Otevřený dopis Wertherovi

Vážený pane Werthere,

jak ráda bych se s Vámi setkala! Vaše utrpení bylo vždy mým utrpením. Prožívala jsem s Vámi každičkou minutu Vašeho života. Byla jsem u toho, když jste poznal Lottu. Věřte, není nikoho, kdo by Vám ji přál více než já. Při každé návštěvě, kterou jste u ní vykonal, jsem dýchala za Vás. Plakala jsem, jako Vy, když Vás odmítala. Zoufala jsem si s Vámi. Litovala jsem Vás, byla jsem zcela na dně. A přece - z nás dvou jsem já zůstala naživu. Ptám se proč já a proč ne i Vy? Proč jste si jako já nevzpomněl na všechny ostatní? Na ty, kteří Vás měli rádi, na rodiče, na příbuzné... Proč jste si nevzpomněl na Lottu, která, ač vdaná, Vás měla ráda více než kohokoliv jiného...

Vždyť to, co nás drží při životě, je láska. Když nad tím přemýšlím - žijeme nejen díky lásce ostatních, ale i díky té, kterou dáváme. Dostávalo se Vám jí snad málo? Měl jste jí málo pro druhé? Kdo z nás ví, kolik lásky člověk k životu potřebuje... Někteří by i jen pro trochu lásky šli na kraj světa. A Vy, krásný mladý muž, jenž miluje a ještě více je milován, opustíte všechny. Zemřete, aniž byste poznal, co všechno život obnáší, jaké krásy nám může dát, i jak bolí. Bolest přece není jen ubíjející, ale může i povznášet. Povznášející je utrpení, jež prožíváme za milovanou osobu. Je velmi těžké vypsat zde, co všechno pro mne Váš čin znamenal.

Chtěla bych zjistit, na co jste v posledních dnech svého života myslel, o čem jste přemýšlel, co Vás přimělo k nejkrajnějšímu řešení. Samozřejmě je jasné, že jste zemřel pro nenaplňenou lásku. Ale kolik lidí miluje a přitom je odmítáno!

Z mého pohledu je zde však jeden podstatný rozdíl. Dnes se "nehraje" na svatby. Dnes lidé žijí tak říkajíc "na hromádce" - jsou partnery, bydlí v jednom domě či bytě, ale nejsou oddáni. Sňatek dnes není žádoucí. A možná právě to je důvod, proč si myslím, že byste nemusel udělat to, co jste udělal. Dnes by Lotta s klidem opustila manžela a vrhla by se Vám do náruče. Nebo by patrně ani vůbec nebyla vdaná. Ale to se BOHUŽEL děje dnes. V jednadvacátm století. "Za Vás" se na takové řešení nemohlo ani pomyslet. Navíc - rozvod v osmnáctém století, to by byla víceméně také sebevražda, ale společenská. Nikde byste se spolu nemohli ukázat. Vaše postavení by kleslo pod bod mrazu O Vaší Lottě by se mluvilo velmi, ale opravdu velmi neuctivě.

Co jste tedy mohl dělat? Mohl jste odejít a zapomenout na Lottu, na její sourozence, na kraj, ve kterém jste spolu prožili chvíle radosti, ale i smutek. Mohl jste jet zpět domů, bavit se s přáteli, pracovat a zapomenout. Mohl jste odjet do ciziny a poznávat netušené krásy světa. Mohl jste udělat cokoliv, ale především jste to mohl zkusit. Žít dál. Život máme jen jeden a byl nám darován. Co jednou bylo darováno, je nezdvořilé odmítat. Ale Vy jste zavrhl dary z největších. Život a lásku.

Zajímalo by mne, co byste udělal, kdyby si na život sáhla Lotta. Měla by na to přece stejné právo jako Vy. Žila s mužem, kterého sice měla ráda, ale milovala Vás. Také nemohla být se svým vyvoleným. Navíc, narozdíl od Vás, jí byla tato možnost navždy odepřena, kdežto Vy jste se mohl zamilovat znovu. Jak víte, že Lotta byla skutečně tou pravou?

Vím, že toto psaní je plné výčitek. Netuším totiž, na co všechno jste myslel, když jste psal poslední dopis. Opravdu jste udělal vše, co sjte pro svůj život a svou lásku udělat mohl?

Pokud ale někdo o smyslu Vaší smrti pochybuje, mohu mu říci jedno: Smrt Johanna Werthera nebyla vykoupením jen pro něj a pro Lottu, nýbrž pro všechny, kdo prožívají těžké chvíle. Pro ty, kdo už nevědí kudy kam.

Kdo zná Váš život, nalezne v něm jistou útěchu, ač jde o příběh se smutným koncem.

Vy jste pro lásku zemřel, já pro ni budu žít.

Budiž Vám země lehká.