Anděl

Anděl

            Zíral na ni jako muž zírá na nadpozemsky krásnou ženu. Jeho oči hltaly každý detail jejího mramorově bílého, nahého těla, jako oheň dychtivě hltá suchou trávu. Byla tak neskutečně krásná! Věděl to a bolelo ho, že si toho všiml až teď. Jak mohl být tak slepý? Znovu a znovu si pokládal tuto otázku při pohledu na to božské stvoření...

            Mezi tajemně černé oči, svrchu orámované obočím téže barvy, jí příroda nadělila úzký vznešený nosík. Pod ním se mohla pochlubit velice silnou zbraní – plnými, vášnivými a neodolatelnými ústy. Celou krásu obličeje podtrhovala drze hranatá brada a havraní, na temeni do uzlu svázané vlasy.

            Pustila vodu a kapičky objímaly celé její nádherné tělo. Neviditelná ruka, kterou mohl člověk mezi kapkami jen tušit, jí přejížděla po šíji dolů přes záda, kde se rozdvojila a obě nové menší ruce jí sjely po bocích a dál přes stehna a lýtka až ke kotníkům, kde ji opustily. Jiné ruce ji hladily od hrdla níž, k pevným, urostlým ňadrům, kde se na chvíli zastavily, aby se mohly polaskat s tím darem přírody. Poté putovaly dál kolem pupíku a pak níž a níž...

            Najednou její tělo strnulo, jako by opravdu bylo z mramoru. Byl tak zaměstnán tou krásou, že si ani nevšiml, jak ho její oči zpozorovaly. Chtěl se opět pokochat bezchybnou tvářičkou, a tak přejel celé tělo od kotníků až po oči. Pro změnu strnul on. Chvíli proti sobě stáli, ona nahá, on přistižený, a dívali se z očí do očí. Trapné ticho přerušila ona: „TY PRASE!!!“