stanice "Rajská zahrada"

Jak solný sloup zabořený v hlíně,

cítím se zklamaná divnou předtuchou.

Myšlenka studí a objímá srdce,

zrající na stromě v rajské zahradě.

Zakázané ovoce už nevoní, nečervená se,

plod je zelený a štiplavě kyselý.

Jabloň pláče nad svým údělem lhostejnosti,

nevděčnost přivedla krásu na pokraj úhynu,

smysl v tom k nenalezení.

Jen slunce pohladí a vysuší tvář stromu,

tak tvrdou a zároveň křehkou jak křišťálový pohár.

To Bůh si usmyslel, že učiní druhým pokušení,

ale přitom opomněl duši zeleně,

jež se tyčí uprostřed jeho sadu,

a je osamělá jak oáza v poušti ztracená.

Snaží se marně pochopit proč,

však odpovědi se jí nedostává,

vysvětlení se asi nikdy nedohledá.

A tak svůj smutek dál utápí v utrpení,

které za sebou vláčí prokletí zvané "samota"...