Usedání

             Usedáš v horečce svítání plamene na židli bez nohou v pravé poledne noci a krev, bujná kdysi jako hříbata vzpurně pohazující hlavou je zrosolovatělá jako staré víno v láhvi, kterou vykopal jsi v zahradě staré fary pod kořeny věčných dubů a z vína zůstala jen ta poslední kapka kterou pojíš a poznáš jak chutná všechno co bylo a zase přijde, ucítíš se ve všech dotycích, kterými se hladíš osamocen jako poslední strom, uvidíš se v tom rudém odlesku náhlého vědění věků nasadivších si kápi kata, toho směšného klauna z cirkusu mrtvých herců, pozřeš vůni tlejícího listí na hladině tmavých jezírek svých očí když podíváš se do tváře podzimu, vejdeš dveřmi do krajiny bezčasu abys poznal, že jsi sám svým prostorem, už nikdy se nenecháš spoutat nářky zbloudilých andělů do každodenní modlitby strachu, vyjdeš čistý z chrámu svého těla abys podaroval žebráky s tučnými konty posledním kouskem svého šatu ze světla všepronikajícího vidu a slechu.Jen usedni na trojnožku třetího oka a uvidíš světy jak rodí se a umírají v tvých horečkách poté co jsi prozřel mlhu zdání daného a jasného.Všechno je jinak až usedneš.