Návraty

Armelie stála nehybně jako socha vytesaná z mramoru. Ruce měla stále napřežené před sebou a chladným, odcizeným pohledem hleděla na celý výjev. Zborcení skalisek a tekoucí krev, to je jednoznačná symbolika, honilo se jí hlavou. Mrštila s odporem a děsem krvavými lasturami do moře a utíkala pryč od prokletého místa. Zaslechla nad hlavou mávání křídly a pak tupé plesknutí do vody. Přiložila si prsty na spánky, snažila se soustředit, upnout se celou svou myslí na bitvu odehrávající se tak daleko odtud. Na okamžik se jí zdálo, že vidí očima letícího dravého ptáka, ale pohyboval se příliš rychle. Rozsekané obrazy, které zahlédla, si zpětně nedokázala vybavit, až se z nich stala jen barevná šmouha a ona ucítila tvrdý náraz.

Stála opět na pobřeží jezera. Prudce se ochladilo, začal foukat studený vítr a Armeliiny mokré šaty v moment ztuhly na ledovou pavučinku obalující její tělo a křupající při každém letmém dotyku či závanu větru. Celá krajina se proměňovala. Z rozkvetlé louky se stala rozlehlá ledová pláň. Z moře zamrzlé zrcadlo, po kterém se proháněli jileuni, ta roztomilá huňatá masožravá zvířátka. Hladová zvířátka. To není možné, vykřikla Armelie a mrštila kusem ledu o zem. Oddělivší se kra zapraskala a propadla se hluboko do nitra země.

Armelie seděla v ledovém tunelu. Stěny chodby byly neobyčejně hladké, i její tvar byl nezvyklý - vypadala jako cesta, jejíž průřez byl geometricky přesně vybroušený obdélník. Zpoza zdi prosvítalo mdlé světlo. Zuřivě začala kreslit hrubé obrysy nepovedených malůvek a strhávala je, bažíc po průchodu, který se před ní možná zase otevře.

Dostala se do zimní zahrady. Ze stěn vykvétaly bílé růže, povětří vonělo příjemně nasládlou omamnou vůní květin, jež neznala, v rohu se krčily nízké čajové keříky, zastírající nějaký otvor. Rozhrnula jejich tenké větévky a vlezla dovnitř. Ani ji nenapadlo, že by mohla jít jinou cestou. Netušila, proč se dává směrem, který ji jednou zklamal. Cítila, že to tak musí být.

Všechno bylo stejné, naprosto přesně stejné jako předtím. Zrádnosti úzké chodbičky si pamatovala a dávala si teď o to větší pozor, aby neuvázla. Doplazila se k místu, kde se minule zablokovala. Začala mumlat zaklínadlo, nejdřív tiše, postupně její hlas nabýval na intenzitě. Náhle zmlkla, naslouchajíc ozvěně nesoucí zvuk kouzelné formulky dopředu. Zavřela oči a co nejvíc přikrčila ramena. Podařilo se. Protáhla se.

Zrádná cesta se začala znovu rozšiřovat. Zanedlouho se vyškrábala z podzemního labyrintu ven, na sluneční světlo… doprostřed pomalu plynoucí řeky. Její šaty však zůstaly suché; místo potrhaných hadrů se skvěl čarodějčin šat, jako když si jej poprvé oblékla.

Nevystoupila z řeky, šla s jejím proudem. Neznámý tok se vléval do širého moře. Kráčela dál. Nad hlavou jí přeletěl zlatý fénix.

"Ne!" vykřikla zlomeně. Zrychlila.

Pobíhala po moři celý den, slunce se začalo sklánět k obzoru, když za lesknoucími se vlnami spatřila matný obrys černých útesů. Okrový pás písku táhnoucí se podél pobřeží přecházel nenásilně v travnatou lučinu. Spěchala. Rychlým krokem vstoupila na pevnou zem. Na louce rostly keře, kterých si předtím nevšimla. Rostly na nich malinkaté plody podobné malinám, poskládané z desítek drobných perliček. Ze zvědavosti jednu utrhla a okusila. Trpce kyselá příchuť ji donutila zkroutit tvář a vyplivnout záhadný plod. Jakmile rozkousnuté ovoce dopadlo na zem, začalo neuvěřitelně rychle bobtnat a kypět. Z nepravé maliny vypěnil útvar podobný obrovskému kamenu, který ihned poté, co přestal růst, začal nabývat šedivou barvu, tvrdnout a propadat se do země.

Zelená louka se začala proměňovat. Armelie se vyděsila, že by se měla potřetí ocitnout v ledových podzemních chodbách a znovu absolvovat takřka akrobatické plazení, a stoupla si na kámen, který jí vyrostl před očima. Teď z něj zbyla jen deska vyčnívající ze země. Travnatá plocha klesala a nahrnuly se přes ni rudomodré proudy. Před Armelii se objevil kamenný chodníček, skládající se z balvanů, jejichž velká část spočívala v zemi, zatímco svrchní tvořila malinký, ale pevný ostrůvek.

Snažila se nedívat dopředu; sledovala jen přímou cestu pod nohama a soustředila se na poskakování z jednoho kamene na druhý. Moře, které se zbavilo červené příměsi, kolem ní začalo vřít a agresivně bublat.

"Armelie!"

Dethargol úzkostlivě sledoval počínání čarodějky. Vypadala, že jej vůbec neslyší a že se pekelně soustředí na podivné hopsání.

"Armelie!"

Nic. Balancovala na jedné noze, jako by každou chvíli měla ztratit rovnováhu, a nereagovala.

Rozeběhl se k ní. Neodvažoval se pohlédnout jí do očí, ale věděl, že cizinců v Mungilu se občas zmocňují blouznivé stavy a vidiny, což by se u čarodějky mohlo projevovat ještě hůř. Chytil ji za ruce a přitáhl ji k sobě.

Azurově modré moře kolem se bouřilo a kameny tvořící cestu se začínaly ztrácet v mořských hlubinách. Voda jí cákala vysoko nad úroveň pasu a Armelie měla občas pocit, že se ji vlny pokoušejí přímo stáhnout s sebou nebo ji alespoň smést z kamenného ostrůvku.

Slyšela hrdelní chrčení. Neodvažovala se ohlédnout. Zvuk se zesiloval a přibližoval. Letmo zahlédla ploutev ještěra, když kolem ní kroužil.

Když přeskakovala na další kámen, rafl po ní a než se nad ní uzavřela zpěněná hladina moře, vyrazila ze sebe zoufalý výkřik.

Tiskl ji k sobě. Svíjela se, ale brzy se poddala. Vypadala vyčerpaně a pořád jen plakala. Hladil ji po vlasech a snažil se ji ukonejšit slovy. Ale nezdálo se, že by jej poslouchala. Nebo že by jej vůbec slyšela. Vzal ji do náruče a odnášel ji do svého stromového příbytku.

"Siruello! Sathiene!"

Oslovení elfové přestali probírat problematiku lesních bylin a ohlédli se za Dethargolovým hlasem. V rukou nesl zemdlelou čarodějku.

Siruella na něj něco zakřičela a tryskem odběhla do nedalekého hájku. Sathien se mu vydal naproti. Zadýchaný Dethargol mu předal bezvládné tělo Armelie a přerývavým hlasem začal vysvětlovat:

"Odešla… ráno… nevím přesně kdy, dávala pozor…"

"Chtěla zmizet?"

"To těžko. Neodejde jen tak snadno s nepořízenou. Nevzdá se… Byla u jezera. Chovala se jako-"

Armelie začala cosi mumlat. Dethargol okamžitě zmlkl a snažil se jí porozumět. Nemluvila ale žádným jazykem, který by znal. Drmolila čím dál rychleji, začala křičet a pak se zničehonic probrala. Vysmekla se Sathienovi z náruče a jako by dál jeho přítomnost vůbec nebrala v potaz, podívala se zničeně na Dethargola.

"Aquirifen… padl," hlesla.

Byla tma, černočerná sametová noc. Armelie seděla zamlkle na balkonku Dethargolova domečku a usrkávala z baňatého hrnku bylinkový čaj. Od doby, co se probrala, působila nesmírně malátně a její zamlžené oči se stále pokoušely proniknout někam daleko před sebe, do vzdálené říše.

"Armelie…" Musel ji oslovit ještě několikrát, než se mu podařilo proniknout přes vysoké bariéry jejích myšlenek.

"Dënueli?" řekla překvapeně.

Smutně se usmál a posadil se vedle ní.

"Aquirifen je zničen… Adrien je mrtev," řekla tiše bezbarvým hlasem.

"Adrien mrtev není," řekl jemně Dënuel a viděl nakrátko bliknout hvězdičky v jejích očích. "Taky velká část bojujících elfů přežila. Aquirifen vlastně skoro vyhrál. Není poražen."

"Není poražen?" řekla trpce.

"Armelie, přemýšlej nad tím chvíli. Nenech se otupit melancholií a zklamáním."

Chvíli mlčela. Připojil se k nim i Dethargol, podávaje Dënuelovi pohárek se zythysem a stavě před Armelii keramickou konvici s čajem.

"Může znovu povstat. Aquirifen může být obnoven," řekla tiše a nejistě.

Dënuel přikývl.

"Co ty potoky krve vylévající se z čistých lastur? Říkal jsi, že většina přežila? Jak to-"

Dënuel ji posunkem ruky umlčel. "Některé ženy a děti byly ukryty v jeskyni hluboko pod aquirifenskou citadelou. Nechtěly odejít ze země. Nad Aquirifenem se nastřádalo přílišné množství magie. Místy se sám vzduch vzňal a plápolal v prázdnotě."

"Fénix…magie," zašeptala.

Dënuel její poznámce nerozuměl, ale pokračoval:

"Magie uvedla skály do pohybu."

"Zbortily se," dodala, tušíc konec.

"Bylo už po bitvě. Elfové zvítězili. Ale magie v ovzduší náhle přestala být hybnou silou Fredironových kouzel. Nemohla zmizet, musela se někde vybít."

"Nikdo ze schovaných elfů to nepřežil?"

"Skoro nikdo. Smädienští elfové a většina vévodových bojovníků odešli do Smädienu. Pohřbili své mrtvé; padlé v boji i ty, co byli pohřbeni v rozvalinách. A odešli. Aquirifen je opuštěný."

"A vévoda?"

"Vévoda zůstal. On a několik nejvěrnějších. Nechtějí, aby skály jejich říše pohltilo prokletí Dmorgů."

"Dënueli… proč?"

"Proč co?"

"Vrátila jsem se do té chodby."

"Ano… vzpomínáš si na ty lastury? Jak ti náhle došlo, že nebudeš moci dostát svému slibu a Aquirifen bude zničen? Ztratila jsi příliš mnoho času v podzemních chodbách. To nešťastné místo… když tě našli, bylo už pozdě. V současnosti už jsi nemohla nic udělat. Ale podařilo se ti vrátit svou minulost - ta chodba, obrázky, zahrada. Podařilo se ti projít rychleji, bez prodlevy. Ale nebyla jsi schopná udržet myšlenkami stávající situaci, kterou jsi navodila. V tvé mysli se hromadily dva druhy myšlenek - ty první, že dokážeš změnit minulost ve svůj prospěch; ty druhé v tobě víru nahlodávaly a říkaly ti, že Aquirifenu už stejně nepomůžeš. A ty tě nakonec ovládly. Neměla's dost silnou vůli-"

"A kdybych měla?"

"Armelie… už to, co se ti povedlo, je nevídané. Aquirifen může existovat dál."

"Může… a snad bude… ano, bude," řekla pevně, "Dethargole?"

Dethargol se na ni podíval.

"Hledala jsem prsten Mungilu… viděla jsem v duchu měděné šupiny bazilišků, plivajících jedovaté šípy; připravovala jsem se na nelítostný souboj se simeolským mágem; trhala jsem květiny a poslepu skládala z jejich okvětních lístků rozbitý obraz hádanek…" pousmála se, jako by nad pošetilostí svých představ, které se jí honily hlavou při snaze nalézt prsten Mungilu, a lehce pohodila hlavou.

"Dethargole… mohu… poprosit tě o tvůj prsten…" usmála se trochu nejistě a obtočila si kolem prstu pramen vlasů.

Nechápavě se na ni podíval, ale bylo mu jasné, že již prsten objevila.

Lehce zavadila prsty o jeden ze zvláštně zapletených copů elfa. Dethargol lehce sejmul třpytivý prsten, hrající úlohu ozdobné spony v elfích vlasech a podal jej Armelii.

"Jak nenápadné… jak krásné," usmála se bolestně, ale v očích se jí konečně objevil záblesk naděje. "Díky," řekla vděčně a v jejím úsměvu byl poprvé za celou dobu její přítomnosti v Mungilu teplý podtón.

"Dënueli, mohl bys pro mě něco udělat?"

Bylo časně zrána, vzduch byl ještě prosycen osvěžující ranní rosou a sluneční paprsky pronikající do pokoje začínaly nesměle hřát.

"Přiletí… ale musíš počkat," řekl s úsměvem.

Povzdychla si a sedla si ke stolu, u něhož Dënuel něco spisoval.

"Kde je Dethargol?" zeptala se mimoděk. Dënuel jí začal líčit, kam se jeho bratr vydal, ale než se dostal ke třetí větě, všiml si, že jej čarodějka vůbec neposlouchá a hraje si bezmyšlenkovitě s třpytivými kameoly ve vlasech.

"Můžu ti zatím vyprávět příběh Adrienova rodu," řekl Dënuel s úsměvem a nečekaje na její kladnou nebo zápornou odpověď se dal do povídání.

"Vévoda Armisdes, Adrienův prapředek, omylem zastřelil jednorožce v Lirudienském lese-"

"Omylem?" otázala se ironicky.

"Lidé nemíří tak dobře jako elfové, takže…"

"… myslela jsem, že Adrien je elf."

"Adrien? No, ano, víceméně by se to tak dalo říct. Nepřipadalo ti nikdy zvláštní, že ač elf, má šlechtický titul?"

Armelie pokrčila rameny.

"Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela."

"Titul vévody je asi to jediné, co v rodu Armisdesů zbylo jako vzpomínka na to, že jejich nesmrtelná krev je zčásti smíšena i s lidskou… Abych se vrátil… vévoda se ze zabití posvátného zvířete musel zodpovídat před nejvyšším elfem. Vsadili jej do jakéhosi vězení, kde čekal…"

Armelie zaslechla zdola zaržání a prudce vstala od stolu. Pod stromem stál Dethargol a šeptal cosi neklidnému pegasu. Armelie popadla svůj lehký cestovní vak a zběsile sbíhala po točitých schodech dolů. Dënuel se musel nad jejím chvatem pousmát; záhy se vydal za ní, však podstatně volnějším tempem. Armelie v duchu jásala. Dlouze se objala s Dethargolem i Dënuelem.

"Sbohem," zašeptala.

Rozloučili se. Rychle se vyšvihla na koně a pobídla jej k letu.

---