Tohle jsem prostě musel napsat II.

Mnoha lidmi proklínaný, mnoha lidmi zbožňovaný. Pán rozporu, démon vášně a elixír zapomnění. Dodává odvahy, ubírá soudnosti. Bez něj je dobře, ale s ním je blaze. Tak se jeví alkohol. Snad většina z nás, kromě těch největších puritánů, přišla již do bližšího kontaktu s touto metlou a přičichla si k slastem z jejího opojení. Říká se, že ty neabsurdnější historky píše sám život. Alkohol však dokáže zosnovat takové zážitky, které se za střízliva  jeví absurdně a neproveditelně. Pod vlivem moku člověk dokáže uvolnit své nejniternější touhy a vypustit je na povrch. Skryté vášně a odbržděná soudnost předvádí spolu s bujnou fantazií naprosté divy. Předesílám, že já nejsem vyjímkou a čas od času podnikám jisté očistné kůry svého vědomí s naprostým odevzdáním se různým společenským kratochvílím.

Ne jinak tomu bylo onen slavný den, kdy naplněn zvědavostí a tvůrčí iniciativou jsem se odebral na kýžený sraz podobně zhýralých jedinců. Popisovat samotnou akci nemá zřejmě smysl, protože se pranic nelišila od jiných podobných aktivit veselažádoucích tipů, co však stojí za pozornost je její závěr. Pod heslem „ Zrno zůstává - plevy odpadají „ jsem vydržel až do samotného konce akce, ba dalo by se říci až za samý konec akce. Za samý konec, tak by se dala charakterizovat situace, kdy všichni soudní a trochu vnímající již odešli do tepla domova či do náruče nejbližšího křoví a kolem vás již přešlapuje šenkýř, nervózně pobrukující něco o tom, že už vám nenaleje a že by jste měli vypadnout. Kdo to zná mi dá jistě za pravdu, když řeknu, že ta situace nastává vždy v okamžiku, kdy jste nejvíce vtipní a pro zbývající okolí pupkem světa. No tak takováto chvíle právě tehdá nastala a já nekompromisní situaci vyřešil podmíněným odchodem. Jako podmínku jsem si zvolil naplnění plastové lahve dvěma litry burčáku. Potácejíc jsem vyrazil do sychravého skororána pocucávající z lahve jak kojenec z prsu. Mé kroky však zadržel človíček, kterého jsem ten večer potkal. Objímající se s  jakousi dívenkou, která s ním evidentě nesdílela jeho touhu souložit, zadržel mé kroky a do ucha mi zašeptal bratrskou prosbu. Šlo mu prý o to, abych s nima chvíli šel jako třetí ucho, snad prý se nebude tolik bát a cestou prý ji ukecá. Nevím co to do mne vjelo, ale naplnil mne pocit důležitosti a já souhlasil. Cesta probíhala plná bujarého veselí a dvojsmyslného ostrovtipu. Na mysl se mi draly myšlenky dodávající mi falešnou naději, že si snad taky trochu smočím, když zaválím.

Prdlajz, nejen že jsem si nesmočil, ale nechali mně opuštěného a spícího na lavičce uprostřed Slovanského ostrova.

Probudil mne chlad a já po zhodnocení závažnosti situace obejmul zbytek burčáku v plastu a pocucávajíc vyrazil k domovu. Situace s orientací nebyla natolik složitá. Můj opojený mozek ji bleskurychle vyřešil a navigoval mé kroky podle Vltavského nábřeží. Vltava přeci teče pod Letnou a právě tam se nacházel můj pelíšek.