Bubáci z Pampelic

Potkávám je při cestě ze školy.

Za pěkného počasí sedí v Zahradě

povětšinou setkaní v kruh neustále

se obměňujícího společenství

žijícího na skluzavce do

masového hrobu

nenaplněných snů.

Pro mě povrchního snad.

Svobodomyslnost se kolem nich vznáší

a kolující váleček s načnutou Poezií

jsou stálými zákazníky v krámku s lehkostí bytí.

Jsou mladí a ztratili iluze.

Jejich cena se s nimi veze z kopce,

a přesto nabírají nové a nové nalezence.

Jsou ještě mladší a iluze jim zaslepují mysl.

Chtějí být hippies a batikované šaty je nespasí.

Chtějí nevázanou lásku a přesto se milují v párech.

     Když dovedou ovládat věčně klepající prsty, bubnují.

Do kolen, do trávy, své lásce po zádech.

A ten sled rytmů stírá jednotlivé údery

zapomenutých srdcí stáda.

Realita není.

Nekonečný přelud. Avšak.... dočasu.

Zbytek si poví pod zemí.