Šikanující sestra

Seděl klidně na židli na policejní stanici u velkého dřevěného stolu, na kterém stála lampa vydávající ostré světlo a počítač. „Poněkud zastaralý,“ pomyslel si „na tom bych novou verzi „CSka“ asi těžko rozjel.“ Z myšlenek ho vyrušil odkašlávající si policista. Upřel na něj svůj přísný pohled, ale s klukem to ani nepohnulo. „Tak ještě jednou, chlapče, copak se stalo, když jsi přišel ze školy domů?“ Chlapce unavovalo vyprávět dnes už poněkolikáté všem těm drsným chlapíkům v uniformách, co se stalo. Přesto zavřel oči a pomalu mu naskakovaly obrazy dnešního odpoledne.

          Otočil klíčem v zámku a jenom zabouchnul dveře a odhodil aktovku do chodby, sestra po něm začala hlasitě ječet. Připadal si jako oběť. Neustále mu rozkazovala, co má udělat.

Klasická rodinná rovnice – mladší rozmazlený synáček, starší dcera s přesvědčením vnuceného od rodičů, že ona bude pomáhat v domácnosti, protože je přece holka- v tomto případě neměla řešení. I když mu bylo teprve jedenáct, musel dělat téměř všechny domácí práce. Bál se jít ze školy domů, protože věděl, že ho čeká nasupená sestra. Ta většinou listovala stránkami časopisů pro teenagery a stále se prohlížela v zrcadle. Bratrovi se ale hnusila. Cítil k ní neskutečný odpor. Včera odpoledne se v něm snůška negativních pocitů vůči své sestře nahromadila. Když přišel ze školy, chtěl si přečíst pár stránek z Harryho Pottera. Sestra šla totiž včera večer brzo spát, a tak nemohl mít ani rozsvícenou lampu. A nechtěl vyvolávat zbytečnou hádku. Jenže ona mu dokonale překazila i dnešní plány . „Vyneseš odpadky, vyvenčíš psa a až se vrátíš, tak vysaješ, rozumíš?“ rozléhalo se bytem rozkazovacím tónem. Měl toho dost. Otroka nikomu dělat nebude, být šikanován vlastní sestrou bylo opravdu moc na jeho psychiku. Trpěl. „Udělej si to sama, ty krávo!“ vysoukal ze sebe hrdinsky. Sestra dala ruce v bok a už se nadechovala k dalšímu hysterickému vystoupení. On jen bouchnul dveřmi od pokoje a odešel do kuchyně. Nenechá ze sebe už dál dělat věčně ponižovaného pitomce. Na pohled klidný bezproblémový klučina vytáhl z kuchyňské zásuvky nejostřejší nůž. Tatínek ho včera nabrousil, protože maminka dělala k večeři maso. Mířil přímo k sestřiné posteli. Ležela na břichu, prameny vlasů si namotávala na ukazováček a pomalu pohybovala pokrčenýma nohama. Když uviděla bratra, poněkud se vyděsila. „Nejsi normální, jsi úplný pošuk, slyšíš?“ řvala po něm. Nevěřila,že by ten malý chudáček byl schopen něčeho takového. Na to nemá povahu. Takový zlomyslný pohled ještě v životě nespatřila. Bála se. Poprvé se bála svého mladšího bratříčka, který ji vždy na slovo poslechl. Kde se to v něm bere? „Promiň, bráško,víš, že to tak nemyslím. Mám tě ráda…“ prosila o odpuštění. „Štveš mě!“ odsekl vrah. Potom bytem prostoupilo ticho. Mrtvolné ticho. Za půl hodiny zavolal policii.

            „Chlapče, pročpak jsi to udělal? Tys neměl sestru rád?“ zaznělo temnou místností z úst policisty. „ Nesnášel jsem ji. Ona mě taky neměla ráda. Štvala mě,“ pronesl klidně chlapec. „Tři bodné rány přímo do hrudi,“ vyťukával další veřejný činitel do klávesnice toho poněkud opotřebovaného počítače. „Rodiče věděli o tom, že je tvá sestra k tobě….ehm…tak zlá?“ zeptal se opatrně policista. „Když maminka bydlí s jiným pánem a tatínek je pořád v práci. A nařídil sestře, ať se stará o domácnost. Ale ona nic neumí. Tak mi rozkazuje.“

„Neuměla a rozkazovala,“ poopravil ho policista.