Zóna Praha

Musí  si pospíšit. Spojovací autobus, nebo jinak „spoják“, jak mu se spolužáky důvěrně říkají, odjíždí již za několik minut. Jeden už nechala ujet, protože v hromadě vypraného prádla nemohla najít modrou školní uniformu určenou na úterý. Má ráda úterý,  jeho barva jí jde k očím. Rychle vhodila do brašny připravenou svačinu. Taška byla lehká. Od té doby, co se místo učebnic začaly používat čtecí desky, přestaly ji bolet záda. Každá deska zastupovala jiný předmět a byla široká sotva tři centimetry, takže příliš nevážila.

Teď už by ale měla běžet. Druhý autobus jede přes Zónu mnohem déle než první, přesto to málokdy nestihne. Pokud jí však i tenhle ujede, nemá šanci.  Kolem 7:45 totiž přijíždí první nápor čumilů , ranních ptáčat, kteří si chtějí památky prohlédnou ještě v ranním slunci a oběhnout Prahu, aniž by na každém kroku vráželi do dalších a dalších milovníků historických budov a náměstí. To pak stojí kolona od rezervace až k hranicím a ona se může s první hodinou rozloučit.

V takových chvílích často lituje, že neposlechla rady příbuzných, aby si vybrala školu ve své obytné zóně a nejezdila každý den přes centrum. Ona však ke svému rozhodnutí měla hned dva poměrně dobré důvody. První se týkal jejího vzdělání. Jediné humanitní gymnázium  v Praze bylo v Karlině a nejbližší cesta k němu vedla bohužel přímo středem Zóny. Přirozeně by jí šlo objet, ale po jejích okrajích se rozprostírali kilometrové lány parkovišť pro zahraniční autobusy a proto bylo mnohem rychlejší vzít to skrz. Alespoň při té úmorné cestě měla možnost  zahlédnout některé z klenotů české metropole. A to byl právě ten druhý důvod.

Jak ráda se ještě na základní škole s kamarádkami procházela Prahou a pozorovala z Karlova mostu  Pražský hrad tak majestátně se tyčící nad hadovitou linkou Vltavy, která byla nalíčena barevnými odrazy podzimně oděných stromů. Ano, podzim v Praze byl nejkrásnější. Ale i léto a jeho blankytná obloha a intenzivní slunce opírající do oslnivě zlaté střechy Národního divadla, bílá nadílka paní zimy přikrývající vršek Petřína nebo veselá růžová, žlutá či fialová jarní róba kvetoucích stromů a keřů na Kampě.

Měla ráda všechna roční období, každé mělo své kouzlo, avšak nikdy by jí nenapadlo, že jí to bude tak chybět. Asi proto, že jí nikdy ani ve snu nenapadlo, že by se toho musela vzdát a pozorovat jen pouhé úlomky téhle nádhery přes umouňené sklo autobusu.

Moc dobře si pamatovala, jak se před pěti lety pohoršovala nad uzavřením Zlaté uličky. To že jí zpřístupnili pouze za peníze a tedy převážně pro turisty., jí připadalo velice směšné a trapné pro nás jako pro Čechy všeobecně. Srdce jí to však nelámalo, protože tam byla jako malá a zbylo ještě mnoho památek kterými se mohla kochat zadarmo. Když se k ní však v deváté třídě základní školy doneslo, že vláda má v úmyslu uzavřít historické centrum Prahy a vybírat za jeho návštěvu nemalou částku, byla si naprosto jistá, že jim to neprojde. Lidé se vzbouří, budou protestovat, vládu svrhnou a bude klid. Pár lidí se vzbouřilo ,to je pravda. I několik demonstrací proběhlo. Stačilo ale, aby politici slíbili, že díky velkému množství peněz získaných z výběru „mítného“ se sníží daně a zvýší platy  a veškerý odboj zmizel v propadlišti dějin. Snad tenkrát Pražané stále ještě  věřili zákonodárcům.  Jsou to přeci také lidé a nebyli by schopni kvůli penězům vystěhovat půlku města. Z centra sice udělají komerční zónu, ale stálí občané nebudou vyhnáni ze svých domovů do nějakých rezervací  jako indiáni! Jak směšně to tenkrát znělo. Ale bohužel přesně to se posléze stalo, jen co to referendum umožnilo. A ti, co se dříve pyšnili krásným bytem s výhledem na Pražský hrad, či Vltavu ,teď už jen tiše závidí lidem s vlastním domkem ve Strašnicích. Oni žijí na nových, luxusních, ale studených sídlištích. Krásné domy, jeden jako druhý, jen každý s jinou barvou nátěru. Obrovské komplexy s parčíky a fontánkami, obytné zóny nebo rezervace se jim říká. Mezi obyvateli se však rozmohl jiný název: „Zlaté klece“. Ať se vyklání z oken sebevíc, nezahlédnou ani špičku Petřínské rozhledny.

Kolona byla delší než je obvyklé v tuhle hodinu. Asi po třiceti minutách se stařičká Karosa, používaná už pouze jako “spoják“, konečně doplahočila  ke dvěma oranžovým budkám. Jen díky jejich syté barvě se daly rozeznat. Venku totiž vydatně lilo a okna byla nejen špinavá, ale i zamlžená. Dnes to opravdu nevypadá na vyhlídkovou jízdu, bude ráda když pozná, kde má vystoupit.

Se zlověstným syčením se otevřeli dveře u řidiče a muž středního věku v zelenočerné uniformě vstoupil do autobusu. S sebou přinášel nejen odznak a zbraň za pasem,ale také chladný vítr ze strnišť. Pomalu postupoval dále do soupravy, u každého sedadla se na chvíli zastavil, cosi zkontroloval a pokračoval dál.  Za ním vždy zůstávala na šedém koberci malá loužička, to jak mu kapalo z kabátu. Už z dálky se na ní usmíval.

„Ahoj, jedeš do školy? Zase pozdě, koukám“ zahlaholil a mrknul pravým okem, nikoli omylem.

„Jo, jo strejdo Martine, zase. To ta blbá zácpa.“ odpověděla a příliš pozdě si uvědomila dvojsmyslnost svého sdělení. Vtipných poznámek nezůstala ušetřena. Bratr její matky je prostě veselá kopa. Jen on jediný z celé rodiny má z provedených změn alespoň nějaký užitek. Býval celníkem a poté co byl tento post zrušen nemohl zavadit o práci.  S postavením nových hranic, naskytla se nová místa. Je teď tzv. strážcem zóny. Zní to vznešeně, ale málokomu to tak připadá. Ani jemu ne.

„Tak ukaž kartičku, zajíčku.“ Někdy jí strýcovo chování vůči ní připadá neúměrné jak jejímu, tak jeho věku. S výmluvným pozvednutím obočí vnořila ruku do brašny a počala hledat kódovou kartu, opravňující k bezplatnému vstupu do zóny. Nenašla ji.

„ Asi jsem si ji ve spěchu zapomněla vzít“. Jeho obličej se rázem změnil. Místo žoviálního příbuzného tu náhle stál zodpovědný muž zákona připravený konat svou povinnost a dodržet vyhlášku.

„Budeš si muset vystoupit“ řekl chladně. „ Bez karty tě nemůžu pustit do centra, takhle by se nám tam zadarmo mohl dostat kdokoliv.“  Podotkla, že není kdokoliv, nýbrž jeho neteř a že on moc dobře ví že jede jenom do školy. „ To je sice pravda“ pokračoval, zcela neohrožen pádnými argumenty „ ale bez časového čipu v kartě bys mohla kdekoli autobus opustit a toulat se po Praze, jak dlouho bys chtěla, aniž bychom to věděli. Konec diskusí, pojď semnou.“ Vedl ji úzkou uličkou mezi sedadly a ona si připadala jako ukrajinský běženec přistižený, jak se choulí mezi kufry a klecí pro křečka.  Když jí vyhazoval na déšť, stále s ní nemluvil a tvářil se přísně. Pak si všimla, že z jedné kukaně je bedlivě pozoruje postarší zavalitý muž. Podle obleku a suchého umístění jí došlo, že to zřejmě bude nadřízený.  Její doprovod mu dal jakési znamení, on kývl a přestal zírat. V tu ránu byl strýček zpátky. Zase se usmíval a rodinná soudržnost mu šla i ušima. „ Chyť si ňákej spoj zpátky a uvidíme se večer, jsme pozvaný na svíčkovou. Mňam, mňam!“

Zcela promočená stojí na kraji silnice, naprosto postrádajíce představu, jak se chytá spoj. Většinou čekala na autobus na zastávce. Tady žádná není. Na strýce se nezlobí, dělá jen svou práci, i když možná až moc horlivě. Jedno zaměstnání už ztratil, hlídá si tedy tohle, ač na úkor příbuzných. Neměří holt dvojím metrem. Koneckonců, jí se zas tak velká křivda nestala. První hodinu sice už nestihne, a zřejmě ani ty další, ale projíždět Prahu se zamlženými okny je zbytečnost. Třeba bude zítra krásně, ona zas zahlédne ty známé křivky starého města a pořádně si to vychutná ,bezplatně, jako v teráriu. Vždyť se to smí jen dvakrát denně a člověk si toho pak sebevíc cenní.

Dobrák řidič, vracející se z promočených ulic metropole jí pozval na palubu „spojáku“ na popud jakéhosi zmoklého strážce zóny. Ten ji označil jako zajíčka, jak se později dozvěděla. Vzhůru do Indiánské rezervace, do pozlacené klece!. Má se nač těšit, dnes mají svíčkovou, zítra Prahu.