Dvojí život?

„Konečně zvoní!“ řekl jsem si a pomalu začal ukládat věci do školního batohu. Byla středa a končili jsme ve dvě hodiny odpoledne. Než jsem se zvedl ze židle, hluk kolem mne ustal. Také ve třídě mnoho lidí nezůstalo. Všichni se rozutekli Bůh ví kam. Snad na oběd, snad domů, snad za svými láskami, ale na tohle všechno já se netěšil. Těšil jsem se na úplně jinou věc. Školní záchodky. Zdá se vám to k smíchu? Snad, ale pro mne to je svatyně. V tuto dobu, kdy všichni studenti prchají ze školy se na záchodcích nikdo nezdržuje. Je tam klid a dá se tam nádherně přemýšlet. O všem, o všem možném. Odešel jsem tedy jako poslední ze třídy a vydal se do těch krásných míst.

Měl jsem pravdu a jako vždy byly záchodky prázdné. Odhodil jsem svoji bundu i batoh do rohu a začal přemýšlet. Přemýšlet, nad uplynulými dny. Přemýšlet nad tím, co se mi přihodilo. Přemýšlet o lidech, kterým jsem pomohl. Vzpomněl jsem si, na starší pani, které jsem pomohl vystoupit z vlaku. Také na to, jak jsem své pracující kamarádce pomohl vybalit zboží, které jim přišlo do obchodu, ale tohle vše byly jen drobnůstky, z kterých se člověk raduje. Větší radost jsem měl z toho, že jsem Veronice dodal sebedůvěry, když se bála, že nedokončí čtvrtý ročník nebo jak jsem vyslechl Danielu, které měla opět problémy se svojí rodinou. Ze všeho nejvíc mne ale potěšilo, když jsem se zastal jednoho kluka. Pár spolužáků si z něj dělalo legraci, a když jsem je okřikl, tak zmlkli. Sice někde za rohem v tom zajisté pokračovali, ale přeci se jen už musel cítit lépe. Už jen proto, že se jej někdo zastal. Když na všechno tak vzpomínám a zpětně o tom přemýšlím, tak si připadám jako anděl. Už jen kousek mi chybí, abych se stal Bohem. Už jen pár ušlechtilých činů.

V tom se ale zarazím. Zjišťuji, že tu nejsem sám. Koukám se na kluka, může být stejně starý jako já. Zvláštní, že jsem jej tu nikdy neviděl. Ale když se podívám lépe, vidím na jeho tváři trápení, smutek, únavu. Že on by mohl být ten, kterému bych pomohl a stal se tak „dokonalým“. Přistoupím tedy k němu blíže a ptám se, co se mu stalo, že vypadá tak zničeně a jestli bych mu nemohl nějak pomoci. Zahledí se na mne tázajícími se lesknoucími oči. Je v nich tolik úzkosti a jediná otázka: „Což není jasné, co se mi stalo?“ Poté opět sklopí hlavu a potichoučku vydává ze sebe slůvka. Vypráví o svém životě. Jen o pár dnech, které se udály teprve nedávno. Vlastně taková malá rekapitulace toho, co se stalo. Stejně jako jsem to dělal já. Prakticky jsme na tom stejně, jenže jeho činy se od mých „skoro božských“ činů liší. Také pomáhal v nějakém obchodě, za cenu toho, že zmešká schůzku s tou, která ho potřebuje nejvíce. Také dodal nějaké dívce sebedůvěru, ale tím se z něj stal prakticky záškolák a srazil svoji sebedůvěru. A pak jakým životem prý žije. Neustále prý chodí po putykách a opijí se do němoty. Svým rodičům jen ubližuje tím, že v něj vkládají důvěru a on je klame. Pak ztichne a po krátké pauze se mne zeptá: „Jak mi chceš pomoc?“

Stojím tam tak trochu zaražen. Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal a abych řekl pravdu, hnusí se mi, ale na druhou stranu jej lituji. Přemýšlím nad různými možnostmi pomoci, ale žádná není taková, aby jej zachránila z jeho podlého a intrikánského života. Chci se mu omluvit, že mu nemohu pomoci, ale on tu již není. Zmizel. Zůstal jsem tu jen já a zrcadlo.