Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJEDNO RÁNO NA POŠTĚ-7
02. 02. 2007
3
2
2918
Autor
fungus2
A opět jsou tu svérazní zaměstnanci jedné pošty o)))
Vedoucí pošty Robert Stehlík se točil na otáčecí židli, přičemž cítil, jak na něho dopadá pořádná kocovina. A tak sáhl do šuplíku, kde měl sáčky s kafem. Ke svému překvapení však nahmatal prsty i něco jiného. Za chvíli upřeně hleděl na malou umělou lahvičku. Trochu ho zamrzelo zjištění, že neobsahuje alkohol, ale bublifuk.
Chvíli tupě zíral otevřeným otvorem do nitra lahvičky, aby za okamžik neodolal pokušení bublifuk vyzkoušet. Netrvalo to dlouho a kancelářská místnost byla zaplněna spoustou velkých i malých bublin. Stehlík s úsměvem pozoroval vznášející se bublinky, přičemž foukáním dělal další. Úsměv mu však na tváři zmrzl, když se prudce otevřely dveře od kanceláře. V nich se objevila směnová vedoucí Marta Blažková, která hned ze sebe začala chrlit slova jako kulometnou palbu.
„Pane vedoucí! Volala mi zrovna známá z ředitelství, že sem jede na kontrolu náměstek!“
„Už zase? Minule si tu před poštou narazil loket. A předminule si udělal tady na poště velký bebí. Aby se mu zase něco nestalo,“ vysoukal ze sebe vedoucí.
„Měl by jste něco ze sebou rychle dělat! A tady s tou poštou taky. Nebo zase budeme všichni bez prémií!“ vyjekla Blažková, přičemž spolkla dvě velké bubliny.
„Bez prémií jsme stejně pořád,“ zkonstatoval vedoucí.
Směnová vedoucí chtěla něco říct, ale jen zalapala ústy jako ta ryba na suchu. Přitom v obličeji zbledla, načež se začalo ozývat škytání a když nepřestávalo, tak zakoulela očima a poté vyběhla na chodbu. Stehlík to vše užasle sledoval, přičemž náhle před svým obličejem uviděl velkou bublinu. V jejím odrazu se zahlédl a ona se mu vzápětí rozprskla o nos. Pak mu v něm zašimralo, což mělo za následek mohutné kýchnutí. Při něm sebou škubl, spadl ze židle a zároveň zavadil o konévku plnou vody, která mu dopadla na hlavu.
Dispečer Josef Novák s pocitem nepříjemného hučení v hlavě seděl za stolem a popíjel kafe. Málem dostal šok, když do místnosti vtrhl jako velká voda vedoucí Stehlík, který měl mokré vlasy i horní část košile. Dispečer leknutím i na sebe vylitým kafem zařval a sklouzl ze židle pod stůl.
„Josef neblbni! Není čas na legraci! Jede sem náměstek!“ vykřikl Stehlík.
„Áááá…jééé to palííí!!“ kvílel dispečer, přičemž lezl po čtyřech zpod stolu.
„Ježišmarja! Fofrem zapomeň na tu svojí kocovinu!“
Novák chvíli za divokých pohybů se snažil od svého těla oddálit polité oblečení, ale poté vyběhl na chodbu směrem na WC. V běhu narazil do směnové vedoucí, jenž vykřikla a praštila se o otevřené dveře. To mělo za následek, že začala stát s přiblblým úsměvem u kanceláře.
„Nestůjte tu jako tvrdý Y! Náměstek tu bude každou chvíli!“ vyhrkl na ní vedoucí a rázným krokem si to namířil na halu, na níž hned spatřil shluk několika pošťáků.
„Co to tady vyvádíte!?“ zeptal se jich ostře.
„Tady tenhle balík nějak vytekl. A obsahuje něco prudce lepivýho. Zrovna jsme vám to chtěli nahlásit,“ řekl Jan Mráček. „A proč ho všichni nesete? To je tak těžkej?“
„Vono to festově lepí a my se snažíme jeden druhého vod tý zásilky vodtrhnout. Zkuste nám pomoct,“ ozval se Jiří Kovář a Stehlík to tedy zkusil. Za chvíli i on rozšířil počet přilepených. Netrvalo to dlouho a další iniciativní pošťáci se snažili svým kolegům pomoct, ale skončili jako oni. Nakonec velké procesí nadávajících zamířilo na WC k umyvadlům. O chvíli později směnová vedoucí, která si lžící zamačkávala bouli na čele spatřila ve dveřích kanceláře stát náměstka. Vytřeštila oči, zalapala po dechu, ale vzápětí se vzpamatovala.
„Dobrý den pane náměstku. Pan vedoucí vás už očekává tam, kde jsou záchody,“ sdělila mu a přitom se oni pokoušely mrákoty.
„No, taky si potřebuju vodskočit,“ řekl užasle se tvářící náměstek a namířil si to k místnosti, kde bylo WC. V ní se velký počet přilepených v čele s vedoucím a dispečerem pokoušel otevřít kohoutky nad umyvadly. To se jim nepovedlo, přičemž se k nim hned několik rukou přilepilo.
„Tak až řeknu“teď“, tak všichni sborově zabereme. Určitě se vodtrhneme!“ mínil Stehlík, načež vyhrkl ono slovíčko. Ve stejný okamžik vstoupil do místnosti náměstek, aby byl vzápětí svědkem sborového výkřiku, po němž se ozvala rána. Tu doprovázelo vytrhnutí kohoutků, urvání umyvadel a prudké vystříknutí vody. O několik vteřin později se v prýštící vodě válela slepená valná hromada těl, do niž nechtěně zapadl i náměstek a tenhle propletenec těl se dostal na chodbu. A zanedlouho se poštou rozléhal křik i nadávky.
Chvíli tupě zíral otevřeným otvorem do nitra lahvičky, aby za okamžik neodolal pokušení bublifuk vyzkoušet. Netrvalo to dlouho a kancelářská místnost byla zaplněna spoustou velkých i malých bublin. Stehlík s úsměvem pozoroval vznášející se bublinky, přičemž foukáním dělal další. Úsměv mu však na tváři zmrzl, když se prudce otevřely dveře od kanceláře. V nich se objevila směnová vedoucí Marta Blažková, která hned ze sebe začala chrlit slova jako kulometnou palbu.
„Pane vedoucí! Volala mi zrovna známá z ředitelství, že sem jede na kontrolu náměstek!“
„Už zase? Minule si tu před poštou narazil loket. A předminule si udělal tady na poště velký bebí. Aby se mu zase něco nestalo,“ vysoukal ze sebe vedoucí.
„Měl by jste něco ze sebou rychle dělat! A tady s tou poštou taky. Nebo zase budeme všichni bez prémií!“ vyjekla Blažková, přičemž spolkla dvě velké bubliny.
„Bez prémií jsme stejně pořád,“ zkonstatoval vedoucí.
Směnová vedoucí chtěla něco říct, ale jen zalapala ústy jako ta ryba na suchu. Přitom v obličeji zbledla, načež se začalo ozývat škytání a když nepřestávalo, tak zakoulela očima a poté vyběhla na chodbu. Stehlík to vše užasle sledoval, přičemž náhle před svým obličejem uviděl velkou bublinu. V jejím odrazu se zahlédl a ona se mu vzápětí rozprskla o nos. Pak mu v něm zašimralo, což mělo za následek mohutné kýchnutí. Při něm sebou škubl, spadl ze židle a zároveň zavadil o konévku plnou vody, která mu dopadla na hlavu.
Dispečer Josef Novák s pocitem nepříjemného hučení v hlavě seděl za stolem a popíjel kafe. Málem dostal šok, když do místnosti vtrhl jako velká voda vedoucí Stehlík, který měl mokré vlasy i horní část košile. Dispečer leknutím i na sebe vylitým kafem zařval a sklouzl ze židle pod stůl.
„Josef neblbni! Není čas na legraci! Jede sem náměstek!“ vykřikl Stehlík.
„Áááá…jééé to palííí!!“ kvílel dispečer, přičemž lezl po čtyřech zpod stolu.
„Ježišmarja! Fofrem zapomeň na tu svojí kocovinu!“
Novák chvíli za divokých pohybů se snažil od svého těla oddálit polité oblečení, ale poté vyběhl na chodbu směrem na WC. V běhu narazil do směnové vedoucí, jenž vykřikla a praštila se o otevřené dveře. To mělo za následek, že začala stát s přiblblým úsměvem u kanceláře.
„Nestůjte tu jako tvrdý Y! Náměstek tu bude každou chvíli!“ vyhrkl na ní vedoucí a rázným krokem si to namířil na halu, na níž hned spatřil shluk několika pošťáků.
„Co to tady vyvádíte!?“ zeptal se jich ostře.
„Tady tenhle balík nějak vytekl. A obsahuje něco prudce lepivýho. Zrovna jsme vám to chtěli nahlásit,“ řekl Jan Mráček. „A proč ho všichni nesete? To je tak těžkej?“
„Vono to festově lepí a my se snažíme jeden druhého vod tý zásilky vodtrhnout. Zkuste nám pomoct,“ ozval se Jiří Kovář a Stehlík to tedy zkusil. Za chvíli i on rozšířil počet přilepených. Netrvalo to dlouho a další iniciativní pošťáci se snažili svým kolegům pomoct, ale skončili jako oni. Nakonec velké procesí nadávajících zamířilo na WC k umyvadlům. O chvíli později směnová vedoucí, která si lžící zamačkávala bouli na čele spatřila ve dveřích kanceláře stát náměstka. Vytřeštila oči, zalapala po dechu, ale vzápětí se vzpamatovala.
„Dobrý den pane náměstku. Pan vedoucí vás už očekává tam, kde jsou záchody,“ sdělila mu a přitom se oni pokoušely mrákoty.
„No, taky si potřebuju vodskočit,“ řekl užasle se tvářící náměstek a namířil si to k místnosti, kde bylo WC. V ní se velký počet přilepených v čele s vedoucím a dispečerem pokoušel otevřít kohoutky nad umyvadly. To se jim nepovedlo, přičemž se k nim hned několik rukou přilepilo.
„Tak až řeknu“teď“, tak všichni sborově zabereme. Určitě se vodtrhneme!“ mínil Stehlík, načež vyhrkl ono slovíčko. Ve stejný okamžik vstoupil do místnosti náměstek, aby byl vzápětí svědkem sborového výkřiku, po němž se ozvala rána. Tu doprovázelo vytrhnutí kohoutků, urvání umyvadel a prudké vystříknutí vody. O několik vteřin později se v prýštící vodě válela slepená valná hromada těl, do niž nechtěně zapadl i náměstek a tenhle propletenec těl se dostal na chodbu. A zanedlouho se poštou rozléhal křik i nadávky.
2 názory
To joooo!!!! Zase to čtu první(jako vždy) ale tohle se mi hrome líbí...***TIP Mohl bych vytknout styl, ale fakt to asi tady nemá cenu... RESPECT!!!!