Bahno

Jeho oči bezděčně klesaly po oklní krajině, až sepostupně zavřely. Seděl uprostrřed bojové vřavy tak sám, hlavu na rukou, položených na pokrčená kolena. Jedna velká ubohost. Unavený organismus. Nic hezkého. Zničil si své zdraví v bojích, dostat se k armádě byl jeho velký sen. Nyní myslí na svou matku, ohřívající v teple chalupy pirožky a zelí. Pak myslí na svou dívku, která na něj čeká a které by měl napsat co nejdříve pár řádků. Má krásně dlouhé rudé vlasy. Když měl hlídku, líbali se tajně u brány. Z jeho krásných myšlenek ho nemohlo probudit ani to žlutohnědé jílovité bahno(které bylo všude), tak nepodobné rodným ruským slatinám. Již několik měsíců tu bojuje s Američany. Je mu dvacet let, má spanilé rysy kontrstující s jeho ostrou vojenskou povahou a vlasy černé jako uhlí. Nyní však odpočívá. Jejich strana má chudou výzbroj a vojáci se proto musí mnohem víc snažit. Často teď padají únavou. Strhají se k smrti. Jeho poetická duše si to ale nepřipouští. Nemyslí déle dopředu, než na půl hodiny. Netuší,

---