Vánoční příběhy 4

 Michal se díval na sochu. Vánoční dárek. Kdyby měl aspoň peníze... Jenže to by na tu sochu potřeboval brigádu na celý život. Odešel domů. Domů. Tohle vlastně nebyl jeho domov. Už měsíc ví, že byl adoptován. Otec se strašně opil a všechno řekl na chodbě. Michal mu nejdřív nerozumněl, ale potom, když si jeho mumlající slova rozebral, došlo mu to. Kopl do kamínku. "Ahoj Michale! Jdeš na náměstí?" zeptala se Michalova kamarádka. Ani si jí nevšiml. Chodila vždycky jako duch. "Asi jo, Anno." zabručel. "Děje se něco? Řekla jsem něco špatně?" vyděsila se Anna. Michal se jí podíval do očí. "Ne, ty ne. Ale táta... No, nebudeme si kazit ranní Štědrý den." usmál se. Anna přikývla, ale přesto cítila, že se něco děje. Na náměstí bylo hodně stánků s prodavači. Anna dlouho vybírala, až jí musel Michal pomoct. Na chvíli aspoň zapomněl na své starosti. Anna vždy, když se Michal nedíval a nedával pozor, koupila dárky pro něj a pro jeho adoptivní rodinu.

 Oba seděli na kopci a pozorovali západ slunce. "Podívej! Támhle je vidět srpek měsíce!" ukázala Anna na oblohu. "Ale támhle jsou vidět planetky!" ukázal Michal za sebe. Anna se otočila vykřikla úžasem. "Bohové jdou v zástupu!" vykřikla radostně. Michal se usmál. Slunce už zapadlo. "Kdy máte večeři?" zeptala se Anna. "V devět." "My v deset. Máma věří, že když se musí stát něco vyjímečnýho, musí to být v deset hodin." vysvětlila Anna. "Páni!" otevřel ústa úžasem Michal.  Kolem planet proletěla kometa. "Přej si něco, přej si něco!" zatřásla s ním Anna. "Chci... trávit Vánoce s rodiči. A s tebou." řekl Michal potichu. Anna se začervenala. Sklopila hlavu.

 "Jsem doma! Nevadí, že je tady i Anna?" zavolal do bytu Michal. Odpovědí mu bylo ticho. V obýváku seděli jeho adoptivní rodiče a maželé s dítětem. "Michale...Posaď se." vybídla ho adoptivní matka. Michal se posadil do křesla. "Chtěli bychom, abys věděl, že nejsi..." "Že nejsem váš. To už vím. Chtěl jsem se na to zeptat." doplnil jí Michal. Žena se k němu naklonila. "Michale. My jsme tvý rodiče." Michal se usmál. Tak přece!

 "Michale!" Michal se otočil. "Anno! Co ty tady?" vykřikl. "No, když už uběhl rok a ty sis tehdy přál, aby jsme oslavili Vánoce spolu. Rodiče odjeli na chalupu do hor, takže tu budu asi sama." vysvětlila. "Tak pojď!" vzal jí Michal za ruku. Spolu utíkali domů. Domů! Teď už to nebylo cizí slovo, ale slovo plné radosti a tepla. Domov...