loď ( aneb pohádka o zlaté rybce trochu jinak...)

Zase jednou, jak myšlenky plynou. Nevím co s toho bude. Uvidíte... :-)

Nad mořem vyšlo slunce. Rudé paprsky osvětlovaly hladinu vody, jež vypadala čistá jako alabastr. Rybář pomalu vstával ke své každodenní dřině. Nasedl na loď a chopil se vesel. Byl to již velmi starý rybář. Starý jako moře, jako obloha. No možná ne tak moc, ale byl starý. Ve znavených rukou svíral veslo. Slunce se postupně prodíralo na oblohu. Rybář odrazil svůj člun od břehu. Postupně se pomalu dostával na otevřené moře. Má před sebou dlouhý den. Rozhazuje sítě. Snad bude úlovek alespoň takový jako včera. Rybář od té doby co mu umřela žena trpěl samotou.. Většinu času trávil ve své chatrči, a přemýšlel. Občas mu bylo smutno. Díval se na mořskou hladinu a plakal. Dovedl plakat. Plakal dlouhé hodiny. Plakal upřímně. Plakal jako dítě, které do svého pláče dává veškeré své city. Veškerou bolest lidského bytí. Veškerou bolest osamělosti. Prosil smrt, aby si pro něj už přišla. Na světě neměl nikoho. Nikoho, komu by chyběl, nebo kdo by pro něj v kostele zapálil svíčku. Obyčejný stařeček, který všechnu svoji lásku rozdal, a nyní nebyl nikdo, kdo by mu tu svojí dával. Loďka se kolébala a slunce již stálo vysoko nad hladinou. Rybář se chystal poprvé vytáhnout síť z vody, a vylovit pár rybiček. Přemýšlel o svém životě. Přemýšlel o nelogičnosti života. Z jakého důvodu si člověk nárokuje právo na štěstí, když celý život způsobuje utrpení ostatním tvorům a ostatním lidem? Kolik zabil ryb za svůj život? Kolik jich ještě zabije? Vytáhl síť a užasl. Síť byla plná malých rybiček, které rybář nikdy předtím neviděl. Rybky na něj upíraly své oči. Oči plné strachu. Rybář zaklepal sítí. Cosi se v ní zatřpytilo. Jen na krátkou chvilku. Třpyt se ztratil v záplavě rybích tělíček. Tolik rybek rybář nepotřebuje. Začal rybky po hrstech házet zpět do vody. Až najednou viděl opět ten třpit, který jej prve zaujal. Nevěřícně upíral své znavené oči na to co viděl. Rybka ze zlata. Pochopitelně jako každý znal tu pohádku o zlaté rybičce, jež splní všechna přání, ale kdo by věřil pohádkám. A rybka skutečně začala mluvit... "Rybáři. Vím, že jsi dobrý člověk. Proto jsem se nechala chytit. Prosím vyslov tři přání kdykoli budeš chtít a já ti je splním..." Rybář neřekl nic a rybku vhodil do vody. Otočil loďku a plul zpět ke své chýši. Na břehu vytáhl loďku z vody a posadil se na starou dřevěnou židli, kterou měl na břehu moře. Díval se na jeho hladinu. Přemýšlel. Byla už tma a rybář pořád ještě přemýšlel. Začínal pomalu další den a rybář přemýšlel. Postupně se na rybářově tváři rozhostil zvláštní výraz. Výraz člověka který dospěl pochopení, který dospěl vzácného rozhodnutí. "Rybko, rybičko zlatá.. Prosím připluj ke břehu a zkus dodržet slovo, které jsi mi dala.." Za chvilku zašplouchala voda a vynořila se z ní třpytivá hlavička. Rybář pokračoval: " Mé první přání je, aby život jednoho tvora na zemi nemusel být vykupován životem tvora jiného." " Mé druhé přání je, aby zanikla nenávist a zášť na světě a všichni žili v souladu a lásce.." " Mé třetí a poslední přání je, aby jsi ukončila můj život. Žil jsem již příliš dlouho a vzledem ke vzpomínkám na svůj život bych stejně nikdy nemohl být šťastný. " Rybička zesmutněla... "Rybáři, již jsem Ti řekla, že jsi dobrý člověk. Nebylo by pro mně většího potěšení, než splnit Tvá přání, ale bohužel to není možné. Tvé první přání: Musela bych změnit princip celého bytí v tomto světě. To není v mých silách. Tvé druhé přání: Dokud existuje závislost života jednoho na smrti druhého, nemůže být skutečné štěstí na tomto světě. Jediné přání, které jsem schopna Ti splnit je tvé poslední přání..." Rybář pokýval hlavou... "To jsem bohužel předpokládal. Ovšem musel jsem se alespoň pokusit.. Splň tedy mé poslední přání... Rybička vyskočila z vody a šplouchla ploutví o vodní hladinu. Rybář se změnil v lístek javoru. Vítr jej chytil a odnesl na mořskou hladinu... Lístek odplouval na klidné moře, do země klidu, míru a pohody....

---