Bitva o Aquirifen

Aquirifen měl oproti Dmorgům několik výhod. Měli mága, velice schopného mága; měli bezchybnou vojenskou taktiku a dokázali využívat předností skalistého terénu, na nějž byli zvyklí. Dmorgové však měli značnou početní převahu, a to i přesto, že podstatná část jejich zmateného a neuspořádaného voje nepochopila, že Niagror je mrtvé město, a vybrala si jej tudíž za svého nepřítele. Probořili mohutnou kamennou bránu a vstup do říše stínů pro ně znamenal konec. Konec zběsilé bitvy i bezvýznamného života.

Niagrorský mág se snažil přilákat jich do říše stínů co nejvíce a stal se tak neočekávaným spojencem Aguirifenu. Nad hradbami Niagroru se utvořilo zvláštní magické pole a občas sjel z oblohy stříbrný blesk. Ale Dmorgů bylo příliš mnoho, a navíc nebyli schopní uvažovat, tudíž je mág nemohl zhypnotizovat a zastavit. Dál se valily zástupy zuřivých bojovníků a přestože byli všichni přivoláváni magickou silou čaroděje, většina jich proběhla kolem Niagroru.

Adriena zpravil o počínání niagrorského mága Frediron, na něhož jako na jediného mohli elfové spoléhat co do sledování vývoje postupu Dmorgů v místech, kam sami nemohli dohlédnout. První předsunuté hlídky byly umístěny hned na počátku Redairského lesa; k čelní bráně Niagroru to však bylo stále příliš daleko.

"Fredirone… a proč to vůbec dělá?" zeptal se vévoda mága, vraceje se v myšlenkách k neúspěšnému pokusu Armelie. Třeba jej nějak získala na naši stranu a… Vévoda svraštil čelo. To je příliš naivní. Niagrorský mág nemá jediný rozumný důvod proč jim pomáhat.

"Nevím to zcela určitě, ale…," Frediron se zarazil a přemýšlel, jak pokračovat.

"Kvůli nám však určitě ne," řekl Chanoth a tázavě se zadíval na mága.

Frediron se bolestně pousmál a odmítavě zavrtěl hlavou.

"Myslím, že to nějak souvisí s tou dávnou bitvou," navázal Frediron, "Niagror z toho musí něco získávat, jinak by se mág nenamáhal takovými kouzly."

Vévoda upřel pohled na nádvoří hradu. "Měli bychom jít… Fredirone?"

Mág jen bezhlesně přikývl.

Adrien chladným pohledem pozoroval valící se houfy nepřátel ničících při svém zběsilém útoku vše, co jim v cestě překáželo. Elfové rozmístění v korunách stromů Redairského lesa je sice likvidovali přesnými zásahy šípů po desítkách, přesto však nebylo možno očekávat, že vojska, jež se s Dmorgy měla střetnout před branami Aquirifenu a v horských průsmycích, by byla v početní převaze. Nemálo stromů taktéž padlo za oběť bezhlavému záchvatu ničení a elfové, které Dmorgové nezadupali společně se stromy do země, často nestihli tasit meč či ponořit dýku do těle nepřítele. Byli jen malými kamínky v dravé řece Dmorgů…

Akmeos a Pefeth veleli vévodovým orlonošům. Byli se svými oddíly rozmístěni vysoko ve skalách, což budilo u některých jiných jednotek operujících v Redairském lese až pohrdlivé nepochopení a výsměch; mysleli si, že z této pozice nemohou samotnou bitvu nikterak zvrátit a že jim tedy vévoda zcela bezdůvodně poskytuje privilegia i v době ohrožení říše, místo toho, aby svou nejvíce vycvičenou jednotku pověřil hlavními úkoly. Nahlas ale neřekl nikdo nic.

Akmeos strojově vyťukával březovým dřívkem do skály nějakou melodii. Sledoval krajinu před sebou a občas se otočil dozadu a usmál se nad zuřivou gestikulací Pefetha, který diskutoval s jedním z orlonošů o zřejmě velmi důležité věci. Když dohovořili, orlonoš kamsi odklusal a Pefeth se s potřásáním hlavy vydal k Akmeovi.

"Dmorgové - Niagror - Redairský les - vévodova armáda…" odhrkával a ukazoval jednotlivá místa na pomačkané mapě. Akmeos se odpoutal od pozorování elfů míhajících se v průsmycích pod nimi a chtěl věnovat svou pozornost Pefethovu výkladu. Jenž ten se po vyjmenování oněch názvů zakabonil a nespokojeně sykl.

"Co se stalo…?" zeptal se Akmeos.

"Nic… vlastně… ale ne, nic," odpověděl Pefeth a mávl rukou, jako by potvrzoval odehnání zavržené myšlenky. Vrátila se mu předchozí věcnost.

"Takže - Dmorgové se obdivuhodným tempem blíží k předním průsmykům. Fredironovi se podařilo ovládnout určitou část z těch prvních a nasměrovat je k bažinám, doufejme, že s sebou strhnou i některé z těch, kteří se valí za nimi, a všichni zmizí v močálech. Některé taky odpravil niagrorský mág. Nynější situace tedy vypadá následovně: máme tady blíže nespecifikovaný počet nepřátel, kteří už překonali značnou část Redairského lesa. Teď jsou asi tady," řekl a rychlým pohybem ruky ukázal zmíněné místo na plánku.

"My bychom měli přednostně vyslat…" uvažoval Akmeos a na chvíli se zarazil.

"Myslím, že krajní křídla, budou tam asi nejrychleji," dokončil.

Pefeth pokýval souhlasně hlavou a stále upíral zrak na rozloženou mapu. Pak ji rychle složil a každý z nich se rozběhl na jinou stranu rozeslat rozkazy.

Na obloze se objevilo několik aquirifenských orlů. Neletěli společně, přestože byli vysláni zároveň a jejich cíl společný byl. Vlétli mezi mraky vytvořené Fredironem a jako by je máváním křídel rozptýlili, šířila se jemná mlha dál do všech stran.

Frediron zamumlal kouzelnou formulku a stiskl pevněji svou magickou hůl. Neuvěřitelně jemně, snad s až přehnanou opatrností se jí na okamžik dotkl již ztvrdlého železného plátu, jenž před sebou předtím, dokud byl kov žhavý, uhladil do tvaru trojcípého hvězdicovitého obrazce. Lehce ťukl do tří vrcholů a pomalým tažením hole je spojil pomyslnou čarou. Proud slov, která mu plynula z úst, se násobil, zrychloval, zesiloval, a pak, náhle, gradování zase zmenšoval až ke skoro neslyšitelnému drmolení.

Mlha se neustále rozpínala, a zároveň řídla. Dmorgové se motali zmateni daleko víc než předtím - měli jediný smysl, ten, kterým cítili krev. Mlha, sraženina bez výrazné barvy a zápachu, se začala Fredironovými kouzly proměňovat. Nikdo z elfů nedokázal vnímat její vůni, jasně však viděli, že přesto musí být velmi silná, když dokáže potlačit pach krve, který Dmorgy vedl.

Nové rozkazy, přenášelo se šeptem celým vojskem elfů. Jednotlivé formace se přeskupily, zaujaly jiné postavení a začaly pomalu a tiše postupovat - někteří vpřed, někteří vzad, důležité bylo, aby se všichni dostali na stejnou úroveň. Dmorgové se točili jako v bludném kruhu, nezřídka se stalo, že se navzájem pouštěli do svých druhů, nemajíce žádný smysl ani cíl. Vzduchem svištěli šípy…

A orlové letěli dál.

Nebýt si vědomi toho, že jsou v předních řadách bitvy o svou říši, zastavili by se někteří elfové a podivovali se tomu, co se děje okolo nich. Prořídlá zšedlá mlha se občas zableskla zlatavými zrnky a její jednolitá konzistence se začala měnit v jemný písek. Vzápětí jim i ten zmizel z očí a v lese se místo pochmurné mlhy rozlilo medově zlaté, teplé světlo.

Na Dmorgy nejblíže aquirifenským skalám, kteří své druhy předehnali a proto na sobě také nejdříve pocítili účinky Fredironových kouzel, se začali valit ti pomalejší, kteří zatím dezorientaci úplně nepodlehli. Jejich neuspořádaná armáda se tedy opět dala do pohybu vpřed.

Orlové se začali snášet níž, kroužíce nad hlavami Dmorgů. Jejich křídla prosekávala kouzelné světlo jako ostrý meč rytířů. Dmorgové začínali pomalu vnímat. Nesměřovali však svou pozornost na Aquirifen, jejich jediný smysl byl stále natolik otupen, že dokázal rozlišovat jen v malém okruhu. Zastavili se a lapali po létajících ptácích. Orlové změnili směr. Houfy Dmorgů zhypnotizovaných ptáky je následovali.

Pefeth se s úsměvem na rtech blížil k Akmeovi, který živě rozmlouval s jedním z orlonošů.

"Na západ - směr Togreacká bažina."

Orlonoš jen přikývl.

Pefeth poklepal Akmeovi na rameno, jeho vítězný úsměv mluvil za vše, nebylo třeba slov. Jeho družina tedy úkol úspěšně splnila. Zavedla Dmorgy zadní části voje zpět do Niagroru. Cílem druhého křídla, Akmeovy skupiny, bylo svést část nepřátel do močálů.

"Není nad souhru Fredironovy magie a Adrienových orlů," poznamenal se spokojenou tváří Akmeos.

Pefeth přitakal. Teď, když svou úlohu odehráli, jim nezbývalo než čekat, jak si jejich bojovníci poradí se značně okleštěným zbytkem zmatené armády Dmorgů.

---