vločky 01

Vločky

Země se oblékla do bílé krajky. Z nebe se snášely bílé chladné věci a zachytávaly se na všem co bylo tak hloupé nebo mrtvé, aby to neuteklo a neschovalo se. Některé věci hned roztály. A některé si udržely svůj chlad a chytaly se za ruce a vytvářely závěje kyprého nadýchaného sněhu. A tyhle závěje se střídavě nadouvaly a zase splaskávaly, jako kdyby byly nějakým obrovským bílým srdcem.Buch buch, buch buch. Chladné bílé věci se neskutečně pomalu sunuly po spojnici nebe - země a někdy se stalo, že se zastavily úplně. Stromy s bílou čepicí na korunách se vytáčely a kroutily a snažily se vyhnout padajícím věcem. Docela se jim to dařilo. Kousek vpravo zela obrovská tlama nějakého netvora a občas pohltila člověka, který se nad tím šťastně usmíval a někdy měl i dávivý záchvat smíchu. Oblečení lidí sem tam duhově svítilo a házelo barevné stíny všude okolo. Hlava mu padla na jednu stranu. Flash. Zavřel oči, ale výjevy nezmizely. Chladné věci dál padaly, jen teď vytvářely při letu kudrdlinky a podivné obrazce. Ze sevřených úst mu uniklo zasmání. Hned si uvědomil, že neví čemu se smál. Udělal to znovu. Che che che. Rozkašlal se. Chladné bílé věci se rozprchly, ale stejně nebylo vidět na krok. Pak se zase zatáhly jako opona a prováděly tu svoji podivnou a napínavou akrobacii. Vstal a udělal krok. Nějaké ostré zuby se mu zakously do holeně a snažily se z ní vyrvat kost, maso a kůži. Překvapeně si uvědomil, že zapomněl otevřít oči. Zkusil to. Nepřišlo to hned. Podařilo se mu to až na třetí pokus. Asi to neměl dělat. Udělalo se mu špatně. Ztratil rovnováhu a převrátil se nazad. Padal pomalu. Jako když se ze stromu snáší list. Vzdaloval se od lavičky, která stála tak těsně před ním, že uvažoval, jestli nebyla někdy jeho součástí. Klesal a klesal, až měkce ulehl na chladné bílé věci, které se vylekaly a pokusily se utéct zpod jeho zad. Ležel. Nebyl si jistý, jestli má zavřené nebo otevřené oči. Pokusil se zamrkat. Svět se dostal do obrovského mixéru a šíleně rychle se otáčel. Letěl dolů. Hrozně rychle padal a liboval si jak to fouká. Nejednou ucítil zase stisk čelistí. Na hlavě. "Asi jsem spadl na rotační nože mixéru" projelo mu hlavou a on viděl jak ta věta prorazila lebeční kost a začala z ní stékat kapka krve. Zpanikařil. Představoval si jak mlátí rukama kolem sebe, ale nevěděl jestli to opravdu dělá nebo ne. Možná i zakřičel. Hlavou mu prorůstal strom a větvemi se zarýval do mozku. Teď už určitě křičel. Najednou clonu bílých věcí, které se mu snažily zacpat ústa někdo rozhrnul. Viděl rozmazaný obličej. Pitvořil se, deformoval pusu do podivných obrazců a otvíral a zavíral oči. Nechápavě na ten obličej hleděl. Bolest začala ustupovat. Tělo se mu pomalu nafukovalo a jak zvětšovalo svůj objem, stávalo se těžší a těžší. Tvář zmizela. "Určitě se polekala toho nabývajícího těla" pomyslel si a začal hledat jazyk aby zavolal, že se nemusí bát, že jí nic neudělá. Ale jazyk ležel někde v puse a ta se pořád zvětšovala a on ho nemohl najít. Nechtěl už zůstat sám. Chtěl zase aby ta tvář dělala pitvorné ksichty a bavila ho. Ale ztratil se ve vlastních ústech. A nemohl už ani hýbat nohama. Až po kolena se mu zabořily do slin a pořád kynuly. Cítil hroznou únavu. Sedl si a zabořil tak zadek do slinového lepidla. Někde v dálce zahoukala sova. Ohlédl se líně směrem, odkud slyšel ten její hlas, ale nic neviděl. Houkání sílilo, ale zároveň ho obalovala pěna slin a oddalovala od jeho uší. Sova asi letěla k němu. Houkala pořád víc a víc a tišeji a tišeji a ztrácela se v záplavě slin. Cítil obrovskou únavu. Něco mu stisklo čelist a pak to udělalo průvan v ústech. Vír vzduchu ho sebral a odnášel do temnoty plné akrobacie bílých chladných věcí. Dál a dál.

V nemocnici měli plno. Vinou sněhu se zvýšil počet zranění. Lékař vyšel z pokoje a za ním vyvezli vozík s tělem pod plachtou. Na chodbě čekala dívka. Lékař k ní přišel a zdvihl oči od desek, které nesl v ruce:" Zemřel, vykrvácel z tržné rány na hlavě. Podle saniťáků asi upadl a hlavou narazil do stěny budky na zastávce. Znala jste ho?" Dívka se dívala za vozíkem .Zakroutila hlavou:" Ne, slyšela jsem jak křičí, tak jsem vás zavolala." Lékař kývnul dvakrát hlavou, oči už zase upřeny do papírů. Pak udělal krok chodbou, zastavil se a trochu smutně řekl:" Asi by stejně zemřel. Předávkoval se heroinem."

Z prosklených dveří nemocnice vyšla dívka. Smutně a zamyšleně kladla nohu před nohu. Odcházela. Na kabát a do vlasů jí padaly chladné bílé...vločky.