NOVÝ ŽIVOT - 22.část

Když dorazili k domu. Klárce připadalo jako by tu tak dlouho nebyla, ale zároveň se jí zdálo, že se tu vůbec nic nezměnilo. Všechno bylo na svém místě jako by se zastavil čas.

Vystoupila z auta a hned jí skočil do náruče Béďa, který se očividně nemohl jejího návratu stejně jako ona dočkat. Olízl jí tvář a pak spokojeně zaštěkal. Pohladila ho a vrazila mu pusu do kožichu. Potom ho ale položila na zem, protože jí běžel vstříc Jirka, který se na ní usmíval víc než za celou dobu, co ho zná. Pevně se objaly a Klárce ukápla další slza. Jirka však byl silnější: „Nebreč a pojď radši dovnitř. Čeká tam na tebe překvapení.“ Vzal jí za ruku a vedl do domu. Klárce se chvíli zdálo jako že se jí to jen zdá. Tak dlouho se těšila domů a teď když vidí všechna ta známá místa, věci a lidi. Připadá si jako by sem ona už nepatřila. Byla tak dlouho pryč a teď je zase doma. Nedokázala ten pocit vysvětlit, ale radost to nebyla…

Vešla do svého pokoje, kde všechno zůstalo přesně tak jak to opustila. Knihy ležely na stejném místě, zapomenutý zubní kartáček tu byl také. A nic nescházelo, ba naopak přebývalo. Navíc tu totiž byl počítač, který hrdě seděl na novém stole v rohu pokoje, kde předtím stála umělá palma.
Klárka se rozzářila a objala rodiče, aby jim co nejvíce vyjádřila svojí radost z dárku. Počítač si dlouho přála a teď když jí nebylo zrovna nejlépe jí dar potěšil dvojnásob. Maminka se usmála a řekla, že přece museli svojí holčičku nějak potěšit, když už byla tak smutná. Taťka jí chtěl hned posadil k počítači, aby si mohla zkusit všechny vymoženosti a taky nepřetržité připojení k internetu, které společně s počítačem zajistili, ale maminka měla jiný názor: „Teď má jistě spoustu jiných myšlenek než počítač a navíc musí vybalovat.“ Otec se zatvářil trochu zklamaně, ale potom dal matce za pravdu a nechal Klárku o samotě, aby se mohla vykoupat.

Za necelou půl hodinku už byla Klárka naložená ve vaně a snažila se uvolnit se. Nebyla to sice tak krásná koupelna jako měla v Anglii, ale zase z každého koutu dýchal domov, který jí dával obrovskou sílu.

K vybalování se dostala až téměř v 11 odpoledne. Otevřela větší kufr, ve kterém měla oblečení. To rychle roztřídila. Čisté uklidila zpátky do skříně a špinavé zase nasoukala do pračky, kterou hned potom matka zapnula. Druhý kufr však byl horší. Skrýval v sobě spoustu vzpomínek a tajemství. Jako první jí padl do ruky kamínek, který našla na silnici, když chtěla utéct. Pokoušela se najít místo, kam by mohla všechny tyhle poklady schovat a nakonec se rozhodla pro nejspodnější zásuvku ve stolu, která byla do teď prázdná. Snažila se, co nejméně si vzpomínky vybavit a všechno házela do šuplete bez přemýšlení. Všechno už bylo z kufru venku až na poslední věc. Davidova fotka se schovávala úplně v rohu. Klárka na ni úplně zapomněla. A teprve když ji zahlédla uvědomila si, že ji po Davidovu odjezdu ukradla v jeho pokoji z rámečku. Vzala ji do ruky a chtělo se jí plakat. Naštěstí jí, ale zachránil hlas volající jí k obědu. Rychle tedy fotku přidala do šuplíku, zavřela ho, zamkla a pak klíček strčila do kapsy od tepláků. Tyhle věci nemusí nikdo vidět. Vždyť i pro ni samotnou je těžké přiznat si všechno, co zažila natož, aby to ještě někomu svěřila.

Vzala dva prázdné kufry a odnesla je do sklepa. Potom se už přidala ke stolu, u kterého už seděla celá její skutečná rodina.

Po jídle se Klárka omluvila a vyrazila k Zuzce, která jí celé ty měsíce taky moc scházela. Jenže když dorazila k Zuzčině domu nikdo nepřicházel otevřít. Jediné co se ozvalo byl smích, který slyšela skrz dveře. Zazvonila tedy ještě jednou a čekala zda se dveře konečně otevřou. A skutečně. V zámku zachrastil  klíč a dveře se otevřely. Stála v nich Zuzka, i když trochu jiná než si jí Klárka pamatovala. Měla mnohem kratší vlasy obarvené na červeno, v nose piercing a kolem pasu jí držel kluk, kterého v životě neviděla.

Klárka byla ale natolik ráda, že vidí svou nejlepší kamarádku, že to moc neřešila a prostě se jí vrhla do náručí. Zuzka se ale odtáhla a dívala se na ni jako by spadla z měsíce. Klárka nechápala, co se děje, protože když se viděli naposledy slíbily si přece věrnost. Jenže teď se zdálo jako by před Klárkou stála úplně jiná dívka. „Co tu děláš? Já myslela, že se vrátíš až za dva měsíce!“ řekla a Klárce se chvíli zdálo, že v jejím hlase slyší výčitku. „Já myslela, že budeš ráda. Vrátila jsem se dřív…“ Zuzka jí však ani nenechala domluvit: „Promiň, ale já už mám jiné starosti než se s tebou zahazovat. Mám teď lepší společnost.“ Pronesla, pohladila kluka po ruce a pak Klárce zabouchla před nosem.

Zůstala tam stát jako přibitá. Vždyť Zuzka pokaždé stála při ní a teď zrovna, když by tolik potřebovala její pomoc jí opustí a ještě tak hrozným způsobem. Jenže věděla, že s jejím rozhodnutím nic nenadělá a může jen doufat, že se třeba rozmyslí a jejich přátelství znovu ocení.

Domů dorazila skoro až po hodině, i když cesta by jí rychlím krokem trvala maximálně čtvrt hodiny. Šla velice pomalu a nechávala podzimní větřík, aby si pohrával s jejími vlasy a prohlížela si všechna pro již téměř pohřbitá místa, která teď nechávala znovu ožít.

Rodiče byli očividně překvapeni, že už je doma, ale na nic se jí neptali, protože tohle je malé město museli tušit, že Zuzka se hodně změnila a nejspíše si už nebude s jejich dcerou rozumět. Neprotestovali tedy ani když jim Klárka řekla, že je unavená a půjde si na chvíli odpočinout.

Když ale odešla maminka se vystrašeně podívala na otce: „Nezdá si ti, že je nějak smutná. Mám strach jestli se jí tam nestalo nic zlého…“ otec pohodil rameny na znamení, že změnu v chování jejich holčičky taky zpozoroval, ale ani on netuší, co se mohlo přihodit.

Ve skutečnosti se Klárce spát nechtělo. Zapnula si počítač a hned se připojila k internetu. Netušila, ale co tu bude hledat. Ona měla myšlenky jen na jedinou věc a to na Davida. A tak ani vlastně netušila proč zapsala do vyhledávače jeho jméno a zadala hledat ve světě. Věděla, že se jí nic nenajde, ale když se na obrazovce objevil odkaz na osobní internetové stránky kluka, jehož jméno bylo úplně shodné s tím Davidovým. Klikla tedy na odkaz a skutečně! Nemohla tomu uvěřit smál se tu na ní totiž David a vítal jí na svých internetových stránkách. Zalapala po dechu… Co teď? Prohlédla nabídku na pravé straně obrazovky a zvolila – „Něco o mě“ když odklikla objevil se před ní Davidův životopis, který jen zběžně proběhla, ale na konci ji zaujala jedna věta, která sem byla podle data zadána teprve včera. To znamená v den jejího odjezdu. Stálo tu, že všichni kteří ho znají jsou srdečně zváni na jeho svatbu, která se uskuteční dne 11. listopadu 2002. To znamená za měsíc. To přece nemůže být pravda. Ale vlastně, co čekala. Marně doufala, že si to třeba David rozmyslí a uvědomí si, že ji miluje. Ale teď už si mohla být na sto procent jistá, že jeho city nebyly skutečné.

Vypnula počítač a začala plakat. Pak vyndala fotku a všechny ostatní věci, které ještě dopoledne zamknula s tím, že se na ně už nikdy nepodívá. Teď si však začala každou věc postupně prohlížet a vzpomínat na všechno, co se událo. Poslední jí zůstala Davidova fotka, kterou políbila a pak přidala k ostatní věcem do šuplíku. „Goodbye, my love…“ řekla a zamkla znovu šuplík. Pak začala uvažovat kam schová klíček od všech těch zážitků a hlavně její lásky. Zrovna když si nad tím lámala hlavu ozvalo se klepání na dveře a pak matčin dotaz zda může jít dál. Klárka rychle klíč hodila do nepořádku ve skříni a běžela otevřít.

Matka si samozřejmě hned všimla, že dcera plakala, ale když se zeptala jestli se něco stalo odpovědi se jí nedostalo. Klárka jí jen padla do náručí a dál plakala.