TEMNOTA díl třetí

          A pak i ten poslední nadějný paprsek světla zmizel.

Šumění větru zesílilo, zvony už jsem přestal vnímat. Napínal jsem sluch, abych uslyšel to,co jsem pouze cítil. Ten pach byl všude, pach krve, smrti, bolesti a strachu. Nad vesnicí jakoby se vznášel mrtvolný oblak samotného ďábla. Koutkem oka jsem zahlédl pohyb. Chlad mi projel páteří a já jsem se bál podívat, co vzbudilo zájem mých smyslů, ale nakonec byla zvědavost silnější. Mezi domy jsem zahlédl siluetu muže. Chvíli jsem stál a upíral pohled na tvora, který se ke mně pomalým a šouravým krokem přibližoval. To,co jsem pocítil, byl snad strach, ale ani ten mi nezabránil v tom, abych se mu vydal naproti. Po pár krocích jsem se zastavil, čím blíže jsem mu byl,tím stísněnější pocit ovládal moje tělo a tím více zápach smrti sílil. Byl ještě daleko na to abych mu viděl do obličeje, ale přesto jsem v chůzi nepokračoval a jen tiše vyčkával na jeho příchod. Když se dostatečně přiblížil a já mohl rozlišit i malé detaily, nebyl to obličej, který mě upoutal jako první. Můj pohled zůstal na jeho břiše. Bylo rozerváno na cáry.V tu chvíli jsem pochopil s kým mám tu čest, ano,byl to ten sedlák,  kterého jsme potkali na kraji vesnice.

          Ucítil jsem, jak se ke mně můj syn zezadu přivinul, jeho strach pomalu přecházel do mě. Setkal jsem se v životě se spoustou úkazů, ale všechny se daly logicky odvodit, nebo porazit hrubou silou či inteligencí. Však tohle můj mozek odmítal přijmout. Netušil jsem, a snad jsem ani tušit nechtěl, co se tady děje. Mrtvý muž se ale ke mně blížil se stále větší odhodlaností a rychlostí, jednou rukou si přidržoval střeva, která mu vylézala z otevřeného břicha a druhou měl napřaženou před sebe. Jeho pohled byl zkalený, ale zrak v tuto chvíli nehrál žádnou roli. Hlavním smyslem tu byla jeho touha a chuť po jídle. S chrčivým zvukem se ke mně blížil. Nevěděl jsem co dělat a raději jsem ustoupil o pár kroků zpět, vlastním tělem kryl jsem svého syna. Tasil jsem meč ,a ač znechucen, pohlédl jsem mu odhodlaně do tváře.

          Byl ode mě snad dva kroky, když se nečekaně zastavil. Jeho nerozhodnost mě zmátla, ale mou pozornost upoutal nenadálý silný vítr, který se nečekaně zvedl. Musel jsem si zakrýt tvář rukou, aby mě malé drobné částečky prachu příliš neoslepily. Neustále získával na intenzitě. Vzal jsem do náručí svého syna, snažíc se ho ochránit před neúprosným větrem a mé myšlenky na mrtvého muže se pomalu vytratily. Stejně tak nenadále jako vítr přišel zase ustal. Rozhlédl jsem se kolem sebe s nadějí, že muž byl pouhým přízrakem, ale jeho pevná silueta nezmizela, naopak, přibyly další. A bylo jich tolik. Všude kolem mě byly mrtvolné oči, které na mě hleděli, ne s nenávistí, ale ani ne s láskou. Jen tam tiše stály, však žádný z nich se ke mě nepřiblížil. Pach krve a smrti zesílil. Mrtvolné ticho jako kdyby se prohlubovalo. Snad čekali na můj první krok nebo na povel?

          Hlavu mi zaplnil zpěv. Kdosi zpíval píseň o padlých andělech, o ztracených duších, které se dobrovolně přidali k prokletým a přišli na zem, aby ji ovládli, protože ti, kteří páchali zlo, přivábili prolitou krví ty, kteří vládnou peklu, ty, kteří budou zakrátko vládnout zemi. Ty pro které je krev tak cenná, jako pro chamtivce diamanty. Chtěl jsem se bránit, proti této temné písni, ale má zvědavost mi nedala a já pokorně naslouchal sladkému hlasu, sladkému jako krev. A ten vábivý zpěv pokračoval dál v příběhu temných.

My jež vládneme podzemí, jsme přivoláni byli hlasem krve,

která byla prolévána a kterou jste bez špatného svědomí mrhali!

Čas lidí právě skončil, čas prokletých začíná.

Vy, co zaprodali jste vlastní zemi pro vaše dobro a bohatství

Slyšte! Nadešel začátek konce!