Kakao

Pocházím z nemajetné větve jedné obyčejné české rodiny. Moji rodiče nikdy nevlastnili žádnou nemovitost a tak není divu, že jsme dovolenou prožívali klepajíc se zimou zabaleni ve spacákách na matračkách někde ve stanu uprostřed veřejného tábořiště nebo v lepším případě autokempu. Každým rokem se naši snažili překvapit naše dětský dušičky krásami všemožných koutů naší krásné vlasti. Když jsme byli malí, objevovali jsme krásu Slovenska a tamních vysokých hor, o pár let později jsme objevovali Moravu a v době kdy jsem měl v kapse svojí první občanku, stál náš stan na vyhrazeném placu pro čecháčky u jezera Balaton. Hned vedle rušné železniční trati.
Maminka s tatínkem vždy vybrali dva týdny uprostřed letních prázdnin, které podle dlouhodobých předpovědí slibovali naprosto idylické počasí a teploty blížící se tropickým hodnotám. Jednou to fakt vyšlo. Byl to divnej rok. Naší osvoboditelé přišli o zbožňovaného státníka, teta od Písku přestala poslouchat vysílání Hlasu Ameriky a ségra poprvé přinesla v žákajdě dvojku z češtiny. Opět jsme spali ve stanu, každej ve svém spacáku odporný barvy, na věčně se upouštějících matracích a s kulisou zbučících kousavých komárů.
Naším dočasným letoviskem se ten rok stal autokemp u rybníka Sykovec, kousek od Žďáru nad Sázavou. Již rok před tím jsme tudy projížděli a rodičům se zde líbilo. Počasí nám opravdu přálo. Přes den bylo nechutný vedro a tak jsme se pořád jen čvachtali v rybníku, vystavovali svá těla sluníčku, stavěli hrady z písku, večer pak už v chládku kempu seděli u ohně a poslouchali chvástavá vyprávění dospěláků.
Na jednom z nemnoha nákupů, kdy jsme doplňovali zásoby základních potravin vhodných pro stravu táborníků naše mamka koupila i velkou půlkilovou pikslu kakaa, to prý abychom každý ráno neohrnovali nosy nad výborným ruským čajem. Mňam, kakao já můžu do dneška, ale tenkrát se to všechno tak nějak zvrtlo. Osud tomu asi tak chtěl a právě tu žlutou pisklu s hnědým práškem mi jedno dopoledne postavil do cesty. Zbytek rodiny hrál bedmington a já jen tak zevloval u stanu a koukal co bych sežral. A v tom jsem zahlédl již zmiňovanou pikslu. Mé ručičky se jí okamžitě chopily a bez rozmyslu jsem si sladkým práškem začal vyplňovat dutinu ústní. Byly to okamžiku rozkoše, které může zažít jen někdo, kdo má kakao opravdu rád. Nějak se asi v tu chvilku zastavil čas a do reality mne vrátil až okamžik, kdy byla krabice od kakaa ouplně prázdná. Celý rudý v tuše blížícího se průseru jsem krabici umně zamaskoval až na dno koše s potravinami a nenápadně se vytratil ze stanu, ke kterému jsem se přiblížil až v čase oběda.
Zatím se zřejmě na nic nepřišlo neboť jsme se sesedli na kempinkové židličky nad talíři s vařenými kolínky a nějakým masem s úsměvem na tvářích. Oběd byl tak dobrý jak jen dovolovala kulinářská představivost a hned po něm jsem se svalil na deku před stanem a čekal až někdo umeje nádobí a zavelí k odchodu k vodě. Tak si tak ležím a najednou cítím, že asi budu muset jít na velkou. Pocit stále sílil a já se tedy zvedl a šel si stoupnout do fronty před vymoženost každýho pořádnýho autokempu. Fronta nebyla velká, ale spousta lidí zřejmě měla akutní střevní problémy. Když se na mě konečně dostalo a já usedl na zahřáté prkénko po nějakým brněnským špekounovi, začal můj problém. Seděl jsem v kabince s pomalovanými stěnami dobře aspoň dvacet minut. Podle hlasů zvenčí jsem tušil, že až vylezu, někdo mi pěkně vynadá. Jenže já nemohl vylézt. Břicho mě bolelo jako čert, jak se tam uvnitř z kakaa vytvářela biologická bomba. Co chvíli jsem zkoušel akustiku maličké cimry a za každý zvuk se šíleně styděl. Tlačil jsem jak o život, ale stále nic. Začínal jsem tušit, že se se mnou děje něco podivného.
Asi po hodince jsem celý zpocený a pokroucený bolestí vylezl ven. Bohužel bez výsledku. Doplahočil jsem se až ke stanu, kde už všichni netrpělivě čekali na odchod k vodě. Prohlásil jsem, že kolínka už nikdy nebudu jíst, čímž jsem si vysloužil ostré pokárání. Když jsem prohlásil, že mi je blbě a že k vodě dnes nejdu, všichni nakvašeně odešli beze mne. Já se svalil do stínu na deku a tiše úpěl. Zas tak tiše ne, protože i přes můj vnitřní nesouhlas jsem vytvářel v kempu výbušné prostředí. Bylo mi fakt dost trapně a tak jsem zavřel stan a už skoro po čtyřech jsem šel znovu zkusit štěstí. Tentokrát ale ne na hajzlíky, ale do lesa přes silnici. Vzal jsem si k tomu ze své skrýše i krabičku cigaret a sirky odněkud ze Sušice. Jenže ani zdravé prostředí lesa mi nijak nepomohlo. Vykouřil jsem aspoň pět cigaret a bylo mi ještě hůř. Lejno bylo na krajíčku, ale ne a ne ven. Tlačil jsem jako nikdy v životě, dokonce se mi i začaly po tvářích koulet slzy, ale nepomáhalo to.
Po další hodině ukrutnejch bolestí břicha jsem se opět natáhl na deku u stanu a v duchu se začal modlit k andělíčkovi strážníčkovi abych se mohl vysrat. Spílal jsem si do debilů, ale nepomáhalo to. Zkoušel jsem všelico, pít mlíko, vodu, ale bylo mi stále hůř a hůř. Dokonce jsem začal přemýšlet o tom, že vyhledám nějakou odbornou pomoc, ale stud mi nedal. Už skoro brečíc jsem opět zalezl do kabinky, kam mne kupodivu pustili staří páprdové ve frontě. Zřejmě se jim zželelo mladýho kluka se slzami v očích.
Zkoušel jsem tlačit, klepal jsem v bolestech nohama, toaleťákem si utíral tváře, ale moje snažení bylo k ničemu. Stále více jsem nabýval dojmu, že už z toho záchodu nikdy nevylezu, že asi prasknu a všude kolem na stěnách kabinky budou kakaový skvrny. Při týhle myšlence jsem se fakticky naplno rozplakal. Každýho kdo klepal na kabinku a ptal se co mi je, jsem posílal vulgárně dělat to co mne zrovna nešlo. A pak nastal ten okamžik o kterým tohle vlastně všechno je. Okamžik, kdy se čas zastavil, nebe seslalo na zem přes eternitovou střechu svoje všeléčící paprsky a já se začal vyprazdňovat. Nikdy v životě jsem pak už podobnou slast nezažil. Měl jsem pocit, že jsem se právě znova narodil, pocit neskonalého štěstí a úlevy. Překrásný okamžik …
Mamince jsem pak z vlastních naspořených úspor kakao zaplatil. Tenhle sladkej hnědej prášek mám i přes všechny útrapy stále rád a do dnešního dne je to pro mě takový jakýsi malý slavnostní nápoj:-) Jen už od té doby nějak místo celý piksly uspokojí mé chutě tak maximálně tři lžičky …

---