Noční Můry

Večer se minutovýmy kroky plouží k hranicím říše půlnoci a já sedím se svými nejlepšími přáteli jako obvykle v hospodě u pulitru vychlazeného gambáčka. Spousta upřímností a smíchu nad bláboly, které člověk uslyší jen v českých hospůdkách, kde sedávají staří ochmelkové, budoucí alkoholici a my, zoufalci naší bezútěšné doby.

Prostě typická předehra pátečních večerů, kdy každý vypijeme několik pětipiv a pak s posíleným sebevědomím a nevídanou inteligencí vyrazíme do noci, hledat nějaká ještě nezažitá dobrodružství. Lovit zástupce něžného pohlaví, abychom se nemuseli, nebo někteří z nás bohužel museli, nadcházející ráno probudit sami.

Úkol splněn. Předepsaný počet piv vypit a nálada dosáhla vrcholu. Každý z nás se během pár hodin stal tím nejchytřejším stvořením pod stříbrným půlměsícem. A co víc, smečka playbojů. Dnes ale bohužel není na programu žádná rockotéka. Musíme se spokojit s tím, že zaplatíme 50 korun vstup za to, že se nám vůbec nelíbí hudba středního proudu, která se stala repertoárem všech samozvaných dýdžejů na jabloneckých disotékách. Ale máme alespoň útěchu. Na diskotékách tančí spousty nádherných holek, které sice nejsou zrovna nadšeny koženými bundami a dlouhýmy vlasy, ale to nás, playboye, nemůže zastavit.

Objednali jsme si gambáčka v plechovkách, protože pivo tu netočí. Opřeli jsme se o bar a sledovali dění na parketu. Každý z nás, oči jako periskopy, vyhledává obvěť, kterou bude později omamovat neuvěřitelnými zážitky, vědomostmi a šarmem.

Já ji našel hned. Seděla na barové stoličce, tak opuštěná a nádherná. Tmavé dlouhé vlasy, postavu jako vystřiženou z módního časopisu a ty oči. Tak smutné, doufající, zoufající a nádherné. Jakoby se v nich zrcadlil měsíc zářící venku jako vládce vzdálených hvězd. Nějak jsme se dali do hovoru. Ani jsem netušil, že umím být po 11 pivech tak šaramantní a upovídaný. Dokonce se mi ani jazyk moc nemotal. Rozuměla mi skoro každé třetí slovo. Netrvalo dlouho a splynuli jsme ve vášnivém polibku. Hladila mě po vlasech a byla tak něžná. Na své kamarády jsem samozřejmě okamžitě zapoměl. Výpadek paměti. Nevím co se dělo pak, ale muselo to být ůžasné.

Když jsem se ráno probudil, ležela vedle mě, spokojeně oddechující a nádherná. K nevíře. Vždycky jsem se probudil vedle holky, co připomínala spíš žábu, nebo leklou rybu. Ale tentokrát ne. To je snad sen. Díval jsem se na ni se zalíbením dávno nepoznaným. Opřen o loket levé ruky jsem si protřel oči, abych na ni lépe viděl. Byla tam pořád, nebyl to sen. Prohrábl jsem svou hustou kštici. Prohrábl jsem ji ještě jednou a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje. Zoufale jsem těkal očima všude možně a pak mi to došlo. Já nemám vlasy. Jsem úplně dohola. Ostříhanej. Pleška. Hrůza. Chtělo se mi řvát, ale nešlo to, jako by mi někdo vyoperoval hlasivky. Podíval jsem se na tu krásku vedle mě. Byla vzhůru a smála se. Ale já ji neslyšel. Proboha, co se to tu děje? Jakej prevít mi to udělal? Vždyť já takhle nemůžu mezi lidi. Mám uši jak plachty od karavely a ta pleška se určitě bude strašně lesknout. Pomóóóóóc!!!

Probudil jsem se. Nešťastný, zpocený, v ústech pachuť alkoholu a neuvěřitelnou žízeň. Vedle mě ležely džíny a smrdící ponožky, ale žádná kráska. Pln strachu jsem si sáhl na hlavu a... byly tam. Všechny moje nepostradatelné lásky, moje dlouhé vlásky. Oddychl jsem si, jen další z těch podivných nočních můr...