samotáři

Jsme jedné krve - samotáři.

Svých činů strůjci, soudcové i oběti. V zástavu dáni životu stářím a smrtí, jim tváří v tvář postaveni.

V uzlíku na rameni, šátkem svázaným maminčiným, tím svátečním, neseme dál dětský sen, svoji touhu dotknout se vrcholů a být milováni a pohádku zpola zapomenutou. Víš-li kdo nám ji povídal? A taky trav něžné pohlazení a stopu slunce večer na kameni za obzorem zmizelého, a obrázky milých našich, od nichž nás dálky a čas oddělily. A slzy potají ztracené na polštáři ve chvílích úzkosti, zoufalství a samoty, kdy hledajíc škvíry ve zdech pevných, rukama vlastníma zbudovaných, jenž jediné dělí nás a chrání od tmy zášti a zloby, prsty si do krve rozdíráme.

Čas zraje, my jdeme dál, vyhnanci ztřeštěné doby, šťastní samotáři jež samota tíží i zdobí, v očích slz záři.