Spojenec provinilcův

Nad třpytnými břehy laguny

a v pěnách teskné černě,

samotné nebe bez luny

spočívá klidně a věrně.

Noc pláče a chutná po soli

a lucerny teplá zář ryzí,

náhle tu, drcena po koly,

                            s měsícem z pobřeží mizí.

Ach lucerno, stmělá a povadlá,

  s tvým posledním výdechem jasu,

co ze síly moře jsi nakradla,

zakryl háv noci tvou krásu.

Z tvých zašedlých skel stíny se noří.

Ty stvůry, co děsí je úsvit dne.

Co smívají žár v chladivém moři,

když ničivý rozbřesk nastane.

Rozličné postavy propouštíš na svět

a skrýváš je v mrákotném oparu.

Pod ochranou tvou vrací se nazpět,

co podlehlo dávnému nezdaru.

Táhnou teď svorně v jeden šik,

ti králové zhaslého světa,

ve kterém nejeden uprchlík

trávil svá poslední léta.

Ve dne skrýval se ve sklepích,

v obětí nuzného prachu.

Třídil si vzpomínky na přepych

 a topil se v kaluži strachu.

Před kopkou zákonu utíkal,

v další se měsíce skrýval.

Tam ho na věčnost upoutal

jas, jeho největší rival.

Z duše nesnášel denní světlo

i měkkou zář luceren v ulicích.

 Slunce se s lagunou večer střetlo,

 a sto dalších ohňů vyšlo v nich.

 Ty ohně chycené v skleněné klece

odhalí v koutech nejeden hřích.

V nich skrývá se žár tavící pece,

konec všech nadějí skrývá se v nich.

Však náhle se vše změnilo,

když za okny nastala noc.

Tam, kde dřív světlo proudilo,

 ztratilo všechnu svou moc.

A ulice, dříve tak zářivé,

bez tmavých škvír a skrýší,

rozpily v šedi barvy své,

pijí tu temnoty číši.

Teď tváře zrůd i krasavic

pod pohřební cár jsou skryty.

Nepoznáš jestli jim míň či víc

viny ve výraz jsou vryty.

Už může se nadechnout vlhkého večera,

už může pohlédnout do temné noci.

Možná se rozhodla se z luceren některá

jemu teď napomoci?

Vzbouřila gardu majorů plamene,.

alej těch žhnoucích zástupců slunce.

 A chladné postavy do země vsazené

staly se spojenci provinilce.