NOVÝ ŽIVOT - 23.část

Nebojte pokračování určitě bude.

Dny rychle plynuly a Klárka se ani nenadála a byl konec víkendu a jím tím pádem nezbývalo nic jiného než jít do školy. Ráno vstala v sedm a pak se rychle pokoušela rozhodnout, co si má vzít na sebe. Nakonec se rozhodla pro džíny a tričko, které vypadalo jako, že jsou to dvě trička na sobě. Bylo její oblíbené a nosila do skoro celý pobyt v Anglii. Vyčistila si zuby, rozčesala si vlasy a pak se ještě trochu namalovala.

V kuchyni popadla svačinu a pak už pádila do školy. Celou cestu musela běžet, protože jí hrozilo, že hned první den přijde do školy pozdě. Pár kroků od školy se však zastavila a viditelně zpomalila. Najednou dostala strach a nějak se jí nechtělo jít dál. Před školou stálo jen pár opozdilců, kteří si ještě před vstupem do školy rozhodli uklidnit cigaretou. Jinak už bylo před školou prázdno. Klárka si všechno podrobně prohlížela. Cedule, kde stálo: „SOŠ obor cestovní ruch“ vysela stále na stejném místě a stejně jako doma ani tady se nic nezměnilo.

I poslední opozdilci už napochodovali do školy a tak ani Klárka nemohla dál vyčkávat a vstoupila dovnitř. Nejdříve si odložila věci do skříňky a přezula se. Potom už vyšla schody a zamířila do třídy, na které se jediné něco změnilo. Na dveřích už totiž nestálo 1.A, ale 2.A. Hluk, který vycházel ze dveří byl však pořád stejný. Zhluboka se nadechla a vešla do třídy.

Nejdříve si jí nikdo nevšiml, ale pak všichni jako na rozkaz začali pokukovat jejím směrem. Klárka se vystrašeně usmála a všechny pozdravila.

Podívala se na místo, kde v loňském roce seděla, ale vedle Zuzky nebylo prázdné místečko, které jí slíbila hlídat než se vrátí. Právě naopak. Na jejím místě totiž seděl ten podivný kluk, kterého už viděla u Zuzany doma.

Nezbylo jí tedy nic jiného než si sednout až úplně dozadu k oknu, kde byla jedna lavice prázdná. Sedla si a vyndala penál a sešit. Aspoň že měla jejich rozvrh i učebnice od paní učitelky předem zjištěny, takže teď nemusela od spolužáků, kteří se na ni neustále dívali jako na nějakého mimozemšťana, zjišťovat rozvrh a dopisovat látku.

Nikdo si její osoby příliš nevšímal a až na pár spolužaček, které se jí přišly zeptat jak se měla a divily se, že se vrátila tak brzy s ní kromě učitelů nikdo nemluvil. Ti byli naopak velice zvědaví a vyžadovali od Klárky přesně převyprávět všechno, co se jí přihodilo. Bylo jí trapné mluvit před spolužáky, jejichž pohledy přesně prozrazovaly, co si právě myslí: „Co si o sobě myslí?“ a skutečně to všechno vyznělo jako když se chlubí, protože když jim převyprávěla o tom jak se učí v Anglii a jak byla škola krásná. Museli si všichni jistě myslet, že jim chce dát najevo o kolik je víc než oni. „A proč jsi teda přijela dřív?“ ozvalo se ze třídy, aby Klárce dali jasně najevo, že je její příběh nezajímá.

Učitelka se podívala zklamaně. A pronesla, že nechápe jak může třída reagovat, tak špatně. „Vždyť jste mohli jet všichni stejně jako Klárka, kdybyste se dobře učily.“ Pak se ale podívala na Klárku: „Ale když se to tak vezme je to dobrá otázka. Proč ses vrátila domů dřív? Měla jsi problémy s angličtinou?“ náhle celá třída zpozorněla a vyčkávala Klářinu odpověď. 

 

Podívala se učitelce do očí a doufala, že pochopí, že se jí o tom zrovna nechce mluvit, ale učitelka dál naléhala. Klárka se tedy zadívala na tabuli a jen beze slov přikývla. Celá třída se náhle rozesmála. „Tak naše nejlepší angličtinářka zklamala!“ pak následoval velký výbuch smíchu.

V podobném nádechu se nesly i další hodiny a Klárce se chvílemi zdálo, že je v úplně jiné třídě než loni. Ano, je pravda, že nikdy nebyla zvlášť oblíbená, ale vždycky měla alespoň Zuzku, která s ní byla pořád a nikdy nikomu nedovolala, aby ji zesměšňoval. Teď se o ní však už nestarala, ba právě naopak, smála se snad ze všech nejvíc.

Když dorazila domů a konečně si mohla v klidu lehnout na postel bez jakýchkoliv posměváčků začala plakat. Stále více litovala svého nápadu odjet do Anglie. Protože jak se ukázalo nebyl to jen hodně špatný pobyt, ale ani návrat nebyl o moc lepší.

Jediné co jí teď mohlo trochu zlepšit náladu bylo něco sladkého. Došla si tedy do kuchyně a vzala si nutelu, piškoty a mléko. Potom se usadila u televize a snažila se vžít se do příběhů cizích vymyšlených postav než aby musela žít sama svůj vlastní život, který jí začínal podezřele připomínat nepovedený román…

 

 

 

 

 

 

10,

 

Víte, já taky nemám ráda ty příběhy o neobyčejných lidech, kterým se stále stávají nějaké pozoruhodné události a mnohem raději bych si přečetla příběh o někom, kdo je naprosto stejný jako my a žije obyčejným životem. Ale kdybych zde měla rozepisovat každý den, který uplynul od chvíle, kdy jsme se s Klárkou viděli naposledy. Zaplňovala bych stránky zbytečnými slovy. Protože od té doby se nic nezměnilo. Uplynuly dva roky a osm měsíců. Klárka složila maturitu. Ale nemyslete si, že se její situace nějak výrazně změnila. Kromě jejího vzhledu se nezměnilo vůbec nic. Stále se s ní nikdo ze školy nebavil a od doby, co ten poslední večer políbila Davida se její rty žádných jiných nedotkly. Stále každý den usínala s představou jeho polibků, ale postupem času začala zapomínat. Učila se a žila jen pro vysokou školu. Brzy jí čekaly zkoušky a ona teď myslela jen na to.

Chtěla se dostat z tohohle města, kde jí nikdo neměl rád. Ale abych se vrátila k tomu, co se změnilo. Vzpomínáte si, jak na začátku Klárka říkala, že před odjezdem do Anglie zhubla skoro deset kilo. Nervy a smutek si, ale vybral svou daň a Klárce se všechno do puntíku a ještě něco navíc vrátilo. Už nebyla ta drobná holčička, která odjela do Anglie. Stala se z ní mladá dáma, která sice nebyla tlustá, ale rozhodně nebyla ani tak hubená jako před tím vším. Pokud by se na ni někdo podíval pořádně poznal by, že uvnitř je mnohem křehčí než kterákoliv vychrtlá dívenka, která vypadá, že každou chvíli omdlí.

To byly ve stručnosti všechny změny a teď už nazpátek k naší hlavní hrdince, která právě sedí ve vlaku a jede směr Praha, protože dnes je den, kdy se rozhodne zda se její snažení vyplní a ona se dostane na vysokou školu.

Vystoupila z vlaku a pokoušela se zorientovat. Plánek Prahy si už procházela doma, aby měla alespoň představu kudy se dostane na Karlovu univerzitu, která byla jejím cílem. Přesněji filozofická fakulta.

Po komplikované cestě přes celou Prahu se konečně dostala před vysněnou budovu. Otevřela si dveře a pak už vyrazila přímo podle šipek, který jí zavedly až k cíli a to místnosti, kde probíhaly přijímací zkoušky. Klárka se domluvila s mužem, který vedl zkoušky. Dostala číslo pod nímž bude celou zkoušku vystupovat a pak už si sedla do prázdné lavice úplně vzadu. Všechny předchozí zkoušky měla doma vypracované a opravdu svědomitě se připravovala, takže mohla být relativně klidná, ale najednou se jí zdálo, že nic neví  a připadalo jí že nervozitou snad omdlí.

Navíc čas se strašně protahoval a než se konečně ozval hlas profesora, aby začali psát zdálo se jí, že upnul snad celý den. Hned popadla tužku a začala vypracovávat první otázku. Měla rozhodnout, kdo je ministrem životního prostředí české republiky, když se ozvalo zaklepání na dveře. Profesor potichu pokynul, aby šla osoba dál. Klárka jen zběžně zvedla hlavu, aby prozkoumala příchozího. Najednou se jí však zamotala hlava. Muž, který právě vešel do dveří měl totiž černé vlasy, modré oči a byl stejně velký jako… „Davide…“ když na ni ale muž otočil poznala, že se jedné pouze o malou podobu.

Od té doby však nemohla přemýšlet o ničem jiném než o Davidovi. Zdálo se, že se z toho už jakžtakž dostala, ale když viděla toho muže a myslela si, že je to David uvědomila si, že na něj ještě nezapomněla.
Jenomže tohle nebylo správné místo na vzpomínání. Za chvíli se totiž ozval hlas profesora oznamující jim ukončení času na vypracování testu. Klárka se podívala na svůj papír, na kterém kromě podpisu nebylo vůbec nic jiného.

Už bylo ale pozdě s tím něco udělat. Takže se jen zvedla vzala si věci a odevzdala prázdný papír. Profesor se na ni překvapeně podíval a Klárka raději rychle zmizela než aby musela nadále zůstat na místě, které se málem stalo místem, ve kterém by trávila v příštích čtyřech letech velmi dlouhou dobu.

Jenže sama si stloukla rakev. Pohřbila svůj jediný sen, který ji dával sílu, aby nemusela myslet na NĚJ! A teď… Najednou před sebou viděla všechny své zážitky. Zážitky pohřbené hluboko do srdce, aby tolik nebolely.

---