dědeček Jehlička

V jednom zprivatizovanym království, kde ještě nevymysleli ani pastičku na myši, a tak museli hubit ty potvory po staru řevem, vládl spravedlivý a všemi lidmi milovaný král Vydřiduch zvaný mezi poddanými vychcánek. No a ten měl syna. Já vim, že jste čekali dceru, ale ten rok se nějak špatně urodilo tak se králi narodil kluk. Ani v království však nikdo nečekal syna a proto jim následník trůnu udělal pomyslnou čáru přes rozpočet. Jeho otec Vydřiduch zvaný mezi poddanými vychcánek si s tím ale nemínil dělat hlavu a proto dal chlapci už předem vybrané jméno. Ludmila sílil a rostl jako z vody. Neuplynulo ani dvacet let a už mu bylo devatenáct. Na neštěstí si ale jeho otec, král Vydřiduch zvaný mezi poddanými vychcánek, vzpomněl, že příslušníci jejich rodu musí před převzetím rodinné manufaktury vykonat hrdinský čin. Zavolal si tedy milého Ludmilu ke trůnu a povídá mu:" Poslouchej, Ludmilo, porád se enem zušlechťuješ v královské posilovně, potápíš v královským bazénu a stravuješ ve Švajcíkovo Holywodjídelně. Tak s tim je konec. Musíš jít porazit draka nebo alespoň dostudovat s vyznamenáním práva." Ludmila bohužel právě před chvílí dokouřil své denní kilčo trávy a tak nepostřehl z otcovy promluvy skoro nic. Jsa si ale vědom toho, že otec s ním mluví vždy jen o důležitých věcech, podařilo se mu párkrát kývnout ztěžklou hlavou a vyloudit něco jako souhlasnou odpověď. Hned druhý den si tedy Ludmila vybral tu nejlepší Harleiku z otcových stájí, vybavil se penězi, boxerem a LSD a vyrazil do širého světa. A jak tak jede, napadlo ho, že vlastně ani neví, jak takový drak vypadá. Hodil tedy smika a že se jako pude táty zeptat, jak má takovej drak vypadat. V té chvíli se ale dostavil jeho věrný přítel apsťák a Ludmila si prostě musel šlehnout. V té chvíli se tam objevil prašivej dědula s prázdnou stříkačkou a mlsně pokukoval po Ludnilovi, jak si vychutnává drogové opojení. Ludmila byl pacholek ve skrze dobrý a tak, když se stařešina přivtírnul blíž, nabídl mu Ludmila něco ze své dávky. A dědek nezaváhal. O chvíli později se rochnil vedle Ludmily a spokojeně vrněl. A jak oba procházejí tou svojí rajskou zahradou, povídá najednou děda:" Tak hele, Ludmilo, já nejsem jenom tak ňákej vobyčejnej dědek kterej žebrá vo dávku na den. Já jsem totiž kouzelnej dědeček Jehlička a tobě teďka musim splnit tři přání, páč se ukázalo, že nemyslíš jenom na svoje žíly, ale chceš sebou pod drn vzít eště další. Takže až budeš potřebovat mojí pomoc, stačí říct: Jehličko, jehličko, píchni mi maličko a já, pokud nebudu v delíriu, ti přispěchám na pomoc." Načež zmizel. Ludmila chvíli civěl na místo, kde stál jeho návštěvník a přemýšlel, jestli nebyl jen produktem kvalitního zboží. A pak ho napadlo, že jestli to nebyla jenom drogová vidina, tak by se šiklo to vyzkoušet. Chvíli se pokoušel našpulit pusu a po chvilce se mu podařilo vypravit ze sebe žádanou formulku. Ozvalo se plonk a vedle milého Ludmily stojí dědek Jehlička, vyndá žváro z pusy a povídá:" Sakra, to byl fofr. Tak vo co jako kráčí?" Ludmila se vyjádřil o svém problému s hrdinským činem a nadhodil, že by mu mohl Jehlička teda píchnout. Dědula se zamyslel až to zabublalo, potáhnul a pak povídá:" Hele, Ludmilo, to by šlo. Za támletim lesem je království, kde už pár let dřímá v kómatu docela fešná princezka. V jejím království to trochu přehnali s pěstováním trávy a jednou se už neprobudili. Vod tý doby to tam narostlo do takových vejšek, že když se někdo pokoušel tu kočku vysvobodit tak se tam ukouřil k smrti." Ludmila se pokusil zamyslet, ale nešlo to tak kejvnul na znamení souhlasu a ještě než kmet zmizel, vmáčknul mu do ruky balíček koku na lajnu, aby se mu líp dejchalo. Ke sklonku dne vážně narazil na honosně vzrostlé pole gandži. Plivnul si tedy do dlaní a začal si balit prvního džointa. Najednou ale zjistil, že nemá sirky. Polil ho studený pot. To by byly špatný konce pomyslel si a bezradně se rozhlédl po okolí. Jeho pohled padl na hromadu jehličí spadanýho ze trávou udušenýho smrku. A najednou ho to trklo. Vykřikl:" Jehličko, jehličko, píchni mi maličko, potřebuju kurva ňákej voheň." Ozvalo se plonk a na trávě před jeho nohama ležel nádhernej zipák. Ludmila se pousmál a dal se hned do díla. Hulil tři dny a tři noci, než se prohulil skrz ten propletenec marjány. Třetího dne se konečně dostal ke věži a dveřím do ní. Típnul posledního špačka a vydal se po točitých schodech na věž. Tam, v malém pokojíku, nalezl spící princeznu. Těď, když byl zhulenej jak doga, se mu zdála ještě krásnější než na obrázku, kterej mu ukázal dědula. Ale jak jí probrat. Ludmila moc dobře věděl, že by jí pomohla přímá aplikace inzulínu do krve, ale svůj kufřík s inzulínovými kapslemi nechal doma a to bylo zatraceně daleko. Smutně se díval na krásku v deliriu a totálně nic ho nenapadalo. Pak se v místnosti ozvalo zakašlání. Ludmila se otočili a na prahu stál Jehlička s jeho kufříkem. "No, řikal jsem si, že tě asi nenapadne mě zavolat, a tak jsem přišel sám. Tak, tady máš kufr z inzulínem a sme si kvit. Měj se." Řekl a byl pryč. Ludmila odborně vstříkl princezně do žíly inzulín a ta ulehčeně vydechla a otevřela oči. Když ho viděla skočila mu do náruče a zeptala se jestli náhodou nemá tripa. Když jí řekl, že jo, tak se do něj zamilovala na první pohled a slavili velkou svatbu, na kterou pozvali všechny lidi z okolí. A jestli si nepíchli císařskou, tak tam žijí až do dnes.

Konec