Klepání na bránu

          Podíval se mi do očí, padl na kolena a bylo jasné, že jeho odpor naplno polevil. Z úst se mu vyrojil potůček červené tekutiny a podivně zbarvené oblázky, nalézající se všude kolem nás, pocítily na vlastní "kůži" tíhu jeho několikakilového meče. Cosi si zamumlal pod nosem a pak si několikrát odkašlal. Bylo to však taky to poslední, co ve svém životě učinil. Síly dávno poztrácel při boji a jeho snaha vytáhnout si z břicha zaraženou dýku byla marnější než Quijotův boj s větrnými mlýny. Klečel na kolenou, ale byl již dávno mrtev. Vítr si s ním pohrával ze strany na stranu a on, kymáceje se přede mnou jako vysoká borovice, už nemohl vůbec NIC. Po několika vteřinách padlo jeho bezvládné tělo v křečovité pozici k zemi. Zástup lidí pozorujících dění z bezprostřední blízkosti jako by nechtěl uvěřit, co že se to vlastně stalo. Okolní vzduch se začal pozvolna sytit překvapením a úžasem - pryč byla horlivá atmosféra plynoucí ze zdánlivě jednoznačného souboje muže proti muži. Krví prolité bojiště se ponořilo do mrtvolného ticha. 

          Stál jsem tam - hluboce dýchaje - a sledoval ty nevěřícné pohledy lidí, kteří právě ztratili svého obdivovaného vůdce. Stál jsem tam a pomalu jsem si uvědomoval, že má pouť došla ke svému zdárnému konci. Byl potrestán poslední hříšník - muž, jenž se dopustil vůbec nejhoršího zločinu, osoba, jež mi před šesti lety brutálně zabila otce, potažmo matku. Stál jsem tam a těžko hledal onu cestičku k přijmutí pocitu uspokojení. Stejně tak, jako byli překvapeni lidé okolo mne, podobně udiven jsem byl i já. Ne proto, že bych si v daném souboji nevěřil, ale proto, že ani po tom všem, co jsem vykonal ve znamení msty, jsem nebyl schopen spatřit onu stříbřivou naději. Celé své dospívaní jsem zasvětil boji proti bezpráví a šest let nepřetržité tužby vrazit kudlu do srdce těm, kteří mi vzali rodiče, znamenalo pro mě naprosté oproštění od běžných a malicherných problémů, s nimiž se musí každý chlapec porvat během svého psychického a fyzického vyzrávání. 

          Padl poslední hříšník a já jsem nemohl očekávat, že na mě v dalších dnech čeká lepší život a že se nebudu v noci probouzet orosený potem. Na okamžik jsem sklopil hlavu a letmým pohledem zkontroloval svou mečem zdrápanou hruď. Povolil jsem své sevření a po vzoru svého soka upustil na zem krví potřísněnou sečnou zbraň. Ani to však nepřimělo mé pozorovatele k jakémukoli zásahu či projevení nevole - jako by všichni napjatě očekávali, co se bude dít dál. Jenomže to jejich nevěřícné zírání ze všech stran mě ničilo mnohem více než cokoliv jiného. 

          Pod palbou vyčítavých pohledů, dávajících mi najevo velkou spřízněnost se zemřelým panovníkem, jsem se počal pomalu hroutit k zemi. Ušel jsem velký kus cesty a během ní jsem zažil přerod chlapce v muže schopného rozdat řadu ran a hodně jich přijmout. Tahle hodina byla však v celém mém životě nejtěžší a poslední krok za dosažením určité satisfakce mě donutil sáhnout si na samé dno sil. Nikdy jsem nic podobného nezažil a v tu chvíli jsem si snad i přál u toho pomyslného dna zůstat. Vrátit se zpět nad hladinu, znova se nadechnout a vítězoslavně si zakřičet… Kdykoliv jindy bych toho byl schopen naprosto bez obtíží, ale teď se zdálo všechno tak komplikované a trnité. 

          Pocit chladu a bolesti v partiích nejvíce poraněných předznamenával v mém případě nevyhnutelné. A i má ústa - ještě před okamžikem vyprahlá, ale nyní sladkým "vínem" zaplněná - nenaznačovala cokoliv jiného. Ve své mysli jsem však putoval dále, slepě veden hlasy linoucími se odněkud z výšin, hlasy vábícími mě k branám života posmrtného. 

          "Co jste to udělal?!" ozvalo se odněkud a má duše, deroucí se z nitra mého těla ven, dostala červenou. Otevřel jsem oči a spatřil před sebou ženu, jak pláče a jak se sklání k bezvládnému tělu svého manžela. 

          "Co jste to udělal?!" opakovala neustále, objímajíc přitom svého muže. "Co vám udělal?! No co?!!!" 

          Těžko jsem hledal slova a marně se pokoušel pokořit bariéru vyvřelé tekutiny v mých ústech. Chápal jsem její hněv a litoval ji. Ona za nic nemohla, to její manžel mě postavil na okraj příkrého srázu. Vědom si toho, raději jsem mlčel a smiřoval se s tím, že tohle jsou poslední okamžiky mého života, kdy něco vnímán a cítím. 

          A tak jsem tam ležel, skoro žvýkaje ty modře zbarvené kamínky okolo, a liknavým tempem opouštěl tento nespravedlivý svět. 

          Avšak ani v okamžiku, kdy jsem pozbyl fyzické vnímavosti, když už se přestaly hlásit i ty nejmenší oděrky, jsem nebyl ušetřen bolesti. Pohled na brečícího dvanáctiletého chlapce, který se dovolává svého otce a který bude jednou jako já toužit vrátit čas a předejít těmto událostem, mi připomněl mě samotného před šesti lety a zároveň mi nedovolil opustit tento svět s alespoň minimálním náznakem úsměvu na rtech. 

…

          Všude jsou mraky a pode mnou nic. Žádná městečka, lesy či jezera… Prostě nic. Nevím, kde to jsem - je to jako z nějakého snu, ze snu, který jsem měl už dávno a na nějž jsem si vzpomněl až nyní. 

          Stojím před obrovskou bílou branou a teď už jen stačí zaklepat. Pár doteků mého sklopeného ukazováčku s dřevěným křídlem a opět uvidím svou rodinu. Rodinu, kterou mi vzali a kterou jsem si vybojoval zpět. 

          Stojím před branou a vedu tichý dialog s osobou ukrytou v mém nitru. Je toho hodně, co si máme říci. 

          Pryč jsou má zranění, pryč je má bolest… jedny šrámy mi však zůstaly. Vzpomínky. 

          Stojím před branou a vědomí, že má msta přinesla více bolesti nežli uspokojení, že jsem svou odvetou způsobil trápení lidem, kteří si to ani v nejmenším nezasloužili, mi zabraňuje pozřít svět za ní. 

          Ležím před branou a ležím tam dodnes…