Mannaz

Když jsem o sobě nevěděla,

když jsem na sebe zapomněla,

bylo to jako obravský vír.

Zanesli jsme ho dovnitř,

zmítal se a klátil

po místnosti.

Chtělo se mi nad ním plakat

a málem bych to i udělala,

kdyby nebyl

tak surový a masitý.

Přiložil mi ruku na ústa

a zle se díval

z pootevřených očí.

Všechna ta jeho podlost

...

Konečně jsem ho poznala.

Po nocích se zamykal

ve svých pokojích

a zíral do tmy.

Přitom strašně křičel.

Rvalo mi to uši.

Nutilo mě to běhat po domě

a mlátit do všeho,

co bylo po ruce.

Ale už jsem neplakala.

Nastalo nové stadium lítosti.

Nenávist.