Rozhovor na úrovni

Rozhovor na úrovni

„Na co tak čumíš?“
„Na krajinu, na lidi...“
„A nedíval ses náhodou na nás?“
„I to je možné.“
„Má dívka mi několikrát říkala, že jsi ji očumoval.“
„To, že říkala?“
„Ano.“
„Měla pravdu. Očumoval jsem ji.“
„Připadá ti hezká?“
„Viděl jsem i lepší, ale ona má takovou usměvavou tvář, takže ano – není to špatné.“
„Závidíš mi ji, co?“
„Myslíš to, že ty se tady s ní objímáš a já nemám nikoho s kým bych to provozoval?“
„Přesně tak.“
„Možná trochu, snad. Ale to snadno ustojím, protože – i když ty máš ji a ona tebe – oba dva nemáte to, co já.“
„Co?“
„Mozek.“
„Očumuješ ji a urážíš ji a k tomu i mne? Dost si vyskakuješ, na to, že jsi tak zakrslí.“
„Ne, říkám pravdu.“
„Jsi si nějak jistý, co když to pravda není?“
„Mohlo by se stát. Ale vycházím z pravděpodobnosti. Šance, že potkám Toho, co mozek má, (když nepočítám sebe) je tak mizivá, že mohu s klidem prohlásit, že Toho, co mozek má, nikdy nepotkám a nedopustil bych se závažnějšího omylu.
Pak se taky většina z Těch, co mají mozek, nechovají tak, jak se chováš ty. Šance, že Ten, co má mozek, má k tomu také nějakou dívku je tak mizivá, že mohu s klidem prohlásit, že žádný Ten, co má mozek, nemá ani žádnou dívku a nedopustil bych se závažnějšího omylu.
Z těchto dvou postulátů – že máš dívku a že jsem tě potkal – mohu s klidem prohlásit, že nejsi Ten, co má mozek a nedopustím se závažnějšího omylu.“
„Ale proč si myslíš, že i má dívka…“
„Ten, co má mozek, není ‚ten‘ jen tak pro zábavu. A i kdybych připustil, že může existovat ‚Ta‘, co má mozek, mohl bych na ni aplikovat stejné dva postuláty, jako na Toho, co má mozek. A tvá dívka žádný z těchto postulátů nesplňuje tak jako ty. Takže ať jste oba co jste, nejste Ti, co mají mozek.“
„A proč si myslíš, že jím si ty?“
„Protože splňuji oba dva postuláty a krom toho, to o sobě vím.“
„Jak to můžeš o sobě vědět. Moc machruješ!“
„Ty víš, že máš dívku, já vím, že mám mozek.“
„Samozřejmě jediným kritériem Toho, kdo má mozek, jsi ty sám, že?“
„Samozřejmě. Napadá tě někdo lepší?“
„Ten, kdo má mozek, by měl splňovat obecnější požadavky, ne?“
„Proč?“
„Nazýváš se Tím, co má mozek, a nevíš ani tak základní věc?“
„Když jsi si tak jistý, zaručeně máš své tvrzení podložené. Tak se tě ptám znovu: Proč? A koukej mi dát dobré argumenty.“
„No… prostě proto, vždycky tomu tak bylo.“
„Pokud ti stačí „prostě proto“ a „vždycky tomu tak bylo“ pak tě mohu ubezpečit, že jsem Tím, co má mozek, prostě proto, a že tomu tak bylo vždycky.“
„Snažím se ti vysvětlit, že bys měl kritéria zobecnit, aby nebyli jen vrtochem jedince.“
„Nemyslím si, že by má vize Toho, co má mozek, byla vrtochem jedince (obzvlášť když ten jedinec jsem já), ale pokud to připustím, stále neexistuje nikdo kromě mě, kdo by se mohl odvažovat to posoudit. Protože jsem kromě sebe ještě nepotkal jediného Toho, co má mozek. Jak by pak mohli Ti, co mozek nemají, hodnotit Ty, co ho mají, když neznají ten pocit ho mít?“
„Nemyslím to tak. Hodnotit bys měl ty, ale neměl bys argumentovat jen sám sebou, protože mohou i existovat i Ti, co mají mozek, podstatně jinačí než jsi ty. To musíš připustit.“
„Klidně to připustím a souhlasím s tebou. Ale jak ti donekonečna říkám: Ještě jsem nepotkal žádného Toho, co má mozek, a tak nemohu nijak zobecňovat. Až nějakého potkám, pak mám v úmyslu zobecňovat. Prozatím musím vycházet jen ze sebe.“
„Co když ale skrz svá ostrá kritéria nerozeznáš Toho, co má mozek, od ostatních? Sám jsi řekl, že bys mohl uvažovat tak, že šance potkat Toho, co má mozek, je dost mizivá na to, abys ji ani nebral v potaz. Takže by ti snadno mohly Ti, co mají mozek, proklouznout mezi prsty a ty bys nadále byl jediným Tím, co má mozek, a nemohl tak zobecňovat. Neměl bys tedy své ostré kritéria obměkčit?“
„Musel bych potom přijat i ty co jsou Těmi, co mají mozek jen zčásti, a pak bych musel zobecňovat z nekvalitního materiálu a mé kritéria by se mohly infikovat nekvalitou natolik, že by pak přestala existovat rozeznatelná hranice mezi Těmi, co mají mozek, a Těmi, co ho nemají, a výsledkem této infekce by mohlo vzniknout zobecnění definující Toho, co má mozek, jako každého člověka na světě, tebe a tvou dívku nevyjímaje. To nemohu riskovat.“
„Pak ale zřejmě nikdy nepotkáš dalšího Toho, co má mozek a budeš jediným. Snad Tím, co má mozek největší.“
„Toto riziko existuje a musím se s ním smířit. Raději ale to, než připustit zobecnění, jaké jsem nastínil, kdybych kritéria obměkčil.“
„Řekni mi: Není jedním z tvých kritérií, aby Ten, co má mozek, si o sobě myslel, že je nejchytřejším na světě.“
„Ano, to je základní kritérium vlastnictví mozku.“
„Pak je mi tedy vše jasné, člověče s mozkem. Rozloučíme se.“
„Bylo mi potěšením, člověče bez mozku.“
„Přestaň tedy na mou dívku čumět, neboť ji to obtěžuje a také proto, že evidentně není Tou, co má mozek, a nemusíš v ní spatřovat adepta na zobecňování nebo na cokoliv jiného.“
„Neboj se, teď když jsem to poznal, nemusím se o ni už zajímat.“
Odešel.
„Kdo to byl?“ zeptala se dívka.
„Úplný debil,“ řekl.

---