konečně mne dostihli a teď si mohli gratulovat. Tři na jednoho, vskutku rovnocenné vítězství.

„A máme Tě,“ šveholil orosený Cyril. Havraní kadeře mu zvlhly pod náporem kyselého potu.

„Prosím vás, prosím,“ žadonil jsem odevzdaně až mi hlas přeskakoval. „Já už nemůžu. Nemůžu dál. Prosím vás, už mně nechte. Prosím vás, doveďte mně domů. Já už vám neuteču.“

A pak jsem upadl v bezmocné nevědomí.

 

Co bylo pak? To nevím.

Ráno (nebo spíš v poledne) jsem se probudil u sebe v pokoji. Oblečený, zválený jako největší pobuda, plný modřin a oděrek. S bolestí hlavy, jakou jsem nikdy před tím nezažil, jsem se snažil zrekonstruovat průběh minulého večera od začátku do konce. Ale marně. Až později jsem se dozvěděl, jak to ve skutečnosti bylo a jak to skončilo…

Ale ono to vlastně není vůbec důležité (ostatně jako vždycky).

Podstatné je, jak to všechno začalo.

Správně, slyšíte správně. Právě začátek je tím zásadním prvkem našeho příběhu.

Přiznejme si, čím to vůbec začalo?

Slivovice, šest citrusů, pár zelených, několik Beefeatrů, nemýlím-li se. A pak už to šlo ráz na ráz, mám-li citovat ctěného Tondu.

Alkohol.

Přesně tak. Byl na začátku, táhl to se mnou celý večer a nad ránem mne potichu (skoro až neslyšně) opustil jako prvotřídní děvka, která dostala řádně zaplaceno.

Chlast.

Otevřel stavidla rozkoše, aby mě posléze utopil v záplavě strachu a paranoických představ.

Démon, který vždy dosáhne svého. Byl neustále přítomen, aniž si ho kdokoliv všiml. Tahal za provázky a ovládal všechny, dokonce i ty, kteří si k němu jen lehce přičichli. A nejvíc pak mne. Nutil mi, co mám říkat, co mám dělat.

Proč mám jen pocit, že jsem celý večer před něčím utíkal. Před lidmi, tedy společností, před kamarády, dozajista i kamarádkami (tudíž i potenciálními přítelkyněmi), snažil jsem se utíkat pryč od falešného smíchu a pokrytectví, od hloupého despektu a nanicovaté lidskosti. Pryč od cigaret, jenž jsem nikdy neuměl kouřit tak jako noblesní kuřák Ondra. Pokoušel jsem se zmizet od úsečných slov asketické Adély a licoměrnosti Hanky. Ztratit se násilí v podobě těch tří hrubců – Tondy, Jakuba a Cyrila, kteří mě nakonec skutečně odvedli domů, jako ti nejlepší přátelé.

A nakonec. Utéct hlavně před kořalkou, která mne do toho všeho vehnala.

Tedy ztratit se před sebou samým, neboť každý směřujeme svou vlastní cestou.

 

KONEC

---