Lom

     Sedím na okraji srázu a civím do propasti, která se otevírá přede mnou. Starý lom, opuštěný a zapomenutý, občas snad navštěvovaný milenci, hledajícími klidné soukromí, je nyní tichým svědkem mého trápení.

     Sedím a zírám před sebe. Rosa sotva stačila oschnout, když slunce před malou chvilkou svými paprsky pohladilo hřbet starého lomu. Nevnímám krásu vzrostlých borovic, majestátně se kývajíc v čerstvém jarním ránu. Hlavou mi letí vzpomínky mého života.  

     Promítám si jeho útržky, jako ztřeštěný, bláznivě slepovaný starý film. Oči mi zalévají slzy a hrudník tiskne bolest, která vychází odněkud zevnitř. Hluboce dýchám a vnímám pouze hloubku pode mnou.

     Dno lomu je vzdálené asi dvě vteřiny letu. Je to hodně, či málo? Nevím. Nezajímá mě to. Vím, že pro mě život ztratil smysl. Pro své okolí zřejmě spokojený muž, zde nyní sedí a slzy mu tečou po tvářích. Jako malému klukovi, kterého máma přistihla, když míčem rozbil okno. Nejsem však malý. Jsem dospělý muž, který má možnost volby a má volba je v tuto chvíli jasná. Vnímám zcela jasně bezvýchodnost svého současného života.

     Těžko byste hledali konkrétní důvod mého rozhodnutí. Zřejmě byste ho ani nepochopili. Já však cítím, že můj život se ocitl ve slepé uličce a není cesty ven. Jako v silném závodním voze se řítím proti stěně na konci ulice a vím, že nemohu zabrzdit.

     Slzy mi stékají po tvářích a vzlyky cukají celým tělem. Kde se stala chyba? Na které křižovatce mého života jsem zapomněl odbočit? Tyto a podobné otázky mě pronásledují poslední dny a noci. Pronásledují mě v noci, když se mokrý potem budím a třeštím oči na prázdný bílý strop. Pronásledují mě ve dne, kdy místo soustředění se na práci, zadržuji slzy a tvářím se jakoby nic. Uvědomění si neřešitelnosti mých problémů mě dovedlo až sem. Na okraj starého opuštěného lomu.

     Sleduji okolní krajinu a vím, že za okamžik bude po všem. Jsem připraven opustit své děti a ženu. Jsem připraven opustit vše krásné na této planetě. Sám, ve slepé uličce, ze které není jiná cesta. Cesta, na jejímž konci je tvrdé dno starého lomu.

     Vstávám. Stačí jeden krok a je po všem. Stojím nyní na okraji hrůzného srázu a hledím dolů. Pociťuji strašnou bolest na prsou. Cítím, že nejsem natolik silný, abych se odhodlal k tomu podle mého, nejlepšímu řešení.

     Poodstoupím a slzy mi tečou po tvářích. Pomalu se otáčím a jdu lesem pryč. Pociťuji v sobě určitou změnu. Jako bych prohlédl. Vnímám pojednou jinak svět kolem sebe i jeho problémy. Stále pln bolesti jdu lesem, ale již nelituji své slabosti, kvůli které jsem se neodhodlal učinit poslední krok v mém životě.

Epilog:     Nikdy neodsuzujte lidi, kteří se rozhodnou dobrovolně odejít z tohoto světa. Nešpiňte jejich památku. Možná právě vy jste je zahnali do jejich slepé ulice. Možná právě vy se jednou v takové ulici ocitnete a třeba budete statečnější než já. Lituji vás.