O kritizování

Můj názor na kritizování

Abych se vyvaroval případným nedopatřením. Tohle nebude další z těch lidových názorů, které se objevují zase a znova, jako "kritizovat umí leckdo, kdežto něco skutečně vytvořit málokdo", nebo "kritici jsou blbci" a podobně. Chci tady předestřít mou osobní vizi toho, jak by mělo - za zidealizovaných podmínek - kritizování vypadat. A předem říkám, že nemusí (nemusí!) být slušné nebo ohleduplné.
Všiml jsem si, že se autoři (na těchto stránkách) při kritizování svých kolegů drží poněkud zpátky. Ten důvod je myslím jasný. Každý si je vědom toho, že jakmile napíše, že toto a toto díla je břečka, autor těchto "břeček" napíše to samé o jeho díle, i v tom případě, že by měl skutečně pravdu. Platí tu - zdá se - nepsaná dohoda, takový "pakt o neútočení", že jednotlivé díla se navzájem neurážejí.
Skutečně mě to nesmírně překvapilo. Když jsem se sem hlásil, čekal jsem, že jedna kritika bude horší jak druhá a že "imbecile" bude střídat "debile" v děsívých posloupnostech. Bohužel se to neděje. (Všimli jste si, že nepíšu "Naštěstí"?)
Dokonce - což mě absolutně vyvedlo z míry - se útoky (pokud nějaké jsou) neoplácejí a neustále se střetávám s větami typu: "Je to tvůj názor a já ti ho nehodlám vyvracet" nebo "Myslím si, že nemáš pravdu, ale díky za názor" a podobně. Jsem přesvědčen, že tyto výroky jsou projevem pokrytectví číslo jedna a nikdo z vás mě nepřesvědčí o opaku.
Každý autor - podle mě - má své dílo milovat a měl by doslova pěnit, jakmile se někde naskytne jen stín podezření o tom, že jeho dílo není geniální. Patřičná reakce správného autora na ostrou kritiku zaměřenou proti jeho brilantnímu kousku by měl vypadat asi jako epileptický záchvat s tím rozdílem, že dotyčný nebude slintat, ale chrlit nadávky jednu za druhou - většinou nepublikovatelné.
Ten, kdo by tak nečinil, by zřejmě své dílo dostatečně nemiloval - a to by však znamenalo, že stojí za prd. Vždyť, když své dílo nemilujete vy, jak může někdo jiný?
Když pak vidím nějaký ten natolik "ohleduplný", "duchaplný", "nezaujatý" a kdo ví co ještě výrok: "Děkuji Ti za obsáhlý, bohužel zcela nelichotivý názor", musí se smát.
Pak je také autor do kritik hnán. Jakmile jsem odeslal své první dvě (jak jinak než brilantní) povídky, přišlo mi z redakce avízo, že počet mých kritik nepřevyšuje počet mých děl, a že je zde dobrým zvykem...bla, bla, bla - však to znáte. Pak se ale nesmíme divit, že autor nehledí na kvalitu ale na kvantitu svých kritik a leckdy nepřesahuje jeho "názor" toto: ":-)*" - i když bylo výslovně uvedeno, že autor stojí o HLUBŠÍ kritiku.
Jinými slovy: Úrověn kritizování na těchto stránkách je nevalná až žalostná. Tento stav nehodlám měnit, jak si možná leckteří domysleli. Ze dvou prostých důvodů. Jednak to není v mé moci a jednak se mi nechce. Pokud máte rádi kritizování, které neubližuje ale nic neříká - prosím, já vám rád vyhovím.
Jen bych se chtěl pokusit nastínit, jak by měla vypadat kritika, aby se mě líbila. Všiměte si, že jsem neřekl: "aby byla správná", nebo "účelná" nebo "spravedlivá", ale použil jsem dosti arogantního spojení: "aby se MĚ líbila". Obsah této věty je velmi důležitý a jakmile tento esej dočtete celý, pochopíte, proč jsem ji použil.
Nejsem ale ani zastáncem toho tradičního "profesionálního" přístupu.
Takový kritik-profesionál se totiž snaží být objektivní. Nesnaží se o to sice úpně (protože to nelze), ale snaží se být tak objektivní jak jen to jde. Výsledkem toho je, že se pokouší vytvořit jakousi "literární teorii", zkrátka pochopit, proč je nějaké dílo úspěné, když druhé zcela propadlo.
Takovýto přístup se zdá možná nejlepší a spravedlivý pro většinu autorů - mě ale připadá idiotský.
Aby bylo jasno. Nemyslím si, že literární teorie jako taková je idiotská, nebo že ji nelze dosáhnout. Jsem matematik - tělem i duší. I já věřím v to, že lze cokoliv (literaturu nevyjímaje) položit na logické základy na jít princip nebo algoritmus, který ji bude popisovat.
Bohužel už nejsem tak skálopevně přesvědčen o tom, zda se to naším milím pánům kritikům daří. Literatura je totiž příliš složitá na to, aby na ni platily nějaké jednoduché poučky. Je - v odborné hantýrce - nelineární.
A kritkik - i když profesionál - je bohužel pouze člověk a neobsáhne literaturu jako celek, nýbrž jen její odvar. Spousta kritiků má jen jakousi aproximaci, čili zjednodušení toho, jak by to snad mohlo vypadat.
Bohužel takovým rychlokvaškám a nedodělkům nedůvěřuji a když se nějaký kritik usilovně přesvědčit čtenáře o své nedokonalé vizi, tak se mi zvedá žaludek.
Abych uvedl nějaký příklad. Snad nejoblíbenější slovo všech kritků je "reflexe". Jsem matematik a mohl bych vám přesnými matematickými symboly vysvětlit, co to znamená, ale problém je v tom, že to v literatuře znamená cosi jiného (i když trošku příbuzného). Je to jakési zrcadlo (tolik oblíbené slovo všech komunistických hlasatelů), které odraží nějakou dobu nebo situaci - nebo poměry v rodině nebo zkrátka cokoliv - v nějakém jiném provedení, které je více přístupné obyčejnému čtenáři.
Tak jsem se dozvěděl, že Nadace od Isaaka Asimova je vlastně reflexí na válečná léta dvacátého století (třebaže se samotný děj odehrává zhruba o dvacet tisíc let později). A že tato knížka byla úspěšná jenom proto, že připoměla američanům, za co bojovat. I když se čte i dnes - v době, kdy žádná válka už není. Na to - zdá se - kritik poněkud opoměl a sám se hrdě považoval za "posledního čtenáře Nadace", i když jsem přesvědčen, že když jí četl on, byl jsem já ještě na houbách, takže jsem to nutně musel číst po něm.
Mimochodem sám Isaak Asimov prohlašoval, že leckteří kritici v jeho dílech objevují něco, co tam vůbec nechtěl dát - ale co on může vědět, vždyť to JENOM napsal, že?
Vůbec nejdrastičtějším příkladem takovéto "reflexe" byla - to se mi žaludek zvedl a převrátil na ruby - kritika na Quo Vadis od polského spisovatele Henryka Sienkiewicze - nositele Nobelovy ceny mimochodem.
Kritik nastolil smělou myšlenku, že tato knížka je reflexí (opět použil oblíbeného slova) na dvacáté století, a že samotný text říká: "Kam kráčiš, dvacáte století?" (V latině totiž Quo vadis znamená: Kam kráčíš.)
Nevím jestli onen kritk zapoměl na to, že se děj odehrává v antickém Římě a že pojednává o utlačování prvních křesťanů pološíleným a zrzavým císařem Neronem, nebo to psal prostě v podroušeném stavu.
Mě se ale takový názor z duše protivý. Kritik byl zřejmě přesvědčen, že když se Henryk Sienkiewicz rozhodoval, co dalšího napíše, řekl si: "No, dlouho jsem nenapsal pořádnou reflexi na moderní dobu a mohl bych to pojat jako otázku - nevyslyšenou, dojemnou - "Kam kráčíš?". Ale to přece údajně řekl Ježíš Kristus svatému Petru, když odcházel z Říma! No ano! Tak to vrazím o dva tisíce let zpárky - to nebude vadit - samotnou narážku lidé jistě pochopí. A abych jim to ještě ztěžil, nazvu to latinsky: "Quo Vadis"."
Podle mě si spíše řekl: "Dlouho jsem studoval antický Řím a chtěl bych napsat také o prvních křesťanech, protože jsem věřící. A líbí se mi postava Gaia Petronia - toho slavného satyra. Ani Nero samozřejmě není k zahození. Mohly bych to pojat...Hmm, hmm. Ale jak to nazvu? Ano! Ježíš Kristus prý vytknul svatému Petru, že odchází z Říma a nechává své ovečky na pospas. Jak on se jenom zeptal? Quo...quo..Quo vadis! No jasně! Dokonce i jedna kaplička ve Vatikáně má nade dveřmi celkem zachovalí nápis "Quo vadis"! Ano, to je název pro můj román."
Tahle verze se mi zdá mnohem pravděpodobnější než ta první.
Tímhle vším jsem ve vás chtěl vypěstovat patřičnou nedůvěru v tento systém kritizování, abych připravil cestu pro příchod mé metody.
Abych to shrnul. Laická kritika, jako se vyskytuje tady je zcela nedostačující a ta profesionální zase nevěrohodná. Jak z toho ven? A TO je přesně prostor pro můj nápad.
Možná si těď myslíte, že příliš zdůrazňuji slovo "můj" a tak se příliš chlubím, že jsem to "já" vymyslel, kdežto vy se jenom vezete. Nedělal bych to ale, kdyby si nebyl jist, že ta vize správná - alespoň pro mě. Zdůrazňuji pro MĚ, protože vás chci naučit, že dívat se na krititku nerelativně je nesmysl.
Tady to je.
Kritik by měl být podle mého celkem do sebe zahleděný člověk. Měl by studovat, co se jemu líbí nebo nelíbí.
Abyste mi rozuměli. Většina docela obyčejných lidí je s to rozeznat, kdy se jim něco nelíbilo, a kdy ano. Ale kritik je ten, kdo to umí rozumově zdůvodnit. On zná sám sebe víc než kdokoliv jiný (je specialistou sám na sebe) a ví, co ho potěší a co ne. Nemyslete si, že je to automatické. Dokáže dokonale posat svůj vkus a při předložení libovolné knihy - se pouhým pohlédnutím na rozpal textu - dokáže vyjádřit o tom, zda ho ta kniha pravděpodobně bude nebo nebude bavit.
Nezajímá ho, jak si kniha vede v celkovém měřítku. Bude něco vyzdvihávat do nebes, i když to celkově propadlo, nebo naopak něco srážet k zemi, třebaže je to velmi úspěšné - to bude záležet jen na jeho vkusu.
Otázka: "jak se Ti daří?", by měla být mým kritikem zodpovězena: "Můj vkus se nezhoršil". Je to estét. Znalec krásy. Ale ne obecné - nýbrž té své.
Ptáte se, k čemu je ale potom dobrá takový znalost, když může posloužit právě jemu? Nemusí! Může posloužit i lidem. čtenáři - stejně jako mají oblíbeného autora, měli by mít i oblíbeného kritika.
Měli by si vyhlédnout takového, jehož vkus se blíží tomu jejich a pak by se mohli opřít o jeho úsudek a mít jistotu, že jakmile o něčem prohlásí, že je to dobré - opravdu to dobré bude (alespoň pro ně).
No dobře, ale pak jaká byla chyba na kritice ":-)*"? Vždyť on se také vyjádřil v tom smyslu, že je to dobré? Proč jsem potom nadával, že jsou kritiky málo obsažné.
Problém je v tom, že já nevím, jaký má tento autor vkus a z ":-)*" to nezjistím.
Kritik by měl neustále popisovat svůj vkus, "a proč", "a jak" a tak dále. Nemluví ale obecně, nýbrž relativně. Muví prakticky o sobě.
Jistě se shodneme, že psát o sobě je velmi přitažlivé - alespoň u mě je to vůbec nejoblíbenější téma - naopak číst ale o někom jiném, už tolik ne. Kdo by chtěl donekonečna číst o tom, co si myslí kdejaký lojza nebo Josef? Proto osoba kritika musí být něčím výjimečná - musí být inteligentní (čato nesmírně) a musí dobře působit na lidi. A být známá.
Nejsou to malé požadavky, že ne? Hmm, co se dá dělat.
Byl by to ale kritik, jaký by se líbil mě.
Tak to by tak bylo zhruba všechno, co bych chtěl říct.
Samozřejmě tato esej není zcela dokonalá a našlo by se tu pár slohových chyb a možná i pár gramatických, ale to mi vůbec nevadí. Pro mě představuje nejlepší vyjádření myšlenek, jakého jsem byl schopen. A samotný sloh - vzletný ale jednoduchý - s troškou sarkasmu a jízlivého vtipkování vyhovuje mému vkusu - který je velmi vyhraněný (tak, že byste se o něj řízli) - do nejmenších detailů.
A tyto názory taktéž.
Pokud jste tedy ochotni příjmout můj vkus (jsem přesvědčen, že nejste, ale nějak vám musím ukázat, jak si představuji kritiku), pak je tato esej nejlepším dílem, které tu bylo publikováno. Jsem o tom zcelé duše přesvědčen.
Pjotor

---