Z cyklu "Ze života"

kapitola 6

Soutěž

„Pane řediteli, máte zde hovor, volá pan podplukovník  Zlámal z Útvaru rychlého nasazení, mohu spojit?“ Ozval se hlas sekretářky v kanceláři ředitele městské policie.

„Jistěže, dejte mi ho,“ odsekl vysoký, štíhlý muž s prošedivělými skráněmi a přísným výrazem v obličeji.

„Nazdar Tondo! Jak se vede? Ještě jsi nezešedivěl z toho stresu? Ha, ha,“ začal šéf URNY. 

Podplukovník je zjevně v dobré náladě, pomyslel si šéf osmi set strážníků.

„Neměj starost, já už to zvládnu. Co potřebuješ?“

„Celkem nic, jen ti chci nabídnout účast tvých strážníků v naší střelecké soutěži. Karel, náš instruktor bojové střelby, se chce ukázat před policejním radou města a připravil tři disciplíny. Sezval na to snad všechny složky ministerstva vnitra - čtyřčlenné družstva.

Vy tam budete jen do počtu. Chceme tam dostat i primátora. Propozice ti pošlu poštou. Jo, a prosím tě, pošli mi tam lidi, co si při tom neprostřelí nohu, to snad chápeš,“ poznamenal ještě sarkasticky.

„Počkej, počkej. My na takové akce nejsme trénovaní, víš přece, že provádíme jen základní přípravu pro manipulaci se zbraní,“ rychle kontroval ředitel.

„Jen klid, už jsem ti přece řekl, že dostaneš  propozice. Máte 14 dní na přípravu. Hlavně ať se mi tam někdo nepostřelí. Měj se.“ Přístroj oněměl.

Sakra! To mi ještě scházelo. Nějaká připitomělá šaškárna. Ještě docela neutichl  skandál se smrtelným úrazem, když strážníci dostali nové zbraně. Přemýšlel, jak z toho ven. Odmítnout samozřejmě nemůže. Na to je moc malý pán.

Bude to muset risknout. Pro začátek si promluví s instruktorem střeleckého výcviku.

Stiskl tlačítko interkomu:

 „Slečno, sežeňte mi Bystroňe, chci s ním ihned mluvit. Ať se dostaví osobně do mé kanceláře.“

„Hned to zařídím pane řediteli“

Na tom bych mohl škaredě ujet, kdyby se něco stalo, napadlo ho. Nálada mu poklesla na bod mrazu.Takový nesmysl. Ten Zlámal se snad zbláznil.

„Pane řediteli je tu pan Bystroň, může vstoupit?“ ožil interkom.

„Ano, pusťte ho.“   

Klep, klep, klep. Ozvalo se nesmělé klepání na kování polstrovaných dveří.

„Dále!“

Ve dveřích se objevila malá plešatící hlava padesátiletého muže.

„Dobrý den, pane řediteli, chtěl jste se mnou mluvit?“

„Posaď se, máme problém, za 14 dní je soutěž ve střelbě. Pořádá to URNA. Musíme se zúčastnit.“

„Cože!?“ překvapením mu poklesla brada.

„Vždyť byl nedávno pohřeb toho nešťastného strážníka.“

„To je mi jasné,“ odtušil ředitel „máš tam nějaké alespoň trošku zručné lidi? Musíš je připravit. Dostaneš nábojů, kolik si řekneš. Na tomhle šetřit nebudeme. Jestli se tam někdo postřelí, poletíš jako první.“

Muži naproti se začala potit pleš.

„Víte, že šetříme kde se dá, moc jsme toho nenastříleli, ze základního výcviku bych jich snad pár vybral.“

Rudě se rozsvítila kontrolka interkomu.

„Pane řediteli, kurýr právě doručil spěšnou zásilku z městského policejního ředitelství,“ ozval se hlas sekretářky.

„Hned si pro ni přijdu.“

Za chvíli již oba muži studovali útlou brožůrku s popisem disciplín.

1. Běh přes překážky 200m, poté 10 ran vstoje na vzdálenost 25 m, terč mezinárodní, kulatý s rozměry 20/50, povinná výměna zásobníku po 5-i ranách, čas na disciplínu 150 s
2. Střelec stojí zády k pěti otočným terčům ve tvaru figury, nabitá zbraň v pouzdře, po světelném signálu se závodník otočí a zahájí palbu, za 10 s  se terče uzavřou. Při nezasažení některé z figur – penalizace  -5 bodů
3. Závodník stojí se zbraní v ruce, v zásobníku 10 nábojů, ve vzdálenosti 10 m naproti němu, je postavena souvislá stěna z lepenky, široká 8 metrů, ve stěně je celkem pět otvorů, tři malá čtvercová okna, jedno větší okenní ve tvaru obdélníka a jeden dveřní otvor. Na signál rozhodčího se za stěnou rozjede terč ve tvaru pachatele s dvěma rukojmími po stranách. Střelec ihned zahájí palbu na pachatele, jenž se střídavě objevuje v otvorech. Střílí se dvě série jen po dobu pohybu terče zleva doprava. Penalizace -5 b za každý zásah stěny a diskvalifikace za zásah rukojmího.

 „Oni se fakt zbláznili, tohle je za 14 dní nenaučím, nemáme to jak natrénovat. Naše střelnice nemá ani otočné ani pohyblivé terče.“ pronesl zoufale instruktor.

„Je mi jedno jak se umístí, hlavně ať nikdo nezraní sebe nebo někoho jiného!“ prohlásil ředitel.

„To by šlo, vyberu ty, co už byli na vojně a začneme hned zítra, snad to dobře dopadne.“

„Je to ve tvém vlastním zájmu. Můžeš jít,“ zakončil ředitel a postavil se.

Druhý den ráno čtyři strážníci  v uniformách nervózně přešlapovali před dveřmi kanceláře instruktora střelby.

Bystroň právě dokončil kopírování propozic. Otevřel a oni vstoupili. 

„Takže pánové, tady je plán soutěže. Naučit nazpaměť,“ s vážnou tváří před každého z nich hodil příručku.

Chvíli bylo ticho, jak všichni pročítali drobné písmo.

Šéf si prohlížel jejich soustředěné tváře Všichni měli za sebou dvouletou vojenskou službu. Doporučili je i velitelé obvodních služeben. 

„To má být vtip?“ ozval se podsaditý mladík a hodil propozice na stůl, „za prvé, tady se to cvičit nedá a za druhé, do 14-i dnů se naučíme prd.“

„Hele nerozčiluj se, máte jediný úkol - nikoho nezranit, tedy ani sebe. Je to jasné?“ naštval se velitel.

„Jo, je mi to jasné, jenže tohle se jen teoreticky naučit nedá,“ ozval se tentokrát blonďák s modrýma očima.

„Všechno jde, když se chce. Budete cvičit otočky o 180 stupňů, ať nestřílíte do diváků. To ostatní je už snadné. Komu se to nelíbí, muže odejít!“

„Šéfe, je to dost divoké,“ pronesl třetí z nich, hnědovlasý svalnatec s ostře řezanými rysy.     

Čtvrtý stále ještě tiše studoval propozice. Ve svém nitru cítil zvláštní vzrušení, každou disciplínu si v duchu přehrával jako film. Nevnímal nic kolem sebe.

„Romane!“ vyštěkl na něj hlasitě instruktor, „ty mi k tomu nic neřekneš?“ Vzpomněl si co mu o tomhle člověku řekl jeho nadřízený. Je to samotář, ale poctivý, disciplinovaný a inteligentní.

„Promiňte pane Bystroň,“ promluvil konečně tichým, uctivým hlasem.

„Jen jsem si to přehrával v hlavě.“

Všichni se na něj otočili s pobavenými úsměvy.

„Jó, a na co jsi přišel?“ ironicky se tázal šéf střeleb.

„Věřím, že všechny mé střely půjdou ve směru terčů.“

„No výborně, pochopil jsi jádro problému. Všechno je jasné. Budete ve svém volnu chodit jednotlivě na střelnici a cvičit střelbu,“ vstal a zakončil diskusi.

Čtveřice se poslušně zvedla.

   Roman kráčel zamyšleně po chodníku a přemýšlel. Měl skrytou nenávist k systému. Odmalička byl k sobě tvrdý a snažil se všem okolo dokázat, že je lepší než oni. Začalo to již v základní škole, kdy musel neustále snášet narážky na svůj původ. Byl cikán. Vždy seděl v lavici sám.

   Nikomu neřekl, že už od 12-i let střílí závodně. Měl mistrovskou výkonnostní třídu. Byl to sport, jako stvořený pro něho – samotáře. Bojoval při něm jen sám se sebou. Marně se snažil dostat ke státní policii. Nepomohla ani jeho maturita. Vymysleli si na něj dětské nemoci, které prodělal stejně jako všichni ostatní.

    Teď přišla šance jim to vrátit. Musí se na to připravit.

V duchu si neustále promítal jednotlivé disciplíny. Chodil denně trénovt.

    Přišel den „D“.

Na palebné čáře moderní střelnice speciální jednotky,  se střídaly čtveřice soutěžících. Nejdříve první disciplína. Ozvěny výstřelů bylo slyšet na míle daleko. 

   Byla to přehlídka nejmodernější výstroje a výzbroje. Drahé, zahraniční zbraně, speciální pouzdra, kombinézy, vysoké kožené boty, kukly na hlavách.

   Přišli na řadu měšťáci. Na opasku se houpaly české pistole ČZ 75, hlavy zdobily černé brigadýrky. Na nohách polobotky. V mnoha  tvářích byly vidět pobavené úsměvy. Dokonce mají sebou i jednoho cikána!

Začala střelba. No to se dalo čekat. Nic netrefili.

    Druhá disciplína. Kukláči z URNY stříleli jako diví. Všichni tleskali.

Strážníci se otáčeli každý jinak, figury byly čisté. Všichni se smáli.

   Na výsledkové listině se objevili průběžné výsledky. Čtyřicet jmen pod sebou a vedle nich příslušnost k jednotce a počet bodů v jednotlivých disciplínách. 

   Závodníci se zvědavě tísnili v hloučku před tabulí. Horní příčky patřily bezkonkurenčně kuklám. Bodové rozdíly na předních místech byly minimální. Ale co to? Vedle neznámého jména na druhém místě byla poznámka MP (městská policie). Co je to za člověka? To bude nějaký omyl! Šuškali si navzájem. Však se na něj podíváme při finále.

   Roman jako obvykle v ústraní, připravoval mysl na poslední disciplínu. Zatím se mu dařilo držet krok vyrovnanými výsledky. Věděl však, že teď jde do tuhého. Stačí jedna malá chyba a vše je ztraceno. 

   Poslední, nejtěžší disciplína se dlouho chystala. Stěna byla přes celou šířku střelnice, takže se střílelo po jednom. Začalo se od zadu. Od průběžně nejhorších až po nejlepší. Soutěžící vypadávali jeden za druhým. Strážníci rozstříleli nejen rukojmí, ale i lepenkovou stěnu. Nikdo si nevšiml, že jeden z nich ještě nestřílel.

„Zásah rukojmího!“ hlásil vždy rozhodčí, „diskvalifikace!“

Všichni netrpělivě očekávali finále osmi nejlepších.

Pak to přišlo. Závodník na devátém místě.

    Rozhodl se střílet jen do velkých oken.

„Budeme počítat!“ v davu to obdivně zašumělo, znamenalo to, že rukojmí nebyl zasažen, „Osm! osm! sedm! šest! šest! čtyři!“ hlásil rozhodčí zapisovateli.

To je střelec! Šeptali si. Šest zásahů z deseti do pachatele!

 Další tři, jeden za druhým, nevydrželi psychický tlak a zasáhli rukojmího. Bylo to těžké. Úzký výsek pachatele, z obou stran ještě krytý rukojmími se střídavě objevoval v oknech stěny. Stačilo jen trošku zaváhat a byl konec.

    Další soutěžící zvolil taktiku. Nestřílel všech deset ran, ale jen osm. Riskantní, malé okna, vynechával.

„Počítáme,“ křikl sudí u závodníka na pátém místě, „sedm! sedm! pět! pět! čtyři! čtyři! tři! tři!“ Výborně osm z deseti!

Pořadí na výsledkové listině se měnilo podle počtu dosažených bodů.

   Snědý strážník studoval výsledky a v duchu počítal. Kukláč na třetím místě právě střílel. Pak půjde on. Podle svých výpočtů potřebuje 80 bodů na udržení pozice. To je dost. Musel by trefit deset krát osmičku. Pak ovšem nemůže taktizovat, musí využít všech deset nábojů v zásobníku.

   Přišel na řadu. Vešel do označeného prostoru. V davu to zašumělo. Cikán!

Zaujal střelecký postoj a pevně uchopil oběma rukama pažbu své devítky. Cvičně zamířil na první okno a upravil si polohu přešlápnutím chodidel.

„Připraven?“ zeptal se rozhodčí na palebné čáře.

Přikývl a jemně namáčkl spoušť. Bylo to dost riskantní, kdyby vyšla rána předčasně, byl by rovněž diskvalifikován. Teď už šlo ale o všechno.

   Terč se dal do pohybu. Byl jako ve filmu, který si již stokrát přehrál v mysli.

Mířil těsně nad spodní okraj malého okna. Objevil se rukojmí. Nechal jej přejet. Jakmile se ale muška jeho pistole dostala do oblasti pachatele, plynule a rychle domáčkl spoušť. Rychle přesunul záměrnou na další okýnko. Druhá rána. Třetí okno – třetí rána. Velké okno. Zamířil na levý okraj, kde se měl objevit terč. Teď! Prásk! Prásk! Dvojvýstřelem, pevně svírajíc pažbu, pokračoval dál. Dveře! Prásk! Prásk! Terč dojel na konec.Pak se přesunoval znovu na začátek. Chystal se na další sérii. Jde to dobře, pomyslel si. byl zvyklý hodnotit zásahy z pocitu jaký měl při výstřelu. Utíral si zpocené dlaně. Pak znovu pevně uchopil zbraň. Upravoval si úchop. V tom spatřil pohyb terče. Rychle zamířil. Nestihl to! Mezi diváky to opět zašumělo. Napjatě zírali na snědého střelce. Tohle nezvládne. Vynechal jedno okno. S hrůzou sledoval jak rukojmí mizí za prvním otvorem. Bude mu chybět zásah! Co teď? Pokračoval stejně jako předtím a připravoval se na poslední otvor – dveře. Všechno nebo nic! Zamířil co nejblíže k levému okraji, kde se měl objevit terč. Spoušť namáčkl až do krajní meze. Riskoval zasažení stěny, nebo předčasný výstřel.

 Prásk! Prásk! Prásk! Tři výstřely zaduněly rychle za sebou. Terč se zastavil v krajní poloze. Rozhostilo se ohromené ticho. Neuvěřitelné. Tři rány do dveří. Takhle zahodit dobré umístění. Vždyť už nemusel střílet všech deset ran. Všichni očekávali tvrdý verdikt – diskvalifikaci. Nezasáhnout rukojmího bylo tímto způsobem téměř nemožné.       

    Rozhodčí dlouho studovali sporný zásah za pomocí kalibračních přístrojů. Nakonec hlavní sudí prohlásil:

„Budeme počítat!“ přihlížející zašuměli potřetí.

„Deset! Deset! Deset! Devět! Devět! Devět! Devět! Osm! Osm! Osm! 90! Neuvěřitelné. To přece nemůže být pravda. Cikán!

Kukláči, včetně podplukovníka zalapali po dechu. Na startovní čaru se chystal  poslední závodník - šokovaný instruktor URNY. Stres byl příliš velký. Hned první  ranou zasáhl ženu znázorňující rukojmí.

    Vystavené, bohaté ceny pro vítěze, záhadně zmizely.

„Na prvním místě se umístil…“ podplukovník s ironickým úsměvem předával strážníkovi permanentku do fitcentra.

    Druhý den v kanceláři ředitele městské policie, šéf měšťáků hulákal na vítěze:

„Víte co jste způsobil?! Proč jste mi neoznámil, že máte mistrovskou třídu ve střelbě? Ministr vnitra pozastavil finanční dotace na výzbroj útvaru rychlého nasazení - sebrali jim Steyery a všichni dostali obyčejné Čezety - přišli o odměny. A vy!“ píchl mu prst mezi oči „jste bez osobního příplatku na celý rok! Je Vám to jasné!“

„Ano pane řediteli.“ Odpověděl cikán s úsměvem.