Vítr a blesk část I. prolog

Vítr a blesk

Má je pomsta i odplata, přijde včas a jejich noha zakolísá, den jejich běd se blíží, řítí se na ně, co je jim uchystáno.

Deuteronomium Kapitola 32 Verš 35

Od východu halila nebe černá mračna a zarývala se do sluncem rudě zbarveného obzoru, jako pařáty nějaké bestie. Nebe krvácelo, paprsky se marně snažily proniknout skrz temný závěs a pak se zablesklo, zahřměl hrom a zadula vichřice – ohýbala stromy a skučela mezi skalami hlasem mučené dívky.

A když slunce zmizelo za šedými siluetami hor, a dnu vyhasla poslední jiskřička života, rozehrál vítr svůj děsivý chorál – ukazoval svoji neomezenou sílu a zvěstoval příchod toho, kdo se chtěl mstít. Cizí vůle bránila uniknout trojici jezdců, uhánějící krajinou utopenou ve tmě, nechávaje za sebou trosky hořícího města; tam, kde kdysi stával Grondal, zůstalo nyní jen jezero krve padlých. Tím směrem se teď slétávala černá hejna vran, jejichž krákání dokázalo přehlušit i hučení větru a jako tisíce jehel se zabodávalo do hlav zubožených jezdců.

Muži už ani neřídili své koně, doufali, že pološílená zvířata sama najdou cestu pryč z travnatých plání Ronhjemmu – oni už se jen modlili, tiše, ale vytrvale.

Z mračen se spustil déšť. Jakmile dopadla k zemi první kapka, zachvěla se zem jako při zemětřesení. Ve tvářích jezdců se objevil výraz naprostého zděšení; chvíli jim v uších zněl nářek dětí, pláč o život prosících dívek, tlukot vlastního srdce. Život se zkrátil do téhle hrozivé noci. Neexistovalo nic před tím ani nic poté. V houstnoucím dešti dokázali vnímat jen svoji momentální bezvýchodnou situaci.

„Jak v té tmě zahlédneme naše muže,“ vykřikl do větru jeden z jezdců otázku, kterou si hodnou chvíli kladli i jeho druhové. Jeho další slova zanikla v burácení hromu.

„Neměli jsme v Grondalu zůstávat,“ zaúpěl a s děsem hleděl na černé stíny, které se plazili za nimi a omotávali se zvířatům kolem nohou. „Zdá se, že se nás celý Ronhjemm rozhodl zahubit za to krveprolití, kterého jsme se dopustili.“

„Mlč, mlč pro pána. Uháněj, je-li ti život milý, než nás to dožene,“ zakřičel netrpělivě jezdec v čele. Odpovědí mu bylo další zahřmění.

A tu, ve chvílích, kdy se jejich mysl utápěla ve stínu a otupěle očekávala neodvratné, zazářila naděje. „Vidím světlo, nahoře, vysoko proti obloze,“ zakřičel s překvapením v hlase jezdec, jež doposud mlčel. Všichni se obrátili k temnému nebi a snažili se spatřit světlo, které viděl jejich druh. A skutečně, na úpatí zčernalého kopce po jejich levici zahlédli jasnou bílou záři; tu jejich jiskřičku naděje. Ihned stočili své koně tím směrem a povzbuzeni myšlenkou na záchranu se hnali dál. A  jak se blížili ke kopci, tajemné světlo mezi nízkými stromy se zdálo stále jasnější a živější. Stále však nemohli rozpoznat jeho zdroj.

Promáčení až na kost dorazili až na samý vrcholek a proplétali se mezi stromy, sténajícími ve větru. Ale než dosáhli svého cíle, světlo dvakrát poskočilo a zhaslo. Nad krajem se snesla temnota a pomale se vkrádala i do myslí zbídačených mužů.

„Co to má být? Kdo si to s námi hraje?“ vykřikl vedoucí jezdec zoufale.

„To já,“ ozval se měkký zvonivý hlas. Na nebi šlehl blesk a v jeho záři zahlédli mladíka, v černém ve větru vlajícím plášti, sedícího na statném šedákovi.

„Kdo jsi? Co po nás chceš?“ vykřikl jezdec znovu, tentokráte ještě zoufaleji.

„Jmenuji se Dirindon. A chci pomstu. Chci vaši smrt.“ Zaslechli tření kovu o kov. Tři druhové vytasili instinktivně své meče, ale v husté tmě si neviděli ani na špičku nosu. A pak znova zazářilo bíle světlo. Zazářilo na čepeli Dirindonova meče. Mladík pobídl svého koně a rozjel se vstříc vyděšené trojici. Z jeho tváře čišela hrozba, z jeho očí šlehaly blesky.

Jezdci se zhrozili a obrátili své koně na útěk. Kopali divoce ubohá zvířata do slabin a uháněli z kopce s větrem o závod.

„Mě neuniknete. Nikdo z vás,“ slyšeli za sebou mocný hlas.V tu chvíli sjel, jako potvrzení Dirindonových slov, z nebe blesk a zasáhl jednoho z trojice mužů. Ostatní dva vyděšeně vykřikli. Nechávaje za sebou uškvařené tělo svého druha, hnali zběsile své koně.

„Nech nás už konečně být, pro smilování,“ křikl jeden z nich za sebe.

„Cožpak vy jste nechali být ty, co vás žádali o milost?“ neslo se k nim v odpověď. Vítr zvedl jednoho z jezdců i s jeho koněm do vzduchu a mrštil jimi proti kamenitému úbočí kopce. Ozval se vyděšený výkřik, následovaný zvukem mačkání kovu a praskání kostí.

Zničehonic zeslábl vítr, ustal déšť, utichl hrom, ale poslední z jezdců svého koně nešetřil. Za sebou zaslechl dusot kopyt Dirindionova koně. Vyděšeně se ohlédl. Strachy už ani nedýchal. Mladík a jeho kůň ho doháněli.

Dirindonů meč znovu zazářil jasnou bílou. V té záři zahlédl mladíkovy oči, plné žalu, bolesti a hněvu. A ty oči spolu s bílou září jeho meče a tváří, zkřivenou zlostí, bylo to poslední, co jezdec ve svém životě zahlédl. V následující chvíli oddělila čepel Dirindonova meče jeho hlavu od zbytku těla.

Mladík zastavil koně na místě. Otřel si do pláště zakrvácený meč a zatasil ho zpět do pochvy. Třásl se zlostí po celém těle. Pohrdlivě pohlédl na mrtvé tělo ležící v tratolišti krve a plivl na něj.

„Jedeme, můj příteli. Tohle je teprve začátek,“ řekl a poplácal svého koně po krku.

Z černého mračna se znovu spustil k zemi déšť.