Tulení pohádka

Tulení pohádka

Bylo nebylo, za deseti ledovci a pěti ledovými moři bydlela v tulení vesnici jedna tulení rodina. Táta se jmenoval Tu Leň, máma Tam Leňová a synovi říkali Tulínek. Žili spokojeně v ledovém domečku, tak akorát pro tuleně, lovili si ryby a jediné, co rušilo jejich klidný život, byl strašlivý lední medvěd Bonifác. Nikdo z celé tulení rodiny jej nikdy neviděl, ale po kraji se povídalo, že chodí okolo vesnice a pojídá ztracené tuleně! Strašili se jím zlobivá tuleňátka, ale i dospělým tuleňům nebylo do smíchu, když o něm mluvili. Bonifáce, tedy spíš pověsti o něm, se bál i Tulínek. Na druhou stranu byla ale Tulínek zvědavý i na tuleně víc než dost – a stalo se, že když šli Leňovi na tulení ples, Tulínek se vydal na průzkum. Zprvu čenichal kolem domu, poté se ale vydal dál a najednou zjistil, že neví kde je a jak se dostat domů. Navíc padla mlha a nebylo na krok vidět. Tulínek dostal strach. Byl ovšem hrdé tuleňátko a tak pokračoval dál i se strachem v srdci. Šel asi půl hodiny, když zaslechl tichý nářek. Šel tím směrem, až se z mlhy vyloupla velká bílá huňatá věc s černýma očima a čumáčkem. Po obličeji se tomu koulely velké průzračné slzy.

„-ňuf-?“ zeptal se Tulínek.

„Aúúúúú!“ zaskučela věc hlasem tak strašlivým, až Tulínek leknutím odskočil, „Nikdo mě nemá rád! Přitom jsem nikdy nikomu neublížil, jsem skoro vegetarián...ale všichni se mě bojí! Aúúúúú!“

Tulínkovi se zželeloVelké Chlupaté Věci (jak si stvoření pojmenoval) a i když nevěděl, co je vegetarián a trochu ho to slovo děsilo, přiťapkal k Věci a pohladil ji ploutví.

„Ale no tak.“ začal, „Šššš. Když někdo chce, tak kamarády vždycky najde. Já jsem Tulínek Leň. Jak se jmenuješ ty?“

Věcí, která při této řeči trochu pookřála, otřásl po poslední otázce nový nával pláče:

„Aúúúúú! Když ti řeknu, jak se jmenuju, budeš se mě taky bát!“

Tulínek si už začal něco domýšlet, ale nechtěl Věc zklamat.

„Jen se neboj, já se jen tak něčeho neleknu!“

Věc zamrkala a mezi slzami prohlásila: „Já jsem lední medvěd Bonifác!“

Tulínek se opravdu polekal. Dalo mu moc práce, aby to nedal najevo, ale Bonifác to stejně poznal.

„Aúúúúú!“ zaskučel. Tím ovšem vzpamatoval Tulínka.

„Tak pojď. Utři si slzy a budeme si hrát, chceš?“ řekl, jak nejveseleji uměl. Bonifác nevěřil svým uším, že si někdo chce hrát s ním, ale nechtěl promarnit takovou příležitost, utřel si slzy a šli si hrát. Na schovávanou (tady to měl Bonifác jednoduché – jen strčil obličej do sněhu a nebyl vidět), na slepou bábu a všechny možné hry, které znali. Smáli se na celé kolo a zdálo se jim, jako by se znali už dlouhá léta. Uprostřed největší radosti se ale Tulínek zasmušil.

„-fňúú-“ zafňukal, „jenže já jsem tady ztracený. Nevím, jak se dostat domů do tulení vesnice a  ani nevím, kterým směrem to v téhle mlze je!“

Teď se zse pro změnu kutálely slzy po tulení tváři. Jenomže Bonifác se zasmál:

„Ale to já vím! Znám zdejší kraj jako svůj čumáček a často jsem vás pozoroval, jak si v tulení vesnici hrajete. Já tě tam dovedu.“

A tak šli. Tulínek se šťastně vrátil domů a pozval Bonifáce na čaj. Seznámil ho se svými rodiči a se svými kamarády a Bonifác si pak často chodil hrát do tulení vesnice. Tak se tuleni přestali bát Bonifáce a Bonifác konečně našel kamarády.

-KONEC-