Vstříc modři

Nevím, pokolikáté to zkouším. Vzal jsem vysílačku a znovu opakoval slova, která jsem znal už nazpaměť: „Tady člen vrcholového týmu Beta. Při sestupu nás zastihla bouře. Přetrhlo se jistící lano, zřítil jsem se z jižního svahu asi stopadesát metrů. Jsem na plošině nad Velkou průrvou v jižním svahu.“ Udal jsem souřadnice podle GPS. „Místo jsem označil barvou. O ostatních nic nevím. Mám zlomenou nohu, nemůžu se pohybovat. Bouře už slábne. Nepokoušejte se odpovídat, vysílačka je poškozena, neslyšel bych vás. Dochází baterie, ozval jsem se asi naposledy.“

Odložil jsem vysílačku. Chtěl jsem se kousek pootočit do pohodlnější polohy, ale z pravé holeně vystřelila příšerná bolest. Sykl jsem a zaťal zuby. Počkal jsem, než se bolest trošku zklidní a pak se pomalu vrátil do původní polohy. Když ležím takhle zkroucený, bolest se projevuje jen jako mírně pulzující neodbytná nepříjemnost. Za tu dobu, co tu jsem, se její vnímání otupilo. Naštěstí. V prvních okamžicích byla bolest nesnesitelná, ale nemohl jsem nic dělat. Nohu mám zkroucenou v nepřirozeném úhlu, celá je jakoby otočená, patou nahoru. Nevím, jestli je zlomenina otevřená, ale kalhoty se kolem holeně těsně utáhly a na povrch neprosakuje žádná krev. Raději se nehýbu.

Zatím mi nebyla zima, jen na nezakryté části obličeje útočí větrem unášené drobné ledové krystalky. Navíc jsem chráněn závějí napravo ode mě. Začínám pociťovat únavu, ale vím, že nesmím usnout. Jsem na tom ještě dobře, zlomená noha mi vlastně zachránila život. Prozatím. Když jsem se zachytil na plošině, jen díky zaklíněné noze jsem nepokračoval v pádu do Velké průrvy.

Během několika minut se počasí úplně změnilo. Mraky odvál vítr a přede mnou se otevřel nádherný pohled na východní Hindúkuš. Ze sněhových plání vystupují špičaté skalnaté vrcholy, které zalévá září polední červencové slunce. Nad tím vší je průzračně modré nebe. Nepamatuju se, že bych někdy viděl tak nádhernou modrou.

Snažím se vybavit si mapu a jednotlivé štíty pojmenovat, ale nedokážu soustředit myšlenky. Přeskakují jedna přes druhou. Od zlomené nohy k ostatním členům výpravy, kde asi jsou, co dělají lidé v základním táboře, slyšeli moji zprávu?, dělají něco?, určitě ano, ví to už Marta?, jen to ne, zbláznila by se, kdyby jí řekli, že jsem se ztratil někde v bouři a nevědí o mně, třeba už ji nikdy neuvidím, třeba byl ten starostlivý pohled, kterým se se mnou loučila to poslední, co jsme spolu zažili…Přemýšlím o Martě a o dětech. Neměl bych je opouštět, nezaslouží si to. Tak rád bych je zase viděl, aspoň jednou. Ještě naposled.

Cítím, že mi síly rychle ubývají, navíc se začínám třást zimou. Po těle se mi rozlévá nepříjemný pocit chladu. Šíří se od nohou a postupně uchvacuje celé mé tělo. Slunce mě sice naplno obdařuje svými paprsky, ale tady v horách je to jen falešná představa. Tady paprsky nehřejí. Pokusil jsem se uklidnit třes svalů, ale tělo se brání svými prostředky. Pud sebezáchovy je silnější než vůle. Uvědomil jsem si, že mě už tolik nebolí noha. Levé chodidlo má úplně promrzlé, ale pravé vůbec necítím. Krevní oběh do spodní části musí být přerušený. To znamená, že o nohu stejně přijdu, i kdybych to přežil.

Jak dlouho už tu ležím? Podíval jsem se na hodiny. Jen nahmatat a zvednout GPS, které mám zavěšené na krku, mi dalo strašně práce. Docela mě ten úkon vysílil. Půl třetí. Za pár hodin slunce zmizí za srázem vpravo. Chvíli jsem jen tak hleděl do prázdna a snažil se nabrat zpět síly. Tak, jak dlouho už tu jsem? Vyrazili jsme po desáté, … po desáté, … pak jsme šli asi hodinu, bouře se zhoršila…, bouře se zhoršila, … zhoršila…, pak jsem ztratil rovnováhu a uklouzl… Najednou jsem byl opět nahoře na hřebenu a znovu jsem prožíval všechny detaily- pád z římsy, napjaté jistící lano, které nevydrželo a pak volný pád, náraz o sněhové pole, pak jsem se nekontrolovatelně kutálel po svahu, znovu pád, zaklíněná noha, šílená bolest a pak už jen bušení krve ve spáncích a svist větru.

Trhl jsem sebou a otevřel oči. To není dobré, nesmím usnout. Jak dlouho jsem spal? Chtěl jsem se podívat na hodiny, ale nemohl jsem ani zvednout ruku. Musím je sundat a postavit před sebe, abych nemusel příště vydávat tolik síly. Ještě jsem chvíli počkal a pak jsem ztěžka zvedl ruku, nahmatal GPS a pokusil se ho přetáhnout přes hlavu. Šňůrka se někde zachytila, nedokázal jsem ji vyprostit. Ruky už mi ochabovala, ale jen vůlí jsem ji zvedl ještě o kousek výš, napětí povolilo a ruky mi vyčerpáním klesla vedle těla. Teď stačilo jen kousek stočit oči- 14:44. Jen čtvrt hodiny, to je dobré.

Nohu už vůbec necítím. Už se ani netřesu. Vlastně mi vůbec není zima. Naopak, po těle cítím zvláštní teplo. Příjemný žár. Vím, že to znamená, že tělo už vzdalo svůj boj proti chladu. Vím, že je to začátek konce, ale v téhle chvíli to pro mě znamená vysvobození. Nastoupil jsem cestu, odkud už není návratu. Vím, že zemřu. Kupodivu mi to ani není líto, nemám strach ani vztek. Nemám sílu na žádnou emoci. Jen si vychutnávám to příjemné teplo. Umírám. Nikdy jsem se smrti neobával, spíš jsem k ní cítil respekt. Úctu k neznámému a záhadnému. Nakonec to vůbec není strašné. Necítím se vůbec sklíčeně a smutně, místo toho cítím volnost, uspokojení z toho, že vím, co mě čeká. Možná i trochu zvědavost. Jaký je vlastně ten úplný konec? Ta chvíle, kdy člověk přestane vnímat, kdy už není? To se taky dozvím.

Tak tedy sbohem, Marto. Nebo možná nashledanou, existuje-li opravdu nebe. Ale já se dostanu spíš do pekla. Nepřipadá mi, že bych žil ctnostný a spořádaný život. Udělal jsem vůbec někdy něco dobrého? Na mysl mi přicházejí samé špatné věci, nic, na co bych mohl být hrdý nebo pyšný. Snad děti a Marta. Snad jsem jim byl dobrým otcem a manželem. A teď je opouštím beze slova rozloučení. Takže i tohle jsem pokazil. Zanechám je tu samotné, bez pomoci. Byl jsem příliš veliký sobec, abych se vzdal své horolezecké vášně pro dobro rodiny a oni za to teď budou platit. Promiňte mi to. Promiň Marto, nechtěl jsem to takhle. Takhle ne. Vím, že bych měl plakat, ale moje oči zůstávají suché. Bylo by to zbytečné vysilování a to mi tělo nedovoluje.

Podíval jsem se znovu na hodiny- 15:17. Chce se mi spát. Někde v hlavě slyším tichý a vzdálený hlas: Nesmíš usnout. Nesmíš! Vím to, ale je to tak lákavé. Stačí zavřít víčka. Vidíš, nic se nestalo. Pořád žiju, stále dýchám, vysmíval jsem se hlasu. Ztichl. Zůstal jsem sám se svými nejbližšími. Sedím doma v pokoji. Přišla Marta a schoulila se vedle mě na pohovku. Slyším křik dětí, které se honí po zahradě. Otočil jsem hlavu a dívám se na ně. Běhají dokola a snaží se vypustit papírového draka. Jeho ocas s mašličkami vytváří barevné obrazce na pozadí modré oblohy. Taková nádherná barva. Modrá. Slyším, že někdo zavřel dveře od auta. Na ulici pod korunou lípy zastavil Karel. Mává na nás a jde přes trávník k nám. Má na sobě svojí žlutou horolezeckou kombinézu, kulicha a brýle proti slunci.

„Co tu děláš?“ ptám se ho skrz otevřené okno.

„Musíme si dát něco k jídlu,“ řekl a na zem postavil vařič. Rozpouští v něm led a z batohu vyndal masové tyčinky. Ze stanu vedle vykoukl Tomáš a přidal se k němu. Otočil jsem se od okna. Sedím ve své kanceláři a Lída mi na stůl pokládá hrnek kafe.

„Díky,“ říkám jí, „přineste mi ještě předpověď počasí na zítra pro oblast východního Hindúkuše,“ prosím ji.

„Ale s tím by váš zubař určitě nesouhlasil,“ oponuje mi.

„Máte pravdu,“ odpověděl jsem, „poslechneme si pana doktora,“ řekl jsem a pustil rádio. Otočil jsem se na křesle a podíval se ven na město. Zdá se mi, že domy jsou nějak přeházené. Ten modrý býval víc vpravo, nemocnice má být dál v ulici, až za parkem. Pode mnou chodí lidé a jezdí auta, ale já je neslyším. Otevřel jsem okno, ale dolehl ke mně jen zvuk helikoptéry. Zvedl jsem hlavu a zahleděl se na nebe. Přede mnou, ve vzdálenosti sotva deseti metrů visí ve vzduchu vrtulník. Otevřely se dveře a z nich vyskočilo několik postav v barevných kombinézách- oranžová, červená, modrá, žlutá. Pomalu běží ke mně. Ucítil jsem, že se mě dotýkají. Horké prsty mi přejíždějí po obličeji, oslnilo mě ostré světlo mířící mi do oka. Dva se vracejí a z vrtulníku vytahují nosítka. Vše se děje strašně pomalu. Vrtule se točí tak pomalu, že můžu sledovat pohyb jednotlivých listů. Najednou vtrulník zmizel, mihla se  přede mnou závěj bílého sněhu a pak jsem před sebou měl jen modro. Dívám se do toho oceánu jedolité modré a je mi dobře. Vůbec se nemůžu pohnout, ale to mi nevadí. Nechci se hýbat. Je mi takhle skvěle. Alespoň se usměju. Nevím, jestli jsem dokázal pohnout rty, ale očima, celou duší se usmívám. Připadám si jako zhypnotizovaný a pozoruji nebe nad sebou. Modré nebe, které nekazí ani jediný obláček. Do mého zorného pole vstoupila hlava v kulichu a něco říká. Vidím pohybující se rty, ale neslyším ho. Vše zaniká ve všudypřítomném hluku vrtulníku, který se však ozývá jakoby z dálky, tlumeně. Obličej zmizel a já se zase dívám do modra. Cítím, jak mě ta barva přitahuje. Nebráním se a začínám stoupat vzhůru. Pomalu, beze spěchu. Nic mě dole nedrží, tělo nevnímám už dávno. Jsem lehčí než pírko a stoupám stále výš, pryč odsud. Vidím jen tu uklidňující barvu, tam najdu klid. Pořád dál, vstříc modři. A najednou mi to došlo. Nebe je modré. To zjištění měpřekvapilo. Vznáším se stále výš a modrá nade mnou postupně tmavne. Přes indigo, temnou modř až k černomodré. Tak tohle je ta smrt, které se všicni tolik bojí? Vždyť je to nádherný pocit, najít vysvobození v tmavomodré. Už vím, jaké to je na konci. Žádný tunes, žádný bůh, jen tmavnoucí modrá a pocit usmíření, bezstarostnosti, klidu. Stále stoupám vzhůru. Nebe nade mnouuž je úplně černé. Jako v noci, ale bez hvězd. Rušily by tu uklidňující atmosféru odevdání se. Takovéhle to tedy je, když člověk není. Takhkle vypadá nic.