K tomu mi dopomáhej Bůh

„Předvolávám Thea Rusa, Vaše Ctihodnosti.“ Řekla rozhodně plavovlasá právnička.
„Námitka!“ vyskočil její oponent. „Tento svědek nebyl na našem seznamu!“
„I ministr spravedlnosti není na vašem seznamu a přesto by sem mohl vkročit a k případu se vyjádřit,“ pronesl soudce.
„Ano, ale obhajoba ho neměla možnost prozkoumat!“
„Ministra spravedlnosti? Nedivím se tomu.“
„Vaše Ctihodnost žertuje, ale…“
„Moje Ctihodnost se už rozhodla. A svědka přijímám.“
„Ale…“
„Pane obhájce, rád bych, abyste se už konečně posadil. Nechtěl bych, aby vás bolely nohy.“
„Ovšem, Vaše Ctihodnosti.“
„Mám jednu otázku, madam Rusová. Je to jenom shoda jmen nebo…“
„Je to můj manžel, Vaše Ctihodnosti,“ řekla.
„Manžel? Pak mi tedy uniká souvislost s případem…“
„Námitka! Uniká i obhajobě, Vaše Ctihodnosti.“
„Že vám něco uniká, pane obhájce, to není příležitost k námitce a doporučuji vám, abyste opět použil sedadlo, které se nachází za vámi…děkuji. Madam Rusová jistě sama objasní své důvody.“
„Mé důvody jsou zřejmé, Vaše Ctihodnosti. Soud je však pochopí až při samotném výslechu. Kdybych je chtěla soudu objasnit už teď, musela bych se dovolávat velmi spekulativních a nepravděpodobných konstrukcí. Nezbývá mi než požádat soud o shovívavost a o to, aby mi zkrátka věřil.“
„Soud vám samozřejmě rád uvěří, madam Rusová, ovšem nerad bych aby se stalo, že byste zklamala jeho důvěru.“
„Ujišťuji vás, Vaše Ctihodnosti, že se jedná o věc prvořadého významu.“
„Pak tedy do toho.“
Jakmile zaznělo jeho jméno, vstoupil do místnosti muž a zamířil si to přímo na lavici svědků. Prošel kolem své manželky, zašeptal: „Ahoj“ a usmál se.
Rusová chladně pronesla: „Vaše Ctihodnosti, nechť se svědek nijak nepokouší dovolávat se našeho vztahu mimo tuto soudní síň. Nechť mne oslovuje, jak mi náleží, vyká mi a nechť si nechá úsměvy pro morálně poněkud méně zdatné dámy, jinak bych na stejných formálnostech musela trvat i v jiné soudní síni, kde by se projednával rozvod. V zájmu nezaujatosti mě jako prokurátora je toto myslím žádoucí.“
Soudce řekl: „Není co dodat, pane svědku.“
Kdosi zamumlal: „Zajímalo by mě, jestli je stejně chladná i v posteli.“
„Vaše Ctihodnosti!“
Soudce udeřil do podstavce. „Musím upozornit,“ zahřměl, „že se nenacházíme v debatním kroužku, nýbrž v soudní síni. A pokud někdo z přítomných nebude i nadále téhož názoru, budu nucen všechny požádat, aby si podobné historky vyprávěli někde mimo tuto budovu.“
Místnost se uklidnila.
„No, myslím si, že můžeme konečně pokračovat,“ řekl soudce.
Prokurátorka přistoupila ke svědkovi. „Víte jaký je trest za křivopřísežnictví?“
Svědek se uchechtl. „Na tyhle právnický gumárny jsi tu byla přece vždycky ty, ne?“
„Vaše Ctihodnosti, o něco jsem svědka žádala!“
„Pane svědku,“ předklonil se soudce, „Je zřejmé, že vaše žena nemá familiérní náladu. Tak to konečně akceptujte, abychom mohli pokročit.“
„Děkuji, Vaše Ctihodnosti. Musím opakovat otázku?“
„No dobře. Vždyť jsem tolik neřekl. Samozřejmě, že vím, jaký je za to trest.“
„Pak vás musím upozornit, že byste měl mluvit pravdu.“
„Námitka. K čemu to? Svědek přece přísahal.“
„Bude nanejvýš důležité, aby svědek mluvil pravdu, Vaše Ctihodnosti. Proto to zdůrazňuji.“
„Pokračujte, proboha. A prosím všechny přítomné, aby bylo umožněno nepřerušovat výslech za každou otázkou.“
„Dobře. Kde jste byl čtvrtého října v sedm hodin večer?“
„Námitka! Jsem zmaten! Zločin se přece stal téměř o tři měsíce posléze.“
„Kupodivu nejste sám. Vysvětlete to.“
„Žádám, aby svědek odpověděl. Samotná odpověď vysvětlí soudu vše podstatné.“
„Jsem zvědav. Odpovězte.“
„Já…nevzpomínám si.“
„Zeptám se jinak: Chrápal jsi s tou děvkou?! Ano nebo ne?!“
„Námitka! Já…!“
„Proboha, sedněte si, člověče! Myslím si, že už jsem to pochopil a porota, pokud v ní nesedí žádný právník, také. Madam Rusová! Vy jste oklamala soud! A nadělal ze všech prvotřídní jelita. Nevím jak ostatním, ale mě se to ani za mák nelíbí. Máte k tomu nějaké velmi vážné důvody?“
„Svědek ještě neodpověděl, Vaše Ctihodnosti.“
„Opravdu, skutečně? Madam, já tu byl stejně dlouho, jako vy. Na něco jsem se vás ptal.“
„Já svědka také.“
„Madam Rusová…“
„Ne, Vaše Ctihodnosti.“
„Ne?!“
„Ne. V soudní síni byla položena otázka a proto musí být v zájmu tradice zodpovězena. A to pravdivě – podle přísahy.“
„K tomu mi dopomáhej Bůh! Amen. Madam! Já…“
„Prosím, nepřerušujte mne. Nezáleží na tom, zda se vztahuje k případu nebo ne. Nechtěla bych se dožít situace v níž by otázka položená před soudem nebyla zodpovězená. Byl by to bezprecedentní skutek, který by mohl otřást celou justicí. Žádám aby nebyl ničen „duch“ soudnictví.“
„Jediný „duch“ jsem tu já, madam, uvědomte si to! A já nehodlám vaší žádosti vyhovět, dokud mi nezodpovíte na jedinou otázku…Ne! Nezkoušejte se nijak vykroutit. Jediné slovo mimo otázku a nechám vás vylézt v železech. Žaloba pro pohrdání soudech nyní záleží na mojí momentální náladě, která je v tuto chvíli velmi labilní. Celou dobu jsem se k vám choval mile a přívětivě, nepokoušejte se mě poznat z té horší stránky.“
Prokurátorka se zarazila a pak řekla: „Jaké je ta otázka?“
„Je ve vaší předmanželské smlouvě klauzule o nevěře?“
„A-ano.“
„V případě nevěry ze strany vašeho manžela byste získala odškodnění? Chápu to dobře?“
„Velké odškodnění!“ vykřikl manžel.
„V tom případě, pane svědku, do toho – odpovězte.“
„N-na co?“
„Na to jestli jste chrápal s tou děvkou, myslím, že tak to bylo položeno!“

---