Taková zvláštní svatba

Bylo, nebylo....:-)

„Tak pojď, praštíme do toho“, stihl mi ještě Pavel říct, než mě chytil za ruku a dotáhl k úřadu. Tak strašně jsem se na to těšila a teď jsem měla pocit, že nevím, co dělám. Dostala jsem tak šílený strach, jako ještě nikdy. Celý týden jsem si ve snu představovala, jaké to bude, až si vyměníme prstýnky. Jaké to bude, až zmizí všichni z dosahu a my dva budeme spolu. Jen sami dva a možná, že úplně jiní, svoji. Teď jsem viděla ty natěšené obličeje všech lidiček okolo. Tetičky a strýčkové, babičky a dědečkové, sestřenky a bratranci, které jsem neviděla od svých pěti let. Ještě mi zní v hlavě slova mamky, když říkala: „Ty pozvem, ty jsme dlouho neviděli. No a tetička z Lípy ta bude mít jistě radost, že už se vdáváš. No vidíš, taková velká holka a já si myslela, že je ti ještě pět.“ Taťka ten to konstatoval jen pobaveným pohledem a úšklebky. „Jen ať si holka zkusí, co to je manželství“. Ten den jsem s radostí musela konstatovat, že u nás byl nádherný blázinec, ale co teď. Moje ruka se hřála v Pavlově a já jsem se v tu chvíli chtěla vytrhnout a utíkat. Ne pryč jen od Pavla, ale také od všech těch, kteří se sejdou jen na svatbách a pohřbech. Věděla jsem, že je vidím teď a podruhé se se mnou setkají, až někdo zaklepe bačkorami. Divila jsem se, copak nikdo nevidí, jak křičím? „Podívejte se na mě“ volaly všechny moje pohyby, pohledy, dotyky vůči okolím. Ale nikdo se nedíval na mě, na Terezu, každý viděl jen bílé šaty vdávající se nevěsty. „Dost“, okřikla jsem se snad po sté, „copak to nemá být obráceně?“ Nemá se náhodou ženich bát manželství? Něčeho, co mu dá oprátku na celý život? Vlastně jsem nikdy ani pořádně nepochopila, proč kluci se ptají na to „vezmeš si mě“. Stejně to nakonec rozhodne holka. Asi nechápu spoustu věci a v tu chvíli jsem měla v hlavě beztak jen zmatek. Vrátila jsem se do reality. Vyžadovali to stejně všichni a hlavně Pavel. Přitočila se ke mně ségra, která měla pusu od ucha k uchu. „Tak vidíš“, řekla posměšně, „pak kdo do toho praští dřív“. Vždycky jsem to přála jí, nechápu, proč jí to nevyšlo, ale nad tím jsem nechtěla přemýšlet. Nechtěla jsem přemýšlet nad ničím a dělala veškeré věci automaticky. Když jsem si „JÁ ROBOT“ stoupla vedle taťky a ten mě s vážnou tváří chytl pod paží, začala jsem vnímat. Zněla mi v hlavě slova jak z čítanky. „Tak Terezo, nejprve úsměv, ten je nejdůležitější. Pak dát do očí jiskru, trošku vnímavou, trošku zasněnou. Narovnej se a jdi.“ Hlas, který mi udílel pokyny jsem slyšela jen já. S pohledem zabodnutým nejprve do neurčita jsem postupně objela celý sál. „Au“, zareagovala jsem bezhlasně, když první ostrý tón se zabodl do mé mysli, jako jehla když zajede bez obtíží do kůže. Při prvním kroku jsem plakala. Ne, věděla jsem, že to nikdo nevidí, ale plakala jsem. Věděla jsem, že je všechno naruby. Takhle to nemělo být. Pavel měl být jen někdo, koho jsem znala. Nebyl to ten, který byl MNOU. S každým dalším krokem jsem věděla to, že chci omdlet. V životě se mi nestalo, že bych klesla do mdlob, takhle se ničemu neuteče, a proto mi bylo jasné, že ani teď to nebude jinak. Bože, snad stokrát jsme si s Pavlem povídali o svatbě....a nebo si to povídal jen on se mnou? Byla tady spousta příbuzenstva a já jsem se nechtěla dívat ani na toho nejmenšího tvorečka, který tu byl se mnou, s námi. Zavřela jsem oči, ale hudba zněla dál. Chtěla jsem jen jedno, rozběhnout se pryč, sednout si pod strom a poslouchat to ticho. Poslouchat to, jak se mnou to pro někoho NIC mluví. Jak my říká, BUĎ a hladí mě svými tóny pomyslného „ničeho“. V touze, aby to tak bylo, jsem otevřela oči. Ne, věděla jsem, že to bude tak, jak to být mělo. Když jsem řekla „ANO, to chci“. Tenkrát, když jsme o tom rozhodli, jsem nemyslela nad tím, co chci já. Bylo tam jen to, „Proč ne, vždyť už je mi 22, tak proč ne?“. Došli jsme až ke slovům, která nás měla spojit, spojit na dobu delší, než jen si CHCI představit. V tu chvíli jsem nemohla říct NE a odejít, i když impuls k tomu, byl silnější než já. Všichni se na nás dívali, úsměv na rtech a slzy v očích. A já stále křičela jak malé dítě. Nevěděla jsem co dělám, když jsem tichým hlasem řekla: „PARDON“ a rychle se otočila a zmizela pryč ze sálu. Nikdo nestihl nic poznamenat a ty figurky, co seděly v sále se ani nepohnuly. Snad jen úsměv jim trošku zvadl, ale věděly, že musí počkat, počkat na mě. Snad nikdy na mě nemusel nikdo čekat, nikdy jsem nepřišla pozdě a najednou jsem si uvědomovala, že dělám něco jiného, než se čeká. Vyběhla jsem z budovy, zula boty a doběhla do lesíku, který byl hned za úřadem. Věděla jsem, co dělám, ale nechtěla jsem vědět. Běžela jsem hlouběji. Cítila jsem, jak se mi trhají silonky o větvičky a kamínky, které ležely ledabyle na zemi, ale nevnímala jsem bolest, když se mi zabodávaly do nohou. Doběhla jsem ke stromu, přesně takovému, který jsem viděla v síni se zavřenýma očima. Opřela jsem se o chladivou kůru stromu a nemyslela, jen poslouchala. Věděla jsem, že se na mě někdo dívá, ale nechtěla jsem se na ten svět dívat, jen ho cítit. Vychutnat si to, že se nevidím, že nevidím to, co nechci vidět. Na nos mi dopadla kapka. Začínalo pršet. Bezmyšlenkovitě jsem nastavila tvář dešti. Krásně prší. Bylo mi jedno, jestli mám na sobě bílé šaty, sváteční účes a silonky. Byla jsem na chvilku jen vílou, co stojí v lese. Bosá, rozcuchaná, bez šatů. Cítila jsem se tak. Stál tam kluk. Otevřela jsem oči a dívala se na něj. Celá zmoklá si ho prohlížela stoosmdesáticentimetrová víla s šedýma očima. Prohlížel si mě. Jeho oči se vpíjely do mých. Věděla jsem, on ví, že křičím. Věděla jsem, že mi rozumí. Byla jsem v tu chvíli jím a on byl mnou. Přišel ke mně a rozpustil mi vlasy. Mokré hnědé pramínky mi popadaly a nepříjemně se přilepily na záda. Odhrnul je a zeptal se je: „můžu?“. Dostala jsem pusu na tvář se slovy: „Hodně štěstí, nevěsto.“ Jedna věta a jak dokáže udeřit. Smutně jsem se usmála, bylo to zvláštní. Bez jediného slova sebrala boty a vrátila se do sálu. Všechno jako před tím, měla jsem pocit, že se zastavil čas. Až teď jsem si uvědomila, jak musím vypadat. Nevěsta, která má rozpuštěné mokré vlasy, promáčené šaty, roztrhané silonky a boty v ruce, to je katastrofa. Přesto se Pavel jen usmál a pohladil mě po tváři. „Dobrý?“, bylo to první, na co se zeptal. „Dobrý“, odvětila jsem a řekla svoje „ANO“. Myslím, že jsem v tu chvíli plakala míň. Myslela jsem na to, co se stalo v lese. Myslela jsem i na Pavla. Myslela jsem i na lidičky v sále. „Tak“, řekla jsem si, „teď je všechno u konce a všechno na začátku“. Ne, vážně jsem si myslela, že všechno končí. Jen nám popřejí gratulanti a bude to. Jeden po druhém nám podávali ruce. Smála jsem se, odpovídala, dokonce i vnímala. Potom jsem stiskla ruku, kterou jsem znala, jako by byla moje vlastní. Zvedla jsem oči. Ozvalo se jen: „Jak jsem už řekl, hodně štěstí, nevěsto“...........

---