Smrt je jen další dobrodružství

Když jdeš tmavou ulicí a starodávná lucerna tam na konci je jako poslední paprsek naděje, je Ti smutno.

Zoufalá troska, o kterou lidi nejeví větší zájem než o plivanec na zemi...

A tehdy se chodící mrtvoly, lhostejné a tupé, plíží noční Opavou kolem prázdných voliér úzkou kamennou cestou vzhůru...

Ne, nejdou k poslednímu soudu tam, kde se stýká nejsvětlejší šero našeho absurdního pseudosvěta s vyššími mocnostmi, ale míří tam, kde očekávají pochopení, ztracený nadhled a pomoc.

Jakoukoli od kohokoli...

Chyba?

Snad.

Rudé cihlové sloupy a oprýskané lavičky čekají.

Jsou tu pro vás, mrtvoly!

Jen pojďte a podívejte se hezky z vrchu, jak je svět trapný.

Černý a bílý. Dobrý a zlý. Mužský a ženský.

Opravdu? Šeptají si vysoké stromy se zkřehlými květinami lemujícími zdi Zahrady.

Jen se posaď, rozhlédni se a nezaujatě a sám přemýšlej!

Opravdu jsi lidská ztroskotaná existence?

Chodící mrtvola?

Rozmetaná iluze rodičů?

Poslední svého druhu bez jediné kapky naděje?

Ano. Toužíš po spřízněné duši a cihlové zdi ti našeptávají, že nikdy není pozdě!

Nikdo není poslední a ztracen!

A jak tak sedíš a sleduješ lhostejné stíny, je ti zatěžko uvěřit.

Měsíc svítí a hlavou ti prostupují biliardy myšlenek, tok, který se stále motá kolem Tvého JÁ.

Rodina? Kamarádi? Drogy?

K čemu??

Všichni ti nabízejí pomocnou ruku...

Dokud se dotýkáte prsty, je vše v pořádku. Ale jakmile se stane podávaná ruka jedinou záchranou, zjišťuješ, že vše, co jsi obětoval získání tohoto stisku, je najednou úplně jiné.

Prohnilé a falešné.

Všichni se dělají lepšími než jsou.

Ti, kteří si zachovali charakter to přiznají, ti prolezlí to tají do sklonku jejich mizerného života.

Začínáš pochybovat o tom, zda to vše není jen přelud, ze kterého se probudíš zpocený a vystrašený ve své posteli.

Po chvíli Ti však dochází, že seš opracdu tady.

Tady, kde hledají pomoc, nebo alespoň klid k zamyšlení, mnozí.

Přehoupla se půlnoc. Nevnímáš chlad, jen tu melancholii a lítost nad sebou samým.

Musíš domů!... Domů. Co je to domů??

Hlavou ti prolétne poučka ze třetí třídy, nad kterou se nejde hořce nepousmát.

Mžouráš na nápisy na cihlových sloupech. Mezi množstvím telefonních čísel, podpisů a  zamilovaných srdíček objevuješ sem tam zajímavé myšlenky.

Bez podpisu. Anonymní. Nekomerční. Nadčasové.

Tvůj zrak spočine na pěti slovech načmáraných téměř neznatelně černou fixou, kontrastující s červeným podkladem.

SMRT JE JEN DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ!

Neváháš.
Odcházíš.

Fontána šumí do noci za tvými zády  a ty stojíš neschopen vnímat realitu.

Tupá ovce.

Vkročíš do vozovky.

Rána.

Smrt. Světla. Mnoho světel. Zelená, žlutá, rudá... Překvapuje tě to ticho.

Ani hlásek.

Jen mnoho mnoho světel připomínající fábory z dětských táborů.

Hlavou se ti nepromítá celý tvůj život. Jen to ochromující ticho.

Najednou chceš zpět. Touha roste a barvy šednou. Chceš zpátky!

Rychle!

Tělo tě však neposlouchá.

Je konec. Oživlé mrtvoly tam na Vrchu se ti smějí a netuší, že již brzo je to čeká taky.

A čeká to i tebe.