Vzpomínky šlenstvím z?kreslené...

Fany Housková: Vzpomínky zkreslené šílenstvím. Části románu schizofrenně in: Liberecké listy, Souvislosti, Liberecké listy, Aluze... postupně v letech 2002 až 2004.
 

Recenze ukázky, text nad částí, s touhou a z touhy po celku.

Román, několikrát už nevydaný, a stále ještě, a zase znovu tak, ačkoli schylovalo se usilovně. Vyskytuje se pouze v ukázkách, schizofrenně, vždy jiná kapitola se objeví, někdy tiskem, jindy na internetu, od roku 2002 dodnes. Aleko. Průjezd. Sirius. Rony. ... o dalších možná jen nevím. Vydaný v celku text neexistuje (snad rukopis má všech 5, 7, 10... pohromadě). Neptám se proč, píšu, aby možná bylo jinak.

 Šílenství schizofrenie. V devatenácti letech důvod důchodu, osvobozenka z povinností, ale také nemožnost ukotvit se jimi v systému, tedy možná pokračování cesty rozpadu sebe. A v stárnutí pak možná vzpomínkami uvědoměný-vytvořený jediný modus vivendi, který za to stojí, jediný zajímavý, uniknout jím ze svěrací kazajky života ve "skutečnosti".

A román sám se zdá být schizofrenní, nejen způsobem, jak se dostává před oči čtenáře. Tři kapitoly, ke kterým mne pustil (Rony. Sirius. Aleko.), postupně zesložiťují zobrazení šílenství pohledy vzájemně se možná vylučujícími, možná obohacujícími, možná o sobě navzájem nevědomými.

Rony. Je šílená. A tak si myslí, že vesničané jí tráví psy, ačkoli možná je zabíjí sama, všechny, jen ona o tom neví, šílenství jí překreslí vzpomínky jinak. "Vzpomínám si, jak jsem takhle ještě před Ronym kurýrovala svého voříška Džalminku z toho horšího jedu... Měla jsem ji v posteli a celou noc jsem ji hladila. Asi za měsíc jsem ji dala utratit, protože už jsem nebyla ochotná dál po ní z koberce sbírat hovna."; "A za týden jsem se zbavila svých třech voříšků... a jela si pro Ronyho." Jenže "v šílenství jsou vzpomínky zkreslené." A tedy kdo ví. Je šílená, a možná proto jí vesničané tráví psy. Že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou. Jenže možná víte, že nemáte nástroj, jak to zjistit. Možná totiž víte, že jste šílení.

Stránky textu Rony (Aluze 1/2004) Vás nechají nezjistit, kdo je psal. Šílenka? "Pouhý" zaznamenatel vzpomínek, jak se nořily a v šílenství k sobě svazovaly, bez ohledu na jinou možnou "skutečnost"? Totiž: ta, která - protože to slyšela - dovede napsat, že šílenství zkresluje vzpomínky, ale nepochopí už, co to může znamenat, a nebo ta, která ví, co to znamená, že je šílená, a že tedy možná všechno je (i) jinak? Šílenka sebe reflektující nebo "pouze" sebe zaznamenávající? Z hutných kompaktních stránek, psaných nesložitým jazykem často opakujícím výrazy i celé konstrukce ("Rony možná nebyl tak úžasný pes, i když byl bezesporu největší... Je ovšem pravda, že každý pes je jedinečný..., ale protože je to jenom pes, je nahraditelný. I když já jsem milovala jenom Ronyho. Ostatní psy jsem měla už jenom ráda. I když Marduk... je pes báječný."), ale přitom popisujícím přísně individuální prožitky i logiku jejich svazování ("Začala jsem ho třít celého. Nevynechala jsem ani kousek těla ani pohlaví, neboť jsem si myslela, že kdyby se probral a já ho vynechala, byl by impotent. ... Pak jsem ho přetáhla do kuchyně... a začala jsem si plánovat, jak si pořídím párek malamutů, ostatně jsem je znala."), vyvstává obraz vesnické ženské, krásné, stárnoucí, bláznivé samotářky, která dlouhé noci protoulá s obrovským psem, víc než milencem, motá se po zasněžených lesích, naslouchá hlasům, maluje, žije bez elektřiny, mrzne ve škarpách, sbírá klestí, žebrá po vesnici mléko pro svá zvířata a přitom zle obviňuje vesničany z nenávisti a úkladů... ("...Vy kurvy, vy jste mi otrávili psa!? Křičela jsem na celou vesnici. ...A nemáte trochu mlíka? ...prosila jsem smířlivě.") Posuny v textu narůstá děs jejího osudu, mimochodně, ve vedlejších větách, na okrajích nosných polí informací se dozvídáme, že... Kdysi jí zemřel maličký syn. Utekla dcera, narkomanka, mrcha, šílenou mámu jen využívající. Kvůli rakovině jí operací vzali možnost rozkoše z milování. Odjakživa nejchudší z vesnice, místní blbeček, důchodkyně na hlavu od devatenácti let. Bez peněz, bez důchodu, protože později jí rakovinu zapřeli. Z hladu žebrává u sousedů plesnivé obilí. Vesničané ji šikanují, trýzní... Z toho všeho se tedy zrodila šílenka? Z toho kdo by nezešílel ("Nejenom že mi trávila voříšky, ale šikanovala mě tak hnusným způsobem, že lití vody do komína právě ve chvíli, kdy jsem se s někým milovala, bylo to nejmenší. ... Musela jsem šílet už jenom z ní.") Nebo je to právě od počátku šílenka, kdo si takhle poskládal minulost? Kdo teď vzpomíná na možná neexistující, nebo mnohem méně absurdní události, na pražské návštěvy dcery ve skvotu, horečnaté, věšteckými sny, šílenstvím a vidinou hrozby jedu prosáklé dny putování se psem Prahou, na zimničné šedesátikilometrové bosé výšlapy po lesích, na intimní noci fyzické i duševní blízkosti obrovského psa v zavřeném prostoru bytu, jenž neposkytuje nejen útulno, bez elektřiny a topení, ale ani primární bezpečí, když vesničané nejspíše mají klíče a straží úklady i tam... Ale právě, to, že se tak sama obrazí, vyvolá otázku, zda to ví... Nakolik vlastní psaní reflektuje? Je šílenství právě "jen" zdrojem, nástrojem textu, nebo je jeho tématem? Obojí? Kapitola Rony si odpověď nechává pro sebe. I poslední věty, které se zdají psané z odstupu, neboť stav šílenství, jako odeznělý, tematizují a hodnotí, mohou být v kontextu celku čteny spíše jako psané zevnitř něj...

Až kapitoly Sirius a Aleko k nim zpětně vrátí znejisťující pozornost. Sirius (Liberecké listy 41/2004). Šílenčina domovská planeta ("V mém šílenství to není hvězda, ale planeta."), na niž jí lze, ve stavu šílenství, cestovat i s kusem podloží ze Země, který zahrnuje její vesnici a nejbližší okolí, milence a děti, a rozmlouvat s ostatními bohy. Stav šílenství se tu jeví jako zdroj krásy, nelze si jej vybírat, ale lze vědět rozdíl. "Když beru prášky (tj. ne ve stavu šílenství), připadá mi skutečnost plochá a příroda nezajímavá, když je však přestanu brát (trvá tak měsíc, než je dostanu z těla a překonám absťáky), příroda mi tak zkrásní, že se rázem ocitnu na jiné planetě."

Kapitola Aleko (Liberecké listy 17/2002) pak už otevřeně rozehraje schizofrenní pohled šílenky na vlastní šílenství, stačí poklást vedle sebe její výroky o něm. Hned první věta: "Šílenství dává životu čtvrtý rozměr." a její zpřesnění: "...ten čtvrtý rozměr dává teprve pochopení šílenství..." naznačuje, že reflexe tu je (odkud, jestli z jiného modu šílenství, nebo z normality, která může být také jen jiným modem šílenství, zůstává na rozhodnutí čtenáře - já si držím možnosti). Stav šílenství se tak zároveň stává vědomým modem vivendi, který umožňuje to, co by normálnost - lze-li ji právě položit do opozice k šílenství - nedovolila. "A v poslední době je pro mne šílenství i únik ze svěrací kazajky života... Protože nemám ani na cestu do jižních Čech, toulám se po cizích planetách, a protože se se mnou nebaví ani sousedka, bavím se s bohy a démony." Ale ačkoli to z poslední ukázky vypadá, jako by si šílenka, jež se reflektuje, takový modus vivendi mohla volit, spíše je to tak, že nad svými okamžiky šílenství nerozhoduje, lze jí ale zpětně přepínat do různých modů vzpomínání - vybavovat si "skutečnost", nebo kreslit si minulost šílenstvím, podle toho. "V šílenství se mi to promítá takto... V šílenství se scéna s opicemi odehrávala celou noc a měla dvě verze. Možná že se časem vrátím i k té druhé, protože ve vzpomínkách mám stále několik nejasností. Ale teď šílenství opustím a připomenu si skutečnost." Nadto je zde šílenství zároveň představováno i jako stav, který "přichází tehdy, když si člověk chce zatajit nějakou pravdu, kterou si nechce přiznat, ale podává ji přehnaně, dovedenou do absurdity." A aby se schizofrenie pohledu rozvinula, ještě jedna podivná věta nad šílenstvím této kapitoly, která definitivně zamete s jakoukoli jednoduchou jistotou o něm: "...což všechno v šílenství dokonale ovládám, ale mohla bych zešílet, kdyby se mi to vybavilo úplně."
 

Tři kapitoly ze čtyř (Zbývá Průjezd. Souvislosti 3/2003.), ve sledu čtení Rony-Sirius-Aleko náhodou vybrané tak, že schizofrenie pohledu na šílenství se rozvíjí... Kdo ví, jak a co bych četla v jiném pořadí... možná by ustupovala, až by se autorka šílenka vzavinula do jediného stavu, nereflektujícího, v sebe uzavřeného modu zaznamenávání bez vědomí o významech, a možná i o záznamu samotném... Možná ne, neumím přepnout, nesestavím, možná jsem málo schizofrenická. Otázka ale trvá, a z částí textu mne pálí touha vědět, zažít, co by se dělo, kdybych četla celek, pokud ?skutečně? existuje. Všechny kapitoly, v některém pořadí. Zažít, co by mi ten text udělal. Možná dozvědět, jak schizofrenii lze konečně rozvinout tak, aby si mohla vzpomínkami kreslit vlastní minulost, jakkoli, aby to mohla a možná i nemusela vědět... Kdo ví, kam lze ještě posouvat hranice možností, reflexí, a šílenstvím... Chci tu knihu číst, konečně možná nebezpečný text. Co budete chtít Vy, je Vaše, já jen podávám zprávu.

Jitka Cardová