Spasitel, anděl (Kopretina)

Kapičky deště stékají po průhledném skle okna,

Pozoruji je… co znamená… co znamená déšť?

To nejspíš… nějaký anděl pláče tam nahoře, v mracích

Něco ho trápí, bolí… chudáček… v bílé košilce,

Tlučou mu hřeby do dlaní… tlučou mu hřeby skrze chodidla,

A proto, maličký, pláče… jeho slzy stále více připomínají potůčky,

Co se na sklech spojují v řeku, stékají do hlíny

A dají růst všem rostlinám…

Však aby mohly kytky kvést, musí anděl trpět…

Jeho bílá košilka se místy zbarví do ruda

Prosakuje… hlouběji o vláken,

Stejně jako proniká bolest do andělových žil.

Sbíhají se k němu davy masožravců a klečí…

Klečí pod křížem, dřevěným, a olizují mu

Horkou, sladkou, něžnou, čistou… krev z prstů.

To je nádhera! Ta krev! Uklidňující, nahá čistota,

Tu teď dav přijímá jazykem do svých úst a slastně vzdychá.

Anděl se nevzpouzí, nemá sil, přihlíží… a pláče…

Ano… stále pláče… a já tu přehlížím bolest

A soustředím se na ty slzy, co odtékají…

Odtečou někam daleko… hluboko, jako poselství…

A přivedou nový, čistý, neposkvrněný život

V převleku svatebního, pohřebního kvítí…

V převleku kopretin.