Jednorožcův bílý stín V.

V.

Alan se probudil překvapivě brzo. Hlava mu bolestivě pulzovala a z pachuti piva, kterou pořád cítil v puse, se mu zvedal žaludek. To zas byla včera noc…

Ztěžka se dovlekl do kuchyně.

„No ty vypadáš!“ zakřičela na něj jeho žena. „Včera večer si ani nenakrmil zvířata! Co to jsi za hospodáře, jediný co umíš je vysedávat u piva, je mi z tebe špatně!“ spustila hystericky proud nadávek a výčitek. S Alanem to vůbec nehnulo, tohle už znal nazpaměť.

„Slyšíš, běž aspoň nakrmit ty zvířata, bezcito!“

Alan se nakonec dopotácel do stodoly. Vrata otevřel dokořán a vstoupil. Krávy už hladově bučely. Jeho bílý koník Sid ho vyčítavě sledovat. Alan přistoupil k jeho stáji a zadíval se na něj.

„Nečum na mě, jako bys tomu nerozuměl!“ Zakřičel vztekle. Sid se ani nepohnul. Alana Sid přiváděl k šílenství. Pořád ho jenom tak tajemně sledoval… Alan u něj dřív sedával a přemýšlel, jaké tajemství skrývá a co je na něm tak zvláštního… fascinoval ho… Ale pak ho začal nesnášet. Mstil se mu, protože ho nikdy neprokoukl.

Na cestě u stodoly uslyšel dusot kopyt. Ohlédl se a spatřil dva cizince na koních, z nichž jeden byl mladý kluk.

Zastavili se a oba zvědavě zírali do stáje. Alan vztekle vyšel ven a zabouchl vrata.

„Dobrý den přeji“ zavolal přes plot cizinec.

„Brej“ zabručel Alan a chystal se vrátit domů.

„Jmenuji se Seamus, tohle je Tony. Jsem chovatel koní. Váš kůň je opravdu krásný. Rád bych si od vás koupil, co říkáte?“ volal za ním spěšně.

„Vraťte se odkaď jste přišli, já koně neprodávám!“ procedil Alan mezi zuby.

„Dám vám za něj pět zlatých!“

Alan se zarazil. Pět zlatých, za to by koupil dvacet takových koní… Ne, to se nestane.

Otočil se zakřičel. „Táhněte pryč, Sid je můj – můj, slyšíte!“

„Co se děje, Alane?“ objevila se ve dveřích jeho manželka.

„Nic, vrať se zpátky!“

„Nabízím vašemu muži pět zlatých za toho krásného bílého koně!“ nedal se odbýt Seamus.

„Alane…“ zašeptala naléhavě a zoufale se na něj podívala. „My ty peníze potřebujeme.“

„Neslyšeli jste? Vypadněte!“ Alanovi rozčílením naskočila žíla na krku a sotva popadal dech.

„No dobře, my půjdeme. Myslím, že bysme se mohli utábořit tam u rybníka, vypadalo to tam moc hezky, co myslíš, Tony“ řekl ještě Seamus schválně nahlas a s Tonym po boku se vydali dál.

*

Seamus seděl zachumlaný v slabé dece a pozoroval skomírající ohýnek. Tony pospával opřený o jeho rameno.

„… Nakonec mě z toho lesa zachránili. Na těle mám ještě teď jizvy od popálení. Druhý den mezi ohořelými pahýly stromů ležely jejich mrtvoly, byl to hrozný pohled…“ dokončil Seamus vypravování a úkosem se podíval na Tonyho. Nespal. V slabé záři ohně se v jeho očích zaleskly slzy.

Seděli mlčky, oba ponořeni do svých myšlenek, když zaslechly kroky a šustění trávy. Seamus vyskočil na nohy. Uviděl přicházející postavu a srdce se mu bláznivě rozbušilo. Vedla ho s sebou!

Došla na pár metrů od nich. Po hodný chvíli, kdy konečně odtrhl oči od bílého bodu ve tmě, se podíval do tváře ženě, která ho přivedla. Pod okem se jí rýsoval temný kruh.

„Prodám vám ho. Já už se nemůžu dívat na to, jak s ním zachází.“ Zašeptala plačtivě. Vrazila mu do ruky uzdu.

„Prosím.. potřebuju peníze. Chci odejít, pryč z Highwealdu, už tu nevydržím.“ Žádostivě natáhla ruku.

Seamus jí na dlaň vysypal pět zlatých mincí.

„Děkuju“ řekl upřímně.

„Odejdu hned. Ještě než se zbudí!“ zajíkala se žena. „Sbohem. A postarejte se o něj.“ Kývla směrem ke koni a co nejrychleji zmizela ve tmě.

*

„To je jednorožec?“ zeptal se Tony s posvátnou úctou. Seamus jen mlčky kývl.

„Vždyť nemá roh!“ zklamaně vydechl Tony.

„Jen ho nevidíš.“  Usmál se Seamus. „Pouze ve svém přirozeném prostředí, když se cítí bezpečně, ho můžeš vidět.“

Seamus k němu přistoupil. Žaludek se mu úzkostlivě svíral, když položil roztřesenou ruku na jeho šíji. Seamus ucukl, když se jednorožec pohnul, ten však došel až těsně k němu a sklonil hlavu. Seamus cítil jeho horký dech na rameni. Šťastně se zasmál a přitiskl se k němu. Hladil ho po sametově hebké srsti a poslouchal tlukot jeho srdce. Stáli tam dlouho, uprostřed noci, jako dva milenci v obětí.

„Musíme zmizet, pospěš Tony!“ probral se konečně Seamus. Tony zamrkal, jako by se právě probudil z transu a rychle sbalil věci. Seamus sundal jednorožci oprávku a nasedl na svého koně.

„Ale vždyť… uteče“ vydechl Tony.

„Neuteče. Myslím, že mě poznal.“ Řekl prostě Seamus. „A nasedej, čím dřív budeme pryč tím líp.“

Tentokrát se vyhnuli hlavní stezce vedoucí skrz celou vesnici. Šli oklikou, kličkovali v lese a z povzdálí sledovali chalupy topící se ve tmě a tichu.

Seamus uslyšel křik nesoucí se nocí. „Počkej…“ zarazil Tonyho a poslouchal.

Pohlédl za zdrojem hluku. V temném obrysu poznal Alanovu chalupu. Ženský křik a pláč se mísil s hrubým řevem muže.

Seamus seskočil z koně.

„Nechoď nikam!“ zašeptal úzkostlivě Tony. „Pojď, pojedeme pryč!“

„Zůstaň tady, já se hned vrátím!“ přikázal mu nehledě na jeho prosby.

Rychle běžel tmou až dosáhl polorozpadlého stavení a hlasy stále sílily. Přeskočil nízký plot a rozrazil chatrné dveře.

Alan ztuhl překvapením a podíval se mu do tváře. V očích se mu zračila nepříčetnost.

„TY… Vrať my mýho koně, slyšíš!“ Popadl flašku povalující se poblíž a vrhl se s ní na Seamuse.

„Alane, ne!“ jeho žena, s tvářemi mokrými od slz a rozraženým rtem, mu skočila po ruce a snažila se mu flašku vzít.

Událo se to hrozně rychle. Jednu chvíli Seamus zahlédl nůž na maso ležet na polici nedaleko, druhou už viděl Alana jak se blíží s láhví v ruce a vražedným výrazem ve tváři…

Seamus zhluboka dýchal, tma před očima se rozplynula a on si teprve uvědomil co vidí. Na špinavé podlaze ležel Alan, dlouhý nůž vražený do břicha. Kaluž krve pod ním se zvětšovala a jeho oči nabyly nepřítomného výrazu.

První se probrala Alanova žena. Popadla Seamuse za rukáv: „Pojďte… pojďte, musíme rychle utéct!“

Vyběhli před barák a vlahý noční vítr Seamuse probral úplně. „Kam chcete jet?“

„Pojedu na jih, pár mil odtud bydlí sestra. Zdržíme tam a pak pojedu dál, budu hledat místo, kde se usadím.“

„Jak se tam chcete dostat.?“

„Nevím.. to nevím..“ řekla a v jejím hlase byla známka zoufalství.

„Pojďte, dám vám svého koně, s Tonym si vystačíme s jedním.“

Doběhli k Tonymu, který se šťastně usmál, když zase spatřil Seamuse živého.

„Počkejte, vemte si mého koně!“ vyhrkl Tony, když se dozvěděl, co se stalo. „Zachráníte mu tím život, otec ho chce stejně utratit, jen co se vrátím…“

Žena šťastně nasedla na už staršího valacha. „Děkuji. A hodně štěstí!“ Pobídla koně a dusot kopyt brzy pohltila tma.

*

Cesta nazpátek jim trvala přes týden. Vyhýbali se cestám a bloumali po lesích. Jednorožec šel s nimi. Někdy ho nespatřili celý den, ale přesto cítili jeho přítomnost. Sledoval je. Večer když uléhali ke spánku, přišel až těsně k nim. A konečně ho spatřili v celé kráse. S dlouhým stříbrným rohem.

Osmého dne Tony došel ke kraji lesa a smutně se zadíval před sebe.

„Podívej Seamusi, Plymouth… Jsme zpátky…“

„Ty jsi zpátky. Přede mnou je ještě dlouhá cesta. Musím přece najít samici.Ta, co tenkrát utekla.“
Tony se na něj udiveně podíval.

„Ty ji chceš najít? To je ale.. nemožný!“

„Kdepak, on mě povede. Najdeme ji spolu.“ Kývl směrem k jednorožci, který je moudře pozoroval z povzdálí.

Tony se dlouho nerozmýšlel. „Půjdu s tebou!“ pronesl rozhodně.

„Ne, Tony. Ty patříš sem,“ kývl hlavou k městu rozprostírajícímu se pod nimi, „… domů!“

„Seamusi, já chci…“ velká slza se skutálela po Tonyho tváři.

„Promiň, Tony. Vrať se domů… Děkuju za všechno.“

Tony rozpačitě postával a váhal. Pak Seamuse pevně objal. Slzy utřel do ušmudlaného rukávu.

„Tak teda sbohem.. a hodně štěstí!“ Rozloučil se a pomalým krokem se vydal k městu.

„Třeba nás osud ještě někdy svede dohromady!“ řekl povzbudivě Seamus.

„Snad..“ zadoufal Tony a naposledy mu zamával.

*

Seamus se vydal dál do lesa. Kráčel bok po boku s přízračným bílým stvořením. Vzpomněl si na svou ženu Nancy a jejich syna. Stesk mu bolestivě projel celým tělem. Šel ale dál, pln odhodlání a naděje. Najde ji. A pak se vrátí s párem posledních jednorožců ke své rodině. Budou žít dál v klidném údolí schovaném od civilizace spolu s těmito nádhernými tvory. Stejně jako dřív. A můj syn, pomyslel si Seamus, je bude každý den chodit pozorovat…