tohle je past

Jakékoli gesto se v příštích pár okamžicích stane směšnou grimasou.

Z kouře vyvstane otázka, kam otočí osvětlovač reflektor?

Kam zaměří svou mysl, kam?

Jednou se stane, cokoli zbytečné.

Je plachetnice na otevřené vodě.

Sype se ti písek z očí, z prasklých přesýpacích hodin.

Všechno bělmo vytéká ven, drobí se a mizí v poušti.

Kamenná tvář, podobná sfinze.

Slyším jak se ptá, z úst ji stoupá stejný prach.

V neuchopitelném světě, stromy se stávají světlem,

když svou korunou obejmou Slunce, kořeny Zem.

Víš co znamená být stromem?

Na jiném místě, pod úhlem pohledů zčernalých, otáčejících se.

Bloudí slepé bytosti v kruhu po okraji trychtýře a padají do pasti.

Do pětilitrové zavařovací sklenice, padají pořád, a ještě zbývá dost místa.

Volí vězení, toužící po svobodě.

Pro toho, kdo sedí v prázdné místnosti, nemá smysl něco počítat,

u rozviklaného stolu.

Hraje nekonečná deska, jiskra zbyla v popelníku.

Pískem a vodou pluje vejce nějakého brouka.

Dál se už jejich tykadla nepohnou.

Krvavá krev, není potřeba běžet, ani za nejstálejším okamžikem.

Planeta uvězněná v paradoxu.

Jakékoliv gesto se stane směšnou grimasou.

Jednou se stane.

Nakonec budeš moct mluvit jenom sám se sebou.